02/02/2026
Možná věříš, že když trochu přidáš, budeš mít konečně čas si odpočinout. 👀
Že když zrychlíš tempo, budeš efektivnější. 👌
Že večer už zbude prostor. Na klid. Na sebe. Na vydechnutí.
A tak jedeš.
🐙 Přeskakuješ z úkolu na úkol, odpovídáš hned, řešíš několik věcí najednou.
Jídlo „až potom“. Pití „za chvíli“.
Dech? Ten si počká.
V hlavě běží jeden scénář:
ještě tohle dodělat, ještě tamto vyřešit – a pak si konečně sednu. 🙂
Jenže večer přijde…
a místo úlevy dorazí únava.
Někdy prázdno.
Jindy zvláštní neklid, který nezmizí ani v tichu, ani na gauči.
Protože tělo neumí vypnout jen proto, že máš odškrtnuté úkoly.
Nezajímá ho, kolik jsi toho zvládla.
Vnímá hlavně tempo, ve kterém jsi celý den fungovala.
🫁 A když jedeš od rána do večera „na plný plyn“,
neexistuje kouzelné tlačítko OFF,
které by večer všechno rázem ztišilo.
🍀 Možná tedy problém není v tom,
že bys měla málo času.
Možná je to spíš o tom,
že tvůj systém už dávno nezná jiný režim než: jede se dál.