10/09/2025
Je to 2,5 roku, co jsem vypověděla byt a začal "čas cest".
Byly chvíle, kdy můj jediný klíč byl ten od zámku na kolo. A to bylo zamčené v garáži, od které jsem klíč neměla.
Byly chvíle, kdy jsem se bála, kam se podějí má přátelství.
Byly chvíle, kdy jsem ještě v 5 večer nevěděla, kde budu spát. To je třeba případ té druhé fotky.
Paradoxně (?) byly některé z těch chvil nejistoty těmi, kdy jsem se cítila tak svobodná a šťastná, že jsem nemohla usnout - protože mi nešlo přestat se usmívat. 🙃
Ne že by to bylo vždycky zalité sluncem, ale cítila jsem, že v největších chvílích slabosti, někdy až zoufalství zesiluji. Učím se. A (ano, v některých ohledech až zpětně) děkuju. Opravdu.
Navzdory mým obávám jsem se měla vždycky kam vrátit.
Přátelství se posílila a jsou v rovinách, o kterých se mi ani nezdálo.
Našla jsem své doma. A ne jedno. A vlastně jedno jediné.
A jak to dopadlo s klíči? To vidíte sami na první fotce.
Vždycky se najde cesta. 🏞️
Věřit, říká mé tetování.
🙏
P. S. Od října se na vás těším na podložkách v Yogaholick 🧘♀️ ♥️
