07/11/2025
Poslední týdny doprovázím několik lidí na jejich cestě. Doprovázejí svoje milované v závěru jejich života, chtějí s nimi jít až na ten pomyslný práh, kde jim bude dáno se rozloučit. Někteří mají s umírajícím malé děti, kterým musí být (a chtějí být) k dispozici i když samotným puká srdce. Někteří se ohlížejí někdy se smutkem, někdy s hrdostí za společnými desítkami let. Všichni mluví o tom, "že to chtějí zvládnout".
Když mají definovat, co to to "zvládnutí" vlastně má být, už se definice rozcházejí. Pro někoho to je být v klidu, nehroutit se, splnit umírajícímu všechna přání, dát najevo všechnu lásku, kterou cítí, umět žít každý společný den, najít smíření se smrtí milovaného, nedat najevo strach a únavu, aby byl blízký co nejvíce v "pohodě"...
Jedna paní nad tímto tématem v tichu dlouho přemýšlela...a já tušila, že zformuluje něco moudrého, co budu moci dát dál jako zprávu ostatním lidem v podobné situaci.
Nakonec řekla: "Prostě se z toho neposrat".
Někdy se statečnost projeví takto.
S úctou všem, kteří jsou na takových cestách.
