02/02/2025
Pro mě je hranice mezi “realitou” a fantazií hodně tenká. Někdy jsem na jedné straně této hranice, někdy na druhé. Někdy nevím, kde jsem…😂😂
Člověk by měl stát nohama na zemi. Ale zároveň lítat tak trochu v oblacích a mezi hvězdami.
Proto tam moc miluju fantasy příběhy a knihy. Tolik světů, tolik bytostí, tolik…fantasie. Ale vždy je v tom dost reálna.
Někdo může namítnout, že fantazírování nemá smysl. Ale copak se naše fantazie někdy neplní? Copak se nám někdy nestane to, o čem jsme jen snili?
A tak se stalo, že v téhle realitě, rozhodla jsem se psát svou fantasy knihu.
Ukázku najdete níže😁. Je to samozřejmě vytržené z kontextu. A nebudu Vám dávat ukázky klíčových pasáží - to je snad jasné, že?
Díky za podporu zúčastněným.
Uvedené obrázky jsou z Pinterestu:-)
L.🩶💫
Letěla, či padala? Nemohla se rozhodnout. Když se rozhodla sklouznout do studny, skutečně se nebála. Ale teď ji opanoval strach tak velký, že se bála, že se jí rozskočí srdce. Ve svém volném pádu se různě točila a přetáčela, kříčela, či měla jen oči vytřeštěné hrůzou. Když už to takto pokračovalo nějakou dobu, jako by si na to zvykla a již jí to nepřišlo děsivé. Spíš…fascinující. Se zájmem začala pozorovat prostor kolem sebe.
Byla v nějakém podivném prostoru, který jako by byl mezi ostatními prostory. Nezabíral místo, protože v něm nebylo nic. Nic, které mělo měňavou barvu a jako by tak zvláštně teklo. Nikdy nic podobného neviděla, ani v nejdivočejších snech.
Začala se smát. Ani nevěděla proč. Jasný smích z ní vycházel sám od sebe. Náhle se zastavila ve svém letu (či pádu?) a zůstala viset v prostoru.
Udělalo se jí špatně, protože v podstatě stála, ale na ničem. Chvíli to zkoumala a pak se zkusila posadit. Znovu se rozesmála: „Sedím nikde na ničem!“ Mluvila nahlas a její hlas zněl jakoby z dálky. Zvedla před sebe ruku a pomalu s ní hýbala před svým obličejem. Měla dojem, jak kdyby se jí na prstech zachytávaly jemné duhové nitky, které se ale nedaly zachytit nastálo.
Když už měla pocit, že se v prostoru zorientovala, začala přemýšlet, kde vlastně je a proč tu je. Zadívala se před sebe a měla dojem, že se před ní prostor vlní - jako by jím někdo procházel a blížil se k ní.
Zkoušela zaostřit oči, aby rozpoznala kdo, nebo co to je, ale nešlo to. Napínala zrak více a více a když už šlo rozpoznat rysy obličeje, nemohla uvěřit tomu, kdo je před ní.
A zas příště, ju? Případné poznámky pište...zatím je to bez větších korektur, takže překlepy možné...i když nechtěné😀
