20/01/2025
Na porod jsem byla dokonale připravená. Věděla jsem snad vše, nic mě nemohlo zaskočit. Jako správná jedničkářka jsem měla vše přichystané, načtené, nastudované. A najednou tu bylo dítě.
První noc v porodnici jsem nezamhouřila oka. Měla jsem obrovskou tíhu odpovědnosti. Že ho přeci musím furt hlídat. Kombinace poporodní únavy, potřeby mít dítě furt pod kontrolou a probdělých nocí si začala vybírat svou daň. Žádná radost. Jen obří tíha odpovědnosti. Žádná láska. Dítě jsem dokonce i nabízela ostatním. Že jim ho dám.
Zpětně se tomu směju, ale tehdy mi do smíchu nebylo. Veděla jsem, že se řítím do poporodní deprese, ale díky rodině a hlavně trpělivému manželovi jsem to nakonec zvĺádla. Bez odborné pomoci. Hodně mi pomohly informace z předporodního kurzu, který vedla maminka lékařka,které se to samé stalo a upozorňovala na tuto problematiku dost detailně. To mi pomohlo v uvědomění si, že se to prostě děje a nebrala jsem to jako vlastní selhání.
U druhého dítěte už jsem s tím počítala, že se mi to může opět stát a nakonec bylo vše v pořádku.
Každopádně bych ráda všem novopečeným maminkám ráda vzkázala - nejste v tom samy a i když se to teď blbě poslouchá, bude líp! 🙂
Michaela
____________
➡️➡️ Vyprávějte svůj příběh skrz náš anonymní formulář na www.usmevmamy.cz/skutecnepribehy
Ty vybrané zveřejníme na našich sociálních sítích a/nebo webových stránkách.
Děkujeme, že společně s námi otevíráte téma, o kterém jiní mlčí. 🩷💚
Příběhy ostatních si můžete přečíst na www.usmevmamy.cz/category/pribehy
