31/10/2025
Necítíte se občas sami sebou? To se tak člověku občas stává. Kocovina, absurdní meeting, výčitky svědomí i vědomí… člověk se „necítí ve své kůži“, není sám sebou při debatě s člověkem, který se s vámi míjí, nebo když se dostane do situace, která je vám nepříjemná tak, že vás „vykolejí“. Člověk je „mimo“, když něčemu nerozumí, nebo se neorientuje, či se rovnou ztratí. Občas se člověk ztratí i sám sobě a „neví, kdo je“. Zkrátka „nebýt sám sebou“ je celkem častá lidská zkušenost, kterou zažívá každý z nás.
No a otázka, která se ihned nabízí, je: kdy se cítíte sami sebou?
Které jsou to momenty? Zkusíte si je vybavit? Jsou to úryvky z dětství, nebo se vám to stalo nedávno? Je to v momentech běžných či výjimečných? Když se vám podaří něco těžkého, co jiní nezvládli? Když děláte něco, co má smysl, který vás přesahuje?
No to je ten Havlův a Patočkův „život v pravdě“. Je to vlastně stav, kdy se já = já. Což je vlastně zajímavé, protože já by mělo být přesně já a nic jiného. Mělo by to být jednoduché. Vždyť přeci jednička bude vždy právě rovna jedničce, dvojka dvojce. Je to přeci dokonce zcela nutné.
Tenata matematiky a tenata „já“
Jakpak by dopadla matematika, kdyby se 1 ≠ 1? Pokud by neplatila tato základní identita, jakpak by vypadala matematika? V takové situaci, kdy by se jednička rovnala pěti nebo mínus dvanácti nebo Ludolfovu číslu, nemělo by pražádný smysl sčítat, násobit, dělit, natož integrovat či derivovat. Pokud by pokaždé zcela přesně neplatilo, že 1 = 1, sesypala by se celá katedrála matematiky. Nic by neplatilo, s ničím by se nedalo počítat, nic by nevyšlo a matematika by ihned přestala odrážet realitu. Stala by se zcela neužitečnou. Stavět na 1 ≠ 1 matematiku by bylo jako stavět panelák na tekutém písku.
Já ≠ já
Jenže v našich životech se přeci dost často stává, že já člověk není sám sebou, tedy že já ≠ já. A to se omlouvá, „že to nebyl on“ (že to byl alkohol, nebo únava, nebo hlad), že to „tak nemyslel“, že „to nechtěl“ a tak dále. Opět téměř každodenní zkušenost. Dokonce i v Bibli je krásný příběh o marnotratném synovi, který si vybral dědictví svého otce a prohýřil ho prostitutkami, alkoholem a sázením. Dělal to zřejmě proto, že chtěl být víc svobodný, mít víc stupňů volnosti… že se v bezpečí svého otce necítil sám sebou. Šel si dělat, „co chtěl“ on, nikoli jeho otec.
Jenže časem mu došly peníze a postupně se propadl na samotné dno, kde zmíral hlady, živil se krmením prasat a ani ty pomyje nesměl jíst.
No a pak čteme, že v této hluboké (ekonomické) krizi „přišel sám k sobě“, obrátil se a dal se na cestu domů. Vždy mě trápila otázka, kdo přišel za kým? Jak může já přijít k já? Jak vůbec může já odejít od já? O jaké dvojí já se zde jedná? Jak se mohlo stát, že já ≠ já? A to ne malinko, jako jakási odchylka od normálu, ale tak hlubokým způsobem, že jediný způsob, jak přemostit tu propast mezi já a já, byla existenciální krize, ve které se syn ocitl na samotné hraně smrti?
Abychom mohli platit
A nemyslel Havel přesně tuto situaci tím životem v pravdě? Marnotratný syn potřeboval atomový výbuch, aby se já vrátilo, ba vrazilo zpět do já. Aby mohla platit základní identita, totiž aby 1 = 1. A ne 1 < 1 nebo 1 > 1. Abychom mohli platit, musíme v sobě vidět cenu. Aby rovnítko rovnalo a jednička jedničkovala. Protože bez toho je vše na nic a nic nemá smysl ani užitek.
On to vlastně krásně jinými slovy řekl Werich: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není.“
S kamarády z vejšky jsme to jednou zkrátili, aby se to lépe pamatovalo: člověk má koukat, aby byl a ne jak d***l.
Z toho zároveň vyplývá, že já = já není automatické, tak jak by to člověk čekal (tak jak by to je u 1 = 1). Aby člověk byl tím, čím je, vyžaduje námahu. Člověk má „koukat, aby byl“, má se starat, má „koukat, aby byl“, má se o to postarat, protože to za něj nikdo jiný udělat nemůže a ani nesmí. A je-li traktorář spokojený ve svém traktoriánství, žije v pravdě vůči svému vlastnímu já. To je celé. A zároveň zadání na celý život.
Přeji nám všem, abychom byli. Abychom platili, abychom se rovnali, abychom se vyrovnali sami se sebou. Protože jen tak můžeme být. Jinak nejsme. A to je celé.
