20/11/2025
Sebevědomí? Co po něm zůstane?
(a řešení je tak absurdně jednoduché, až to ego urazí)
Sebeláska vznikla ve chvíli, kdy osobnost usoudila, že jí něco chybí.
A když něco chybí, dá se to přece najít, že?
Jasně.
Stejně jako když Harry Potter utíkal před Voldemortem a myslel si, že když ho najde, dá se„zničit“. Ale nakonec zjistil, že je to on sám.
Klasika.
Osobnost dělá totéž. Utíká před tím, co v těle píchá. Utíká před trapností. Před studem. Před bezmocí.
Před tím mikromomentem, kdy se cítíš nahý v situaci, kde sis myslel, že budeš cool.
A pak to celé shrne do věty:
„Měl bych víc milovat sám sebe.“
Jasně, kámo.
Protože když si přimázneš sebelásku jako make-up, přestaneš se bát. To určitě.
„Chci být sebevědomější.“
To říká osobnost, která netuší, že chce ve skutečnosti jen přestat utíkat.
Ne být silnější.
Ne být víc „v roli“.
Jen uniknout z pocitu, který ji pálí.
Mysl si myslí, že sebevědomí je krém na popáleniny. Jenže není.
Je to jen další vrstva kabátu. A čím víc vrstev, tím víc se potíš.
A teď to „řešení“:
Když přestaneš utíkat a necháš tělo, ať to jím projde, bez toho, aby to měl někdo komentovat, vysvětlovat, opravovat, stane se to, co osobnost nejmíň čeká.
Na konci toho nepříjemna je přesně to, po čem touží. Síla. Ticho.Jasnost…
Bez sebe.
Ne proto, že jsi „něco dokázal“, ale proto, že už není před čím utíkat.
Je to jako s tím Voldemortem.
Celou dobu si myslíš, že to je nepřítel.
Že když ho „porazíš“, bude klid.
A pak zjistíš, že jste jeden příběh.
Jedna bytost.
Jedno vědomí, a že běháš v kruhu jen proto, že sis myslel, že existuješ jako dvě postavy.
Teď si představ, že totéž děláš v reálném životě.
Utíkáš před pocitem trapnosti a přitom je to jen tvoje tělo, které se učí být bez role.
Utíkáš před studem a on je to jen moment, kdy kontrola povoluje.
Utíkáš před bezmocí a tam, přímo pod ní, je tvoje úleva.
Když to necháš projít, zjistíš, že nic nechybělo.
Nic nebylo rozbité.
Nic se nemuselo „milovat“.
Mysl jen konečně přestane bojovat za obraz, který ani nechce držet.
Oddělej SEBE a zůstane VĚDOMÍ, které se nebojí projít ničím, protože nemá před čím utíkat.
Je to to ticho, které se objeví, když přestaneš řešit, jak působíš a najednou je cítit to, co jsi celou dobu hledal.
Láska ne jako koncept. Ne jako cíl, ale jako něco, co zůstane, když už není nikdo, kdo by se hodnotil.
