10/09/2025
Někdy potřebuju odjet daleko, abych uviděla to, co je blízko.
Minulý týden jsem byla na dovolené. Zpomalila jsem. Vypnula jsem běžný rytmus a dovolila si chvíli jen být. A to mi dovolilo se ohlédnout na cestu, která mě dovedla až sem.
V průběhu let jsem několikrát na čas odjela do zahraničí. Byla za tím moje velká touha žít jinde. Potřebovala jsem odstup. Perspektivu. Strávit čas mimo známý svět mi tehdy pomohlo uvidět, co jsem měla celé roky přímo u sebe, jen jsem to v každodennosti nedokázala opravdu vnímat.
Před více jak pěti lety jsem díky tomu uslyšela volání, které mě nejdříve přivedlo k intuitivním masážím a pak ke kraniosakrální terapii. K tomu, abych začala pracovat s lidmi. S jejich těly, příběhy, tichem. A i když ta cesta nebyla vždy jednoduchá, něco uvnitř mě vědělo, že nemohu jinak.
Bylo to hluboké ANO, které jsem neuměla vysvětlit, ale nemohla jsem ho ignorovat.
Dnes už vím, že tahle moje cesta se otiskuje do každé mé práce. Do každého doteku, setkání, dechu i pauzy. Že zkušenost změny mě naučila empatickému provázení v proměnách ostatních.
Protože i když změny někdy bolí a nesou s sebou nejistotu, věřím, že jsou možné.
A že i na místech, kde jsme ztratili směr, se dá znovu nadechnout.
Jsem tady, když si budeš přát se zastavit. Naslouchat. Dovolit si změnu — nebo jen spočinutí.
—
