13/05/2020
Je to už pár řádků dní, co se objevil TEN vir. Nejdříve jsme o něm slyšeli ze zahraničních zpráv, avšak jak se blížily kraje s jeho výskytem k naším hranicím, blížila se i doba, kterou málokdo zažil a málokdo si uměl představit i ve svých bujných, až lehce konspiračních vizích. Blížila se doba náhubků a home office. Blížila se doba prázdných ulic, temných nákupních hal a tramvají, co vozí vzduch místo lidí. Blížila se doba kradmých pohledů na sousedy a teplých telefonátů příslušným místům na nezarouškované spoluobčany. Kdo by to řekl, že se toho ještě někdy dožijeme.
Ale postupně. Nejdříve byl smích a pobavené vtipy. Že prý nějaká epidemie blbosti, hahaha, toho bohdá nebude, aby Čech do práce nešel! A nešel. Vrchnost nařídila a po opatrném rozpačitém startu, se pomalý výklus směrem k domovům změnil v úprk. Rychle domů a ani nadýchnout! Venku je VIR. Začali se celonárodně štrikovat roušky a ven se začalo chodit v pláštěnkách a s gumovými rukavicemi. Páni nahoře hrnuly čísla a temné vize pandemie, noviny a novinky je směle podporovaly a český Švejk sklapnul podpatky a kýval hlavou. A bál se. A bál se. Čísla se zvyšovala, mrtví přibývali a s nimi přibývala nejistota, obavy, tíseň, strach. O zdraví, o život, o práci, o blízké, o budoucnost. Poslušně jsme si začali mít ruce i doma po probuzení, dezinfikovali jsme vše, nač nám padl zrak a dodržovali nařízení, jež se měnila jako jarní počasí. Nic, ani do nebe volající neschopnost hlavního mašinfíry, nás nedonutila, abychom se ptali. Páni řekli, mi uděláme. A když se sem tam objevil závan čerstvého vzduchu otevřené mysli v podobě páně Pirka či Šmuclera, byly establishmentem lehce vytlačeni nejen z mediálního okruhu, ale i z naší pozornosti. Vždyť přeci vláda řekla, v novinách psali, a tak je to pravda!
Pravda. Co je to vlastně pravda? A jak se k ní dojde? A jde o ní? Kdysi jsem četl Orwella. To byla fikce možného světa. Jenže teď byl zde, byl v nás. A ani nebylo třeba tvrdých donucovacích metod, dezinformací a zastrašování. Nebylo ani třeba fanatické ideologie. Stačilo nás nechat nám samým a svému tolik známému egu. Své vypěstované pohodlnosti. Můžeme říci stádnosti? Kdy ovce se neptá, kam běžíme, hlavně že běžíme? Myslím, že toto mě na celé covidové situaci překvapilo nejvíce. Naše netušená schopnost býti stádními. Jsou určitě i výjimky a není jich málo, to ne že ne, ale to stádo je vážně veliké. A určující. Neptejme se, nehledejme, nevnímejme svojí intuicí blížící se mlhy polopravd či vyložených lží. Nechme vše na vrchnosti a dělejme, co se po nás chce. Vždyť je to tak osvobozující! Neptat se. A ke všemu je stále otevřený Albert! Uf! Dobře, neumřeme tedy hlady. Ale co se děje v nás! Dole, tam uvnitř našeho bytí…..je tam stále se zvětšující se frekvence strachu.
V roce 1955 německý fyzik Winfried Otto Schumann ve své teorii předpověděl rezonance nízkých frekvencí elektromagnetického záření v atmosféře, jinak také zvanou atmosférický tep, puls Země, jenž ovlivňuje všechny živé bytosti. Schumannova rezonance (SR) je něco jako ladička života, domnívá se, že ovlivňuje biologické oscilátory v mozku savců. Živé buňky vystavené působení SR jsou ochraňovány před škodlivými elektromagnetickými vlnami a snižuje to absorpci škodlivých chemikálií. Poslech frekvencí nad 8 Hz zvyšuje imunitu před iritujícími vlivy prostředí. Z pokusů na fauně se ukázalo, že například kytka při styku s ohněm snižuje významně svoji frekvenci až k 5Hz, při běžném slunečním dni má frekvenci kolem 15Hz. Člověk, který pociťuje hněv, smutek, strach, bezmocnost, se blíží ke stejně nízkému číslu, jako u ohně. Avšak člověk, který setrvává v rovině vděčnosti, spokojenosti a přejícnosti, v rovině radosti, štědrosti a sounáležitosti se vším a všemi, ten má frekvenční pole vysoko nad 20Hz. A tam není žádné vrchnosti, žádného stáda. Tam není otupělé lenosti a marnivosti ega. Tam je frekvence lásky, ať si za ní umíte představit cokoliv. Je to frekvence stavu bytí tolik podobná frekvencím Země v tomto čase. To je ten nejsilnější lék na všechny viry! Každý z nás si v podstatě tvoří svojí Zemi, svoji frekvenci a svoji přítomnost. Svůj k svému. Mějte to prosím na paměti.
Zdeněk Matouš Vainar
