17/06/2025
V naší pracovně se potkáváme s nejrůznějšími příběhy. Ale jedno mají společné - odvahu všech našich klientů dívat se dovnitř sebe, poznávat sebe i ty druhé v sobě, a touhu zkoušet to jinak ❤️https://www.facebook.com/share/16U3vs9CDq/
NEVIDITELNÉ ŠKRÁBANCE NA DUŠI: 12 ZNAKŮ KOMPLEXNÍ POSTTRAUMATICKÉ STRESOVÉ PORUCHY
------------------
JAK POCHOPIT KOMPLEXNÍ TRAUMA … A TŘEBA I TOHO DIVNÉHO TÝPKA, CO VÁM NEODEPSAL…?
Všichni jsme sami se svými myšlenkami. A nebývá to lehké.
Jen někteří z nás nesou ještě tíhu, kterou nelze vidět ani změřit - a která často není jejich.
Je to tíha neviditelných otevřených zranění – vzpomínek, které se staly součástí naší identity, emocí, které se zdají příliš velké pro náš vnitřní svět, a pocitů, které nás provázejí jako stíny i v nejjasnějších dnech.
Komplexní posttraumatická stresová porucha (CPTSD) není pouze psychologickým termínem v učebnicích – je to živá realita milionů lidí, kteří každý den bojují s následky dlouhodobého, opakovaného traumatu.
Je to příběh dětí, které vyrostly v prostředí nejistoty, dospělých, kteří se učili přežívat místo žít, a duší, které hledají cestu zpět k sobě samým.
Komplexní trauma je poměrně neviditelné pro ostatní. Jeho pojevy označujeme často jako “ADHD” v lepším případě, “nespolehlivý blbec”, “agresivní člověk” jsou ty méně lichotivé.
Život se CPTSD se často stává neuvěřitelným utrpením z odmítání a pohrdáním sebe sama. Prostřídaným “vykrýváním” bolesti z hodnocení ostatních. Nikde není bezpečno.
Protože jsem s tím zápasil fakt dlouho, říkám si, že budu rád, pokud tenhle článek třeba pomůže k tomu, aby nespěchal s hodnocením lidí, jejichž pocitům třeba nerozumí.
Nemusí to být pořád jen o tom, kdo je loser a kdo je “ten správný”.
Možná právě naproti vám stojí člověk, který o vítězstvích sám nad sebou ví víc než byste dokázali poznat za celý život.
A třeba … tohle poznání povede k velkém proměně života. Vašeho i těch druhých.
ARCHITEKTURA NEVIDITELNÝCH RAN
Představte si lidskou psychiku jako jemný hudební nástroj. Každé trauma je jako neladný tón, který rezonuje dlouho poté, co přestane znít. Zatímco jednorázové trauma – posttraumatická stresová porucha (PTSD) – je jako jeden silný, rozrušivý akord, CPTSD je spíše jako dlouhá symfonie neladných tónů, které postupně mění celé ladění nástroje.
CPTSD vzniká tam, kde by mělo být bezpečí, ale místo toho je nejistota. Tam, kde by měla být láska, ale je zanedbání. Tam, kde by mělo být porozumění, ale je ponižování. Nejčastěji se rodí v dětství, v období, kdy se naše osobnost teprve formuje a kdy je naše potřeba bezpečí a lásky nejzranitelnější.
Neurologicky vzato, dlouhodobé trauma přepisuje základní programování našeho mozku. Limbický systém, náš emocionální centrum, zůstává v trvalém stavu poplachu, zatímco prefrontální kortex – oblast odpovědná za logické myšlení a regulaci emocí – je chronicky potlačován. Výsledkem je nervový systém nastavený na přežívání, nikoli na rozkvět.
DVANÁCT TVÁŘÍ NEVIDITELNÉ BOLESTI
EMOCIONÁLNÍ BOUŘE BEZ KOTVY
Mé emoce jsou jako divocí koně – krásní, ale nekrotitelní, mi popisovala Marie svou zkušenost s emocionální dysregulací.
Emocionální dysregulace při CPTSD není pouhým špatným ovládáním emocí. Je to stav, kdy nervový systém ztrácí schopnost se vrátit do klidu. Představte si termostat, který ztratil kalibraci – neustále kolísá mezi extrémy, aniž by našel rovnováhu.
Tato dysregulace se projevuje jako náhlé záplavy vzteku, které mohou být spuštěny zdánlivě nevinnou připomínkou. Nebo jako vlny smutku tak hluboké, že člověk zapomíná, jak se cítit jinak. Úzkost se stává denním společníkem, často bez jasné příčiny – prostě je, jako ranní mlha, která zakrývá horizont.
Neurobiologicky jde o hyperaktivní amygdalu – stráž našeho mozku, která vidí nebezpečí všude. Současně je oslabený prefrontální kortex, který by měl tuto stráž uklidňovat a říkat jí: Je v pořádku, jsme v bezpečí.
ROZBITÉ ZRCADLO SEBEPOJETÍ
Zdravé sebepojetí se rodí v zrcadle láskyplných očí našich pečovatelů. Ale co když toto zrcadlo ukazuje pouze kritiku, odmítání nebo lhostejnost?
Lidé s CPTSD často nesou hluboký, skorý existenciální stud. Není to stud za něco, co udělali – je to stud za to, čím jsou. Je to pocit, že jsou v jádru své existence nějak vadní, nehodní lásky, špatní. Tento stud se stává filtrem, skrze který vnímají svět i sebe sama.
Celý život jsem měl pocit, že hraju roli normálního člověka, ale uvnitř vím, že jsem jiný, zlomený, svěřujI se sám sobě v deníku před sedmi lety.
Tento zkreslený obraz sebe sama často vede k perfekcionismu jako obrannému mechanismu – Když budu dokonalý, možná si zasloužím lásku – nebo naopak k sebesabotáži – Stejně si nic dobrého nezasloužím.
TANEC INTIMITY A STRACHU
Vztahy jsou pro lidi s CPTSD současně největší touhou i největším strachem. Je to paradox, kterému neurotypičtí lidé často nerozumějí: Jak můžete současně toužit po blízkosti a před ní utíkat?
Odpověď leží v raných zkušenostech s připoutáním. Když jsou naši první pečovatelé současně zdrojem lásky i bolesti, vytváří se v nás rozporuplný vnitřní model vztahů. Láska se pojí s nebezpečím, blízkost s možnou zradou.
Projevuje se to různě: někteří se stávají lepkami – přilnou na partnera a žijí v neustálém strachu z opuštění. Jiní se stávají ježky – každou blízkost vnímají jako hrozbu a instinktivně se brání.
Trauma bonding je další složitý aspekt – tendence přitahovat a být přitahován k lidem, kteří reprodukují známé vzorce z dětství, i když jsou destruktivní. Je to pokus podvědomí vyřešit nedokončené trauma z minulosti.
ÚNIK DO NICOTY
Dissociace je jeden z nejgeniálnějších a současně nejproblematičtějších obranných mechanismů lidské psychiky. Když je bolest nepřekonatelná, mozek prostě vypne připojení k realitě.
Cítím se jako duch, který pozoruje svůj život, ale není jeho součástí, popisuje dvacetiletá Anna svou zkušenost s dissociací.
Může to být mírné vytržení – náhlé uvědomění si, že posledních deset minut nevíte, co se dělo. Nebo hlubší stavy, kdy se člověk cítí odpojen od svého těla, od svých emocí, někdy i od reality samotné.
Dissociace byla kdysi záchranou – způsobem, jak psychicky přežít nepřežitelné. Ale v dospělosti se může stát překážkou autentického prožívání života. Je jako mít vždy připravený nouzový východ, ale tím pádem nikdy plně nevstoupit do místnosti.
TĚLO JAKO SVĚDEK
Trauma není pouze záležitostí mysli – ukládá se také do těla. Nervový systém v chronickém stresu produkuje zápalové látky, narušuje hormonální rovnováhu a udržuje svalové napětí.
Lidé s CPTSD často trpí nevysvětlitelnými bolestmi zad, hlavy, břicha. Jejich imunitní systém je oslabený, trávení narušené. Některé zvuky je doslova fyzicky bolí, světlo může být nepříjemně intenzivní.
Bessel van der Kolk, přední expert na trauma, to vystihuje: Tělo si pamatuje. Pamatuje si každou situaci, kdy bylo v ohrožení, a zůstává ve stavu pohotovosti, i když je nebezpečí dávno pryč.
ZTRACENÁ MAPA ŽIVOTA
Jedním z nejbolestivějších aspektů CPTSD je ztráta smyslu a směru. Když člověk stráví roky v přežívacím módu, může zapomenout, jak se žije – ne pouze přežívá.
Budoucnost se jeví jako temná, beznadějná. Plány se zdají bezvýznamné, když má člověk pocit, že je uvnitř zlomený. Radost, kdysi přirozená emoce, se stává vzácným hostem.
Pořád čekám, až začne můj skutečný život, ale nevím, co pro to mám udělat, říká pětatřicetiletá Tereza, která roky bojuje s pocity beznaděje.
Tato existenciální krize často vede k drahým pokusům najít smysl ve vnějším světě – v práci, vztazích, úspěších. Ale bez vnitřního uzdravení zůstávají tyto pokusy neuspokojivé, jako snaha naplnit děravou nádobu.
VNITŘNÍ TYRAN
Možná nejkrutější aspekt CPTSD je internalizace hlasu týrání. Oběť si postupně přebírá roli svého původního utlačovatele a stává se svým nejhorším kritikem.
Tento vnitřní hlas neustále hodnotí, kritizuje, ponižuje. Říká věci, které by člověk nikdy neřekl svému nejhoršímu nepříteli, ale říká je sám sobě každý den: Jsi hlupák. Nic nedokážeš. Zasloužíš si to, co se ti děje.
Nejzákeřnější je, že tento hlas často používá pravdu jako zbraň. Ano, možná jste udělali chybu. Ale zatímco zdravá sebekritika pomáhá růstu, patologická sebekritika paralyzuje a ničí.
ZAPOMENUTÁ PÉČE O SEBE
Schopnost starat se o sebe není vrozená – učíme se ji pozorováním a zkušeností s péčí ostatních o nás. Když tato raná péče chyběla nebo byla nespolehlivá, může vzniknout hluboká neschopnost pečovat o vlastní potřeby.
Někteří lidé s CPTSD dokáží být úžasně pečovateli pro ostatní, ale úplně zapomínají na sebe. Jiní se k sobě chovají s aktivním opovržením – sabotují svůj úspěch, zanedbávají své zdraví, vstupují do destruktivních vztahů.
Péče o sebe mi připadá jako egoismus, přiznává čtyřiadvacetiletá Klára. Jako bych si nezasloužila být šťastná.
NEPOJMENOVATELNÁ PRÁZDNOTA
Mnoho lidí s CPTSD popisuje pocit vnitřní prázdnoty, který není možné zaplnit. Není to smutek nebo úzkost – je to absence, místo, kde by něco mělo být, ale není.
Tato prázdnota může být pozůstatkem nenaučených emocí. Děti se učí rozpoznávat a pojmenovávat emoce skrze zrcadlení od svých pečovatelů. Když toto zrcadlení chybělo, může vzniknout emocionální slepota – neschopnost rozpoznat, co se v nás děje.
Někteří se pokoušejí tuto prázdnotu zaplnit vnějšími věcmi – prací, vztahy, substancemi, nakupováním. Ale je to jako snaha zaplnit duchovní hlad hamburgerem – může to na chvíli pomoct, ale dlouhodobě problém neřeší.
HRANICE JAKO NEZNÁMÁ ZEMĚ
Hranice jsou neviditelné čáry, které definují, kde končím já a začínáš ty. Pro lidi s CPTSD mohou být tyto čáry rozmazané nebo úplně chybějící.
Někteří nemají žádné hranice – říkají ano na všechno, dovolí každému všechno, žijí životy ostatních místo svých vlastních. Jiní mají hranice příliš rigidní – nikoho nepustí blízko, nedůvěřují, žijí v izolaci.
Problém často tkví v tom, že zdravé hranice vyžadují zdravé sebepojetí. Musíte vědět, kdo jste a co si zasloužíte, abyste mohli chránit své území.
VĚČNÁ STRÁŽ
Hypervigilance je stav permanentní ostražitosti. Mozek neustále skenuje prostředí pro možné hrozby, i když objektivně žádné nejsou.
Je to, jako byste žili v domě, kde nikdy nemůžete úplně zhasnout světla nebo zamknout dveře. Část vás je vždy ve střehu, připravena na útěk nebo boj.
Tento stav je neuvěřitelně vyčerpávající. Představte si, že vaše nervový systém běží na vysokých otáčkách 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Není divu, že lidé s CPTSD často trpí chronickou únavou.
KRUCIFIX OPAKOVÁNÍ
Možná nejzáhadnější a nejbolestivější aspekt CPTSD je tendence opakovat traumatické vzorce. Člověk, který vyrostl s alkoholickým rodičem, si najde alkoholického partnera. Někdo, kdo zažil v dětství zanedbání, sabotuje každý zdravý vztah.
Není to masochismus nebo hloupost. Je to pokus nevědomí napravit minulost. Podvědomí si říká: Tentokrát to bude jinak. Tentokrát získám lásku, kterou potřebuji.
Bohužel, dokud není základní trauma vyléčeno, tyto pokusy obvykle vedou k dalšímu zranění. Je to jako snaha vyřešit matematickou rovnici se špatným vzorcem – bez ohledu na to, jak moc se snažíte, výsledek bude vždy chybný.
CESTA K SOBĚ: UZDRAVENÍ JAKO HRDINSKÝ ČIN V DRAČÍ JESKYNI
Rozpoznání těchto vzorců není příjemné, ale je nutné. Je to první krok na cestě, kterou psychologové nazývají post-traumatický růst – paradoxní proces, při kterém trauma, které nás téměř zlomilo, se stává zdrojem nevídané síly a moudrosti.
Uzdravení z CPTSD není lineární proces. Je to spíše spirála – občas se zdá, že se vracíme na místa, která jsme už opustili, ale ve skutečnosti se k nim vracíme na vyšší úrovni porozumění a síly.
Terapie založená na traumatu, zejména přístupy jako EMDR, somatická terapie nebo IFS, mohou být transformativní.
Ale uzdravení začíná mnohem dříve – začíná okamžikem, kdy si řekneme: Možná je v pořádku, že cítím, co cítím. Možná to není moje chyba. Možná si zasloužím něco lepšího.
Mindfulness a meditace mohou pomoci naučit nervový systém, jak se uklidnit. Cvičení a pohyb pomáhají uvolnit trauma uložené v těle. Kreativní aktivity – psaní, malování, hudba – poskytují způsob, jak vyjádřit nevyslovitelné.
Ale možná nejdůležitější je nalezení bezpečných vztahů – terapeutických, přátelských nebo partnerských – které poskytují nové zkušenosti s důvěrou, porozuměním a bezpodmínečným přijetím.
DOPISY BUDOUCÍMU JÁ
Pokud se v těchto řádcích poznáváte, chci, abyste věděli několik věcí:
Vaše bolest je reálná a platná. Nemusíte ji minimalizovat ani před ní utíkat.
Nejste zlomení. Jste přizpůsobiví. Vaše symptomy jsou důkazem neuvěřitelné síly vašeho lidského ducha, který našel způsob, jak přežít nepřežitelné.
Uzdravení je možné. Nemusíte se zbavit každé jizvy, ale můžete se naučit s nimi žít takovým způsobem, který vás omezuje méně a obohacuje více.
Zasloužíte si lásku – zejména tu od sebe sama. Cesta k sebelásce může být dlouhá a křivolaká, ale stojí za to ji jít.
Vaše minulost vás definuje jen natolik, nakolik jí to dovolíte. Jste autorem zbytku svého příběhu.
V tichosti našeho vnitřního světa, tam kde se rodí naše nejhlubší pravdy, žije naděje. Naděje, že zítřek může být jiný než včera.
Že láska je možná. Že domov můžeme najít nejen v místech a lidech, ale především v sobě samých.
CPTSD možná začala jako příběh o tom, co se nám stalo. Ale může skončit jako příběh o tom, kým jsme se rozhodli stát navzdory tomu všemu.
TÝKÁ SE TĚ TO? NEKOHO BLÍZKÉHO? VÍCE Z TOHO, CO PÍŠU NAJDEŠ NA Na nervy a na pohodu NEBO NA WEBU WWW.NA-NERVY.CZ
