Duše Křehká

04/02/2026

Jak jsem nechtěla věřit svojí diagnóze...
Když mi umřela máma, něco se ve mně zlomilo. Ne hned navenek, spíš potichu a zevnitř. Bylo mi asi sedmnáct, když jsem se poprvé opravdu začala hroutit a poprvé v životě vyhledala odbornou pomoc. V té době mi byla stanovena diagnóza porucha přizpůsobení.

Porucha přizpůsobení znamená, že psychika reaguje na silnou životní zátěž – třeba ztrátu blízkého, rozchod, nemoc – a nezvládá se s ní vyrovnat. Projevuje se úzkostí, depresí, přetížením, někdy i somatickými potížemi. Důležité ale je, že by měla být časově omezená a vázaná na konkrétní událost.

Jenže u mě to tím neskončilo. Nešlo o to, že by se mi „jen“ stalo něco těžkého a já se s tím nemohla vyrovnat. Ty potíže zůstávaly, prohlubovaly se a měnily podobu. Postupně se diagnostikovala porucha osobnosti, tlak školy, obrovská zátěž na medicíně, a nakonec přišla diagnóza bipolární poruchy.

A tady začal můj velký vnitřní boj.

Nechtěla jsem tomu věřit. Vzdorovala jsem léčbě, zpochybňovala odborníky, sama sebe, celý systém. Byla jsem zmatená. Říkala jsem si, že to přehánějí, že jsem jen slabá, že kdybych se víc snažila, tak to zvládnu. A zároveň jsem dělala spoustu hloupostí – ubližovala jsem sobě, svému tělu, vztahům i životu, který jsem si teprve měla budovat.

Padala jsem. A padala jsem hluboko. Až na úplné dno.

To dno nebylo heroické ani „osvobozující“. Bylo špinavé, bolavé a strašně osamělé. Ale právě tam se stalo něco důležitého – poprvé jsem přestala bojovat proti realitě a začala se dívat pravdě do očí. Ne s nenávistí k sobě, ale s otázkou: Co když fakt potřebuju pomoc?

Začala jsem makat. Nejen v terapii, ale i mimo ni. Učila jsem se rozumět sobě, svým emocím, spouštěčům, vzorcům chování. Učila jsem se zodpovědnosti za vlastní zotavení. Nebylo to rychlé ani hezké. Bylo to po malých krocích, s pády, návraty, vztekem i vyčerpáním.

A pak přišlo něco zásadního: přijetí.

Přijetí neznamená rezignaci. Pro mě přijetí znamenalo pochopit, že já nejsem svoje diagnózy. Že diagnóza není moje identita. Nejsem bipolární porucha. Nejsem porucha osobnosti. Jsem člověk, který s jen těmito věcmi žije.

A právě tohle mi otevřelo cestu k opravdové změně.

Dnes to píšu jako peerka. Jako někdo, kdo si tím prošel a ví, jak strašně těžké je uvěřit něčemu, co bolí a bourá obraz sebe sama. Pokud teď čteš tenhle text a říkáš si „to přece nemůžu mít já“, chci ti říct jedno: nejsi slabá/slabý. Jsi na cestě. A někdy je největší odvaha přestat utíkat a začít se o sebe starat.

Diagnóza tě nedefinuje. Ale může ti pomoct pochopit, kudy jít dál. 🩵

02/02/2026

Duševní zdraví dětí a dospívajících...
➡ Dětství a dospívání jsou obdobími zásadního psychického vývoje. Právě v těchto letech se formuje vztah k sobě samým, ke světu i k druhým lidem. Zároveň jde o fáze života, které jsou velmi citlivé na změny, ztráty, nejistotu a vztahové otřesy. Přesto je duševní zdraví dětí a dospívajících stále často přehlížené, bagatelizované nebo zaměňované za „fázi“, která přejde sama.

✨Když se bolest projeví navenek✨

Nedávno se na mne obrátila kamarádka s velkou obavou o svou neteř. V důsledku rozchodu rodičů se u ní objevilo sebepoškozování. Situace, která je pro dospělé sama o sobě náročná, může být pro dítě nebo dospívajícího zcela zahlcující. Ztráta jistoty, pocit viny, bezmoci, strachu či opuštění si často nenacházejí slova – a bolest se pak může projevit chováním.

Sebepoškozování není „volání o pozornost“. Je to signál, že dítě prožívá vnitřní napětí a bolest, se kterou si neumí poradit jinak. V takové chvíli není na místě moralizování ani zlehčování, ale včasná a odborná pomoc.

V této konkrétní situaci jsem doporučila tři klíčové služby, které se mohou – ideálně ve spolupráci – podílet na podpoře dítěte:

➡Dětský psychiatr

Dětský a dorostový psychiatr je lékař specializovaný na duševní onemocnění u dětí a dospívajících.
Zaměřuje se na:

diagnostiku psychických obtíží (např. deprese, úzkosti, poruchy chování),

posouzení rizik (včetně sebepoškozování a suicidality),

nastavení léčby, včetně případné medikace,

dlouhodobé sledování psychického stavu dítěte.

Je důležité zdůraznit, že psychiatrická péče neznamená automaticky léky, ale odborné zhodnocení situace a bezpečí dítěte.

➡Psychoterapeut / terapeut

Terapeut poskytuje bezpečný prostor pro rozhovor, zpracování emocí a hledání zdravějších způsobů zvládání zátěže.
Zaměřuje se na:

porozumění emocím a prožitkům dítěte,

práci s traumatem, ztrátou a změnou,

posilování sebehodnoty a copingových strategií,

podporu v náročných rodinných či vztahových situacích.

U dětí a dospívajících často probíhá terapie i ve spolupráci s rodiči nebo pečujícími osobami.

➡Pedagogicko-psychologická poradna (PPP)

PPP je důležitým mezičlánkem mezi rodinou, školou a odbornou péčí.
Zaměřuje se na:

psychologické vyšetření dítěte,

posouzení dopadu situace na školní fungování,

doporučení podpůrných opatření ve škole,

poradenství pro rodiče a pedagogy.

Poradna může pomoci zajistit, aby dítě nebylo se svými obtížemi ve školním prostředí osamocené nebo nepochopené.

✨Včasná pomoc má smysl✨

Čím dříve si všimneme, že dítě nebo dospívající není v pořádku, a čím dříve dostane podporu, tím větší je šance, že se potíže nezafixují a nepřenesou do dospělosti. Vyhledání pomoci není selháním rodiče ani dítěte – je to projev zodpovědnosti a péče.

Mezinárodní den duševního zdraví dětí a dospívajících nám připomíná, že naslouchat, brát vážně a jednat včas může zásadně změnit životní příběh mladého člověka. A někdy stačí jediné: nebýt v tom sám.

------------------------------------------------------

➡Kontakty na krizové linky a pomoc v ČR

V čase akutní tíže či potřeby okamžité podpory lze zdarma využít níže uvedené krize linky:

Pro děti a mladé lidi

➡Linka bezpečí (děti/mládež)
nonstop bezplatné anonymní linky pomoci pro děti a studenty do 26 let
✨116 111
✨241 484 149
✨777 715 215

➡Pro rodiče a dospělé s obavami o dítě
Rodičovská linka – linka pro dospělé pečující o děti
– anonymní krizová a poradenská linka pro rodiče, prarodiče a pedagogy.
✨

Rodičovská linka poskytuje krizovou pomoc a základní sociální poradenství rodičům, rodinným příslušníkům a ostatním dospělým, kteří jednají v zájmu dětí. Nabízí klientům prostor pro sdílení náročných životních situací, ale i každodenních starostí.

30/01/2026

Jak vyhořet už v lednu
(stručný manuál pro snaživé i unavené)

Leden. Měsíc nových začátků, bílých stránek, čerstvých diářů a ještě čerstvějších očekávání. Všude kolem slyšíte, že teď je ten moment, kdy se konečně stanete lepší verzí sebe sama. Výkonnější. Zdravější. Klidnější. Úspěšnější. Nejlépe všechno dohromady, hned a bez vedlejších účinků.

A tak není divu, že někteří lidé zvládnou vyhořet už v lednu. Někdy dokonce kolem Tří králů. Rekordmani klidně i dřív.

Ne že byste byli slabí. Jen jste si možná naložili tak, že by to položilo i menší logistickou firmu.

Obecně vzato: leden je past

Prosinec byl plný nároků, emocí, rodiny, shrnování, bilancování a cukroví. Tělo i hlava by si docela rády daly pauzu. Jenže místo toho přijde leden a s ním:

nový režim

nové cíle

nový tlak

a staré tělo, které by si chtělo ještě tak dva týdny poležet

Všechno je najednou o výkonu. O tom, co byste měli. Co už byste měli mít dávno vyřešené. A co letos určitě zvládnete – jinak to asi nebude dobrý rok, že ano.

✨Předsevzetí: aneb když chcete všechno najednou

Předsevzetí sama o sobě nejsou zlo. Zlo je, když jich je patnáct, všechny jsou zásadní pro Vaši hodnotu jako člověka a selhání u kteréhokoliv z nich znamená vnitřní soud typu: „No jo, zase nic.“

✨Typické lednové balíčky:

začít cvičit (nejlépe pětkrát týdně)
jíst zdravě (bez cukru, bez lepku, bez radosti)
být produktivnější
být klidnější
mít lepší vztahy
víc spát
míň prokrastinovat

a ideálně u toho všeho zářit 😂

To není plán. To je přetížení s motivační mašlí. ❗❌

✨A koho se to vlastně týká?

Upřímně? Skoro všech. Ale obzvlášť:

➡lidí, kteří jsou zodpovědní až do sebezničení
➡těch, kteří mají pocit, že když poleví, všechno se sesype
➡lidí s duševním onemocněním (ano, i když „to teď vypadá docela dobře“)
➡pečujících, pomáhajících, tahounů
➡a všech, kteří si pletou hodnotu se výkonem

Pokud máte pocit, že musíte jet naplno hned od 1. ledna, jinak „něco děláte špatně“, nejste v tom sami. Jen to možná není pravda.

✨Jak vyhořet už v lednu (stručný návod)✨

Stačí pár jednoduchých kroků:

ignorovat únavu z předchozích měsíců

nastavit si cíle, které neberou ohled na realitu

porovnávat se s lidmi na internetu

brát každý pokles energie jako osobní selhání

a odpočinek považovat za slabost

Funguje to překvapivě spolehlivě.

A co kdyby to letos šlo jinak?

✨Co kdyby leden nebyl rozjezd na plný plyn, ale rozhlížení se po mapě?
✨Co kdyby „dostatečné“ bylo opravdu dost?
✨Co kdyby cílem nebylo vyždímat ze sebe maximum, ale přežít se zdravou hlavou?

Možná je letos revoluční předsevzetí tohle:
✨Zkusit na sebe nebýt nejpřísnější bytostí v okolí.✨

Vyhoření totiž není selhání. Často je to jen důkaz, že jste dlouho dávali víc, než bylo únosné. A leden není závod. Je to měsíc. Jeden z dvanácti. Ne finálová zkouška z Vaší hodnoty.

Tak opatrně. Rok je dlouhý. A Vy v něm máte zůstat.

25/01/2026

Nezapadat není chyba. Není to selhání. Je to známka toho, že jste sví. Že nejdete podle šablony, do které se máte „hezky vejít“, abyste byli pro ostatní stravitelnější.

Moje oblíbené rčení říká:
„Tetris mě naučil, že když zapadnu, tak zmizím.“
A něco na tom sakra je.

Lidi nejsou černobílí. Lidi mají být barevní. Různorodí. Hluční, tichí, citliví, zvláštní, hlubocí, divocí. Už od přirozenosti je každý z nás jedinečný. A teď pozor – tohle není klišé:
nikde na světě neexistuje nikdo jako Vy. Nikdo se stejným vnitřním světem, zkušenostmi, citlivostí, příběhem.

A právě proto má smysl na sobě pracovat. Ne proto, abyste zapadli. Ale proto, abyste ze sebe – a ze svého příběhu – udělali něco, co bude jednou dávat smysl. Něco krásného. Něco opravdového.
A klidně i proto, abyste té cestě dali dobrý konec. I když byla klikatá. I když bolela. I když jste se často cítili mimo.

Je v pořádku oficiálně nezapadat.
Je v pořádku být jiný.
Je v pořádku být sám sebou – i když to není vždy jednoduché.

Svět nepotřebuje víc stejných lidí. Svět potřebuje Vás. Přesně takové, jací jste. 🩵

22/01/2026

Každý rok to samé. Jaro, léto za rohem, a ze všech stran na nás křičí titulky, reklamy a sociální sítě: „Hubneme do plavek!“
Ale… musíte? Opravdu?

Pravda je, že si často sami dáváme předsevzetí, která nemůžou fungovat. Ne proto, že bychom byli slabí nebo líní. Ale proto, že jsou postavená špatně. Hubnutí do nějakého data nefunguje. Nikdy nefungovalo.

Hubnutí, pokud je vůbec potřeba, je reálná věc, která trvá čas. Je založená na dlouhodobé změně životního stylu, vztahu k jídlu a pohybu. Ne na stresu, tlaku, hladu a trestu.
„Hubnutí do plavek“ je nesmysl. Pokud hubneme, tak prostě hubneme – bez ultimát, bez termínů, bez utrpení a hladovění.

A teď to důležité: tyhle řeči mohou a často podporují vznik poruch příjmu potravy. A to je obrovská hrozba. Poruchy příjmu potravy nejsou „rozmar“, nejsou „snaha být hubený“. Jsou to vážná, ničivá a život ohrožující onemocnění s hrůznými důsledky.

Píšu to i z vlastní zkušenosti. Sama mám poruchu příjmu potravy. Naučila mě jednu děsivou věc:
získat PPP je vlastně strašně jednoduché. Ale zbavit se jí je nesmírně těžké.

Mě momentálně porucha příjmu potravy potenciálně ohrožuje na životě. Mám poškozený jícen a nekonečný reflux. Vím, že každé další zvracení mě přibližuje k nedobrému konci. A přesto se s tím pořád někdy peru. Vážím se a urážím sebe sama. Vzpomeňte na příspěvek - co je pro mě teď důležitější, číslo, nebo klid?"
Nikomu tuhle situaci nepřeju. Nikdo by se do ní neměl nikdy dostat.

Důležité je také říct, že poruchy příjmu potravy nejsou vidět jen podle váhy nebo BMI. Může jimi trpět kdokoliv – i člověk, který „nevypadá nemocně“. To, že někdo nezapadá do tabulek, neznamená, že netrpí.

Zároveň ale chci říct i tohle: z poruch příjmu potravy se dá léčit. A dá se z nich plně zotavit.
Existuje pomoc. Existuje podpora. A hlavně – existuje naděje. Ta je tu vždycky. Nikdy ji nezahazujme. Nikdy nezavírejme cestu ven.

A ještě jedna věc. „Hubnutí do plavek“ není jen blbá fráze. Je to marketing. Marketing tablet, koktejlů a zázračných řešení. Nikdo nechce, abyste doopravdy zhubli dlouhodobě. Protože pak byste si nekupovali další tabletky.
Tenhle systém je založený na tom, že zhubneme – přibereme – zhubneme – přibereme. A firmy si berou naše peníze. Je to toxické, nezdravé a nemělo by se to dít.

Prosím, nekupujte si tabletky na hubnutí.
Prosím, nenechte se tlačit do „hubnutí do plavek“.

Musíme se učit mít rádi sami sebe teď. Takoví, jací jsme. Ne „až“. Ne až „v létě“. Ne „až zhubneme“.

Prosím Vás, nehubněte do plavek, je to blbost!

12/01/2026

Jak dlouho mi trvalo, než jsem plně akceptovala léčbu a začala věřit lékařům...
Upřímně?
Příliš dlouho. Déle, než si dnes chci přiznat.

Dlouhou dobu jsem svou léčbu odmítala. Ne potichu, ne nenápadně – ale aktivně. Pochybovala jsem o diagnózách, o lécích, o doporučeních. Vysazovala jsem svoje léky. protože jsem nějak věřila, že to „nějak zvládnu sama“. Že když budu dost silná, dost chytrá nebo dost opatrná, obejdu se bez medikace.

Jenže pravda byla jiná.

Hodně jsem trpěla. A čím víc jsem léčbu odmítala, tím hlouběji jsem se propadala. Pokaždé když jsem léky vysadila, byla jsem na tom fakt špatně. Nakonec jsem musela spadnout na úplné dno, abych byla schopná přijmout jednu zásadní věc:
že pomoc zvenčí není slabost.✨
A že spolupráce s lékaři není ztráta kontroly, ale její návrat. 💯

-----------------------------
❌Léčba není okamžitá úleva...

Jedna z věcí, která mě na začátku léčby děsila nejvíc, byl čas.
Léky nefungují lusknutím prstu.

Antidepresiva mohou začít působit zhruba po 10–14 dnech, ale skutečně „si sednou“ klidně až za šest až osm týdnů. U stabilizace nálady to může být proces ještě delší. A to je něco, na co Vás málokdo připraví.

Psychiatři navíc každému člověku hledají individuální kombinaci léků – často se mluví o „koktejlu“. Co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému. Někdy se trefíte rychle. Jindy to trvá měsíce.

U mě to trvalo dlouho. I proto, že mi byla nejprve diagnostikována „jen“ emočně nestabilní porucha osobnosti (EUPD) a až později bipolární porucha. Než se všechno poskládalo, stálo mě to několik hospitalizací.

Dnes ale vím jednu věc jistě:
✨stálo to za to.✨

-----------------------------
➡ Co se změnilo, když jsem léčbu přijala?

Od chvíle, kdy mám správně nastavenou medikaci, jsem relativně stabilizovaná. Už nemívám hluboké suicidální deprese. Pokud přijde pokles, většinou jde o subdepresi nebo „depku“, kterou dokážu zvládnout – někdy i za cenu krátké pracovní neschopnosti, ale bez ohrožení života.

A mánie? Ty už nepřicházejí.
Mívám jen mírné hypomanické stavy, kterým s nadsázkou říkám „hypošky“. Nejsou příjemné, ale neohrožují mě. A to je rozdíl, který se těžko popisuje, dokud ho nezažijete.

-----------------------------
❗️Poruchy nálady a poruchy osobnosti nejsou totéž...

U bipolární poruchy mluvíme o chemické nerovnováze v mozku. Tu nelze „odmluvit“ ani „vydýchat“. Medikace zde hraje zásadní roli – pomáhá mozku fungovat vyrovnaněji.

U poruch osobnosti je situace jiná. Nejde primárně o chemii, ale o dlouhodobá traumata a naučené vzorce, které kdysi sloužily k přežití. I zde však mohou léky sehrát důležitou roli, zejména v těch nejtěžších stavech. Pomohou utlumit bouři natolik, aby bylo možné v psychoterapii začít učit se nové způsoby zvládání.

A někdy se díky terapii může postupně snižovat i dávkování léků.
Jedno nevylučuje druhé.

-----------------------------
➡První týdny mohou být těžké – a to je normální ✨

Začátek léčby může být nepříjemný. Tělo není na léky zvyklé. Člověk se může cítit utlumený, zpomalený, „nesvůj“, letargický. To ale neznamená, že léčba nefunguje❗️ Znamená to, že si tělo zvyká ✨

Pokud člověk vydrží a spolupracuje s lékařem, tyto stavy obvykle ustoupí. A to, co přijde potom, bývá klid, stabilita a možnost skutečně žít.

-----------------------------
➡ A proč jsem lékařům nevěřila?

Dlouho jsem trpěla tzv. syndromem bílého pláště. Jde o úzkostnou reakci na zdravotníky a zdravotnické prostředí, často spojenou se strachem z autority, z hodnocení nebo s minulými negativními zkušenostmi. U lidí s traumatem je to velmi častý.

Překonala jsem ho postupně. Tím, že jsem lékaře přestala vnímat jako nepřátele a začala je brát jako spojence. Postupně jsem to prostředí ochutnávala a nakonec jsem získala větší náhled. Psychiatři opravdu jsou zvyklí na pochybnosti, odpor, strach i vztek. (Jednou Vám napíšu článek "Jak jsem seřvala nejznámějšího psychiatra v česku" 😅) Spolupráce neznamená slepé poslouchání. Znamená dialog.

-----------------------------
➡Takže... nebojte se pomoci!!!

Chci, aby tu zaznělo jasné poselství:

✨Je lepší akceptovat svou diagnózu a nutnost léčby, než odejít z tohoto světa.

Nebojte se první tabletky. Nebojte se psychiatra, psychologa ani hospitalizace, pokud je potřeba. Pokud léčbu potřebujete, může Vám zásadně zlepšit kvalitu života.

Neznamená to, že jste slabí.
Znamená to, že jste se rozhodli žít.

Mně to trvalo dlouho.
Ale dnes vím, že vytrvat stálo za to. ✨

10/01/2026

Můj pes Toník byl pro mě spása.
Je to takový chlupatý terapeut, který nemá ordinační hodiny a nikdy mi neřekne „a co z toho plyne?“ 🙃

Než jsem si mého Antonína pořídila, cítila jsem se dost osaměle. Jako člověk, který není ve vztahu a žije sám, umí být svět někdy… takový prázdný. Ticho, byt, já a myšlenky, které se mnou odmítaly držet společenský odstup. Moc jsem ani nevycházela ven, protože já jsem ten typ, co potřebuje, aby každá cesta měla smysl. Jen tak „jít se projít“? Ne.
Potřebovala jsem důvod.

A pak přišel on.

Dnes mě třikrát denně nekompromisně táhne ven z bytu. Nezajímá ho, jestli chci, jestli je ideální počasí, jestli mám dobrou náladu, nebo jestli prší horizontálně. Prostě musím. Protože to stvoření potřebuje ven.
A kdybych náhodou zapomněla, Toník má v hlavě vestavěný budík. Po šesti hodinách začne jemně pokňukávat. Když to ignoruju, přechází na vyšší level a občas si vezme na mušku moje krásné, nové, dubové dveře stáří dvou let, které už teď vypadají… řekněme lehce archivně.

Ale pozor. Není to jednostranný pakt.

Já si totiž vybírám svou cenu.
A musím říct, že pan Toník je vynikající posluchač.

Vyprávím mu všechno. Co jsem zažila, co mě pobavilo, co mě rozhodilo, co mě naštvalo, co mě rozložilo na prvočinitele. Někdy nadávám. Někdy filozofuju. Někdy si zpívám operu, protože proč ne. Moji sousedi si jistě mé osobní kvality velmi užívají.
Ale Toník? Ten nehodnotí. Neskáče mi do řeči. Neříká „a zkoušela jsi na to koukat jinak?“. Jen kouká. Hodně kouká. Těma očima.

A přesně v tu chvíli vznikají ty nejlepší rozhovory.
Já mluvím. On poslouchá.
A svět je najednou o něco míň těžký.

Takže ano.
Můj pes ví o mých problémech víc než většina lidí.
A já jsem mu za to neskutečně vděčná. 🐾

-----------

Chci tím vlastně říct, že je strašně důležité ty smutky, trápení a problémy dostat ze sebe ven. Ideálně nějak bezpečně. A jde to samozřejmě nejen svěřováním se psíkovi (i když ti jsou v tomhle fakt mistři).

Existuje spousta zvládacích technik, jak se „vyřádit“, aniž by si člověk ublížil nebo si zkomplikoval život. Já si třeba vedu 'nadávací deníček' – píšu tam věci jako „ten je ale skot“ (čti: je to prase) nebo „ten je ale hloupý“ (překlad pro pokročilé: je to blbec… nebo ...hůř 😅). Je to taková bezpečná forma cenzurované upřímnosti, která člověku uleví, aniž by musel cokoliv vysvětlovat a aniž by to komukoliv ublížilo. Někdo čmárá, někdo trhá noviny, někdo rozdupává krabice, někdo hází polštářem. Všechno se počítá. Zn.Hlavně bezpečně!

Ale ruku na srdce – nic neuleví tolik, jako když si s někým promluvíte. A ten někdo nemusí být hned terapeut. Může to být kamarád, rodinný příslušník, sociální pracovník… nebo klidně krizová linka, když je fakt ouvej.

Není to ostuda.
Je to síla vzít svoje trápení vážně, řešit ho a nestydět se říct si o pomoc. 💙

Olomoucká linka důvěry: 585 414 600
Webporadna: jsme@iporadna.cz
Linka duševní tísně: 476 701 444
Linka první psychické pomoci: 116 123

04/01/2026

Milý deníčku, dneska mám blbej den. Furt mne napadají některé vtíravé myšlenky, ruminuji o věcech, které vlastně v jádru vůbec nechci dělat. Ale já je neposlechnu, jenže mne štve, že tam pořád ty myšlenky jsou.

Lékaři říkají že to je součást mých nemocí. Rozhodla jsem se postarat se o své základní potřeby. Vzduch (procházky se psem), Jídlo (i když se mi nechce jíst), pití (dobrá minerálka se pije snáz), bydlení i bezpečí mám, i tu společenskost, kterou tak potřebuji mám. Pomáhá mi na to myslet.

Jenže já chci 100% bezpečí sama i ze své strany a má mysl si pohrává s něčím...ošklivým co by zbytečně bolelo a pak bych si to vyčítala...(což už neudělám, ne, neudělám a nikdy)

Dneska si dám prostě odpočinek. A možná ri*otril. Zítra bude zase nový den, a po probuzení se cítím vždycky silnější. Odkládám jednání které nelze zvrátit. Minimálně do zítřka. A zítra začneme znovu. Den po dni. Hodina za hodinou a někdy upřímně, minuta za minutou.

Pořád si to musím připomínat. Ale všechno je v pořádku. Dům nehoří ani já své nápady neuskutečním. A to mne dělá silnou.

Protože to je někdy těžký a to je fakt.

Těším se až půjdu do práce a zase uvidím ty milé tváře kolegů i klientů. Možná mi prostě jen chybíte :)

Držím pěsti všem kdo zažívají podobné ruminace (vtíravé myšlenky)
Já si jdu čmárat a rozdupám jednu krabici. To mi pomáhá :D

Tak pa :)
DK.

02/01/2026

Opět nastal ten ✨kouzelný okamžik✨, kdy si člověk slavnostně řekne:
„Od 1. 1. budu úplně jiný člověk.“
Ten lepší, klidnější, produktivnější, vnitřně vyrovnaný… ideálně někdo, kdo vstává v 6 ráno, pije teplou vodu s citronem, má barvený diář a život v rovnováze jako jogín na Instagramu.

A pak přijde realita, zakopne o naši motivaci a ještě jí šlápne na krk.

✨Tak si to letos zkusme bez dramat, bez biče a bez toho, že na sebe budeme mluvit jak na rozbitou pračku. ✨(to je příběh z r.2025, kdo ví, ten ví)

👉 Reálné cíle jsou ty nejlepší.
Ne „budu každý den vnitřně vyrovnaný a plný vděčnosti“.
Ale spíš: „Když budu mít den na prd, zkusím si ho alespoň aktivně ještě víc nerozkopat.“
Což může znamenat třeba to, že nepošlete tři pasivně agresivní zprávy, neproklejete celý svět a půjdete spát dřív než s existenciální krizí v náručí. I to se počítá.

👉 Méně předsevzetí = menší pravděpodobnost psychického kolapsu.
1️⃣Jedno předsevzetí je přátelské.
3️⃣Tři jsou ambiciózní.
5️⃣Pět už vypadá jako tajný plán na sebedestrukci.
Mozek není Excel tabulka ani švýcarské hodinky. Když mu dáte deset úkolů, udělá jedinou věc – lehne si na zem a odmítne spolupracovat.

👉 Cíl není výkon, ale směr.
Nejde o to běžet sprintem. Jde o to aspoň vědět, kam se chcete plazit, když se zrovna cítíte jak vybitý telefon na 3 % bez nabíječky.
I krok velikosti „dneska jsem to úplně nezabalil“ je krok. I pauza je součást cesty. I ležení pod dekou s pohledem do zdi má někdy terapeutickou hodnotu.

👉 Počítejte s tím, že to občas nedáte.
A teď pozor – to není selhání.
To je normální provoz člověka.
Rozdíl je jen v tom, jestli po klopýtnutí vstanete… nebo si lehnete, objednáte výčitky, obvinění a stud v rodinném balení...
Nedoporučuju, vedlejší účinky jsou nepříjemné...

👉Žádné „až budu lepší“.
Až budete lepší, klidnější, vyrovnanější, víc ten „někdo“....

✨Spoiler✨: ten den nepřijde.

Život se neodemyká po splnění všech úkolů. Jede se i v rozbitém stavu, někdy bez návodu a občas s kontrolkou, která svítí už roky.

Takže takové malé, nenápadné předsevzetí na závěr:
💬 „Budu na sebe o trochu méně přísný a o trochu víc lidský, i když mi to zrovna nepůjde.“

To zní jako plán, který má šanci přežít leden.
A možná i únor. ✨

Vaše
Duše Křehká🩵

28/12/2025

✨ Dlouhý příběh v jedné větě:
I pád může být začátkem růstu.

Někdy spadneme tak hluboko, že máme pocit, že už níž to nejde. Ztratíme jistotu, směr i víru sami v sebe. Připadáme si slabí, zlomení, pozadu… a zapomínáme, že právě v těchhle chvílích vzniká něco, čemu se říká nový začátek.

Pád nás nezničí – pád nás učí.
Učí nás zpomalit tam, kde jsme běželi příliš rychle.
Učí nás mluvit o bolesti místo jejího skrývání.
Učí nás přijímat pomoc tam, kde jsme si mysleli, že všechno musíme zvládnout sami.

A hlavně nás učí, že růst nezačíná nahoře, ale dole — v tichu, v slzách, v chaosu i v pocitu, že nic není tak, jak má být.

Možná právě teď nelezeš nahoru… možná se zvedáš ze země.
A to je taky růst. 🌱

Držím místo pro všechny, kdo jsou v půlce cesty mezi pádem a nadechnutím.
Nejsi sám. Nejsi sama. 🤍

Tvoje Duše Křehká

26/12/2025

"Nejsem a nebyla jsem dokonalá. Často jsem na sebe byla tvrdší než kdokoli kolem mě. Dokázala jsem si nadávat za úplný maličkosti... "
😄(foto 2004, Já - 11let, autobus - cesta na turné sboru Campanela ve Švýcarsku)

➡Co si myslíš o sobě ty je mnohem důležitější, než to, co si myslí ostatní. A pokud o sobě smýšlíš ve zlém, dá se to změnit.

Často jsem na sebe byla tvrdší než kdokoli kolem mě. Dokázala jsem si nadávat za úplný maličkosti, porovnávat se s lidma, kterým jsem ani neviděla do života, a shazovat se za věci, za který bych druhé nikdy nesoudila. Až jsem si uvědomila, že tenhle hlas v mojí hlavě není pravda – jen starý zvyk.

Začala jsem si toho víc všímat. Když mi v hlavě naskočila nějaká hnusná myšlenka o sobě, zastavila jsem se. Ne vždycky, ale postupně čím dál víc. A zkusila jsem ji přetočit na něco míň toxickýho. Nemusela jsem si hned říkat, že jsem skvělá – stačilo říct: „Jsem člověk. Snažím se. A nemusím být dokonalá.“

A ono to fakt dělá rozdíl. Pomalu, ale jo. Najednou ten můj vnitřní kritik nebyl tak hlasitý a já si víc všímala toho, co zvládám, ne jen toho, co se nepovedlo. A hlavně – začala jsem být víc doma sama v sobě, místo abych pořád řešila, jestli náhodou někomu nepřekážím, nejsem „málo“, nebo "špatná".

Když změním to, jak o sobě mluvím já, hlasy zvenku přestávají mít takovou sílu. A je to hrozně osvobozující. Protože se sebou žiju celej život. A chci, aby ten hlas v mojí hlavě nebyl můj největší nepřítel, ale někdo, kdo mě aspoň trochu podrží, když je potřeba.

----------------------------------

➡Takže – pokud i ty máš občas pocit, že jsi na sebe až moc tvrdý/á, věř mi, že v tom nejsi sám/sama. Dá se to měnit, krok po kroku. Nemusí to být žádná velká věda. Jen malý momenty, kdy se zastavíš, nadechneš a zkusíš se k sobě chovat o kousek líp než včera. Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě. Protože žít ve vlastní hlavě je mnohem příjemnější, když tam nejsi jako v bitevním poli, ale jako někde, kde máš svoje místo. A kde ti je dobře.

S úctou a pokorou zdraví,
Duše Křehká