28/06/2025
🔥🔥🔥 ? Pozor na:
VŠICHNI ADHD NEMÁME, ALE MNOZÍ ANO!
ANEB JAK JE TO S TÍM ADHD!!!
Tento příspěvek nejspíše nikoho nepřesvědčí, protože kolem ADHD panuje tolik zmatků a „víry“ na různých stranách. Ale stejně mám potřebu ho napsat. Možná stále někde vzadu duše naivně věřím, že třebas alespoň někdo si, to, co píšu přečte a zváží obsah. Budu psát primárně o dospělých s ADHD, protože s dětmi pracuji obvykle pouze v rámci rodiny a mám jako psycholog a psychoterapeut primárně dospělou či dospívající klientelu.
Proč tohle píšu? Protože i některé kapacity oboru tvrdí kdeco a i časopisy, které se snaží o objektivitu píší o ADHD dosti zjednodušeně či nepřesně – např. Respekt (článek – Všichni máme tak trochu ADHD. Nebo ne? 20/2025); velmi populární a díky tomu i vlivní autoři jako např. lékař Gabor Maté (kniha Roztěkaná mysl) nebo psychiatr Anders Hansen (kniha ADHD jako výhoda) – všichni tito lidé a mnozí další rozsévají po světě velké množství nepřesností, zkratek či vyloženě zkreslení, a to nejen mezi laickou veřejnost ale bohužel i v odborných kruzích. Není pak překvapením, že málokdo tuší, jak to s tím ADHD ve skutečnosti je. A samozřejmě je mi jasné, že i já zřejmě přileji svým příspěvkem do této bažiny. A také se mohu v něčem mýlit nebo jsem něco nedostatečně dostudoval.
Mým cílem je sdílet několik vědecky ověřených faktů. Samozřejmě se i současná věda, ať už vychází z neurologie, psychiatrie, farmakologie či psychologie, může mýlit a často se mýlí. Čas možná ukáže, že je to opět trošku jinak. Nicméně něco už opravdu víme poměrně hodnověrně a je proto spousta opakovaně ověřené evidence. Kdybyste narazili na chybu či nepřesnost, určitě mi, prosím, napište – článek budu ještě dolaďovat.
UPOZORNĚNÍ! Toto není odborný ale popularizační článek. Přesto na konci uvedu pár relevantních zdrojů pro ty zvídavé – a vybírám pouze ty autory, kteří jsou odbornou komunitou opravdu uznáváni, že nešíří demagogii, ale co nejpřesnější fakta v rámci soudobého poznání.
PÁR FAKTŮ O ADHD NA ÚVOD
ADHD je neurovývojová porucha zahrnující mimo jiné problémy s pozorností, koncentrací a/nebo zvýšenou úrovní aktivity, což vede typicky k problémům ve škole, v práci, vztazích a v sociálních situacích. Prevalence této poruchy bude nejspíše někde kolem 5 až 7 procent. V některých zemích jako USA je udávána vyšší a lze se domnívat, že je to částečně způsobeno chybnou diagnostikou. U nás v ČR je zase udáván nižší výskyt, což je opět nejspíše způsobeno diagnostikou, tentokrát příliš málo četnou diagnostikou těchto obtíží. Pozor! Nenechme se mýlit strmým nárůstem výskytu slova ADHD v médiích či nárůstem oficiální diagnózy u dětí či dospělých. Před rokem 2000 totiž ADHD téměř nebylo diagnostikováno (ani nic podobného), případně měly děti či dospělí jinou diagnózu (často byli rovnou v pasťáku nebo vězení). Proto i u nás opravdu došlo k dramatickému nárůstu diagnózy ADHD. Dalším důvodem je, že velká část lidí nemá ADHD oficiálně a taky komplexně diagnostikováno a má pouze „nálepku“ z pedagogicko-psychologické poradny či od jiných psychologů a psychiatrů bez náležitého komplexního vyšetření (to zahrnuje například: anamnézu, psychologické testy, EKG, EEG, atd.). ADHD má člověk od narození. Tuto poruchu nelze získat později. Hraje zde roli dědičnost, která je jedna z nejvyšších – udává se 70 až 80 %. Vliv může mít i těhotenství či porod (např. vysoké hladiny kortizolu). Nicméně je poměrně časté, že se ADHD ihned neprojeví – např. u lidí s vyšší inteligencí, kteří jej díky tomu umí lépe kompenzovat. Proto se může ADHD ve své výraznější podobě projevit až v dospělosti, kdy člověk začne zažívat více stresu, po traumatické události, úrazu, intoxikaci či vlivem špatné výživy apod. Čili roli hraje skutečně i prostředí nebo trauma, ale ty zkrátka „jen“ zhoršují symptomy či obtíže, které již člověk měl. Pokud bychom všichni žili na klidném ostrově obklopeni milými lidmi a velkou část dne tiše meditovali, pak by měl obtíže s ADHD symptomy opravdu málokdo. Kdo tak ale žije?
PROBLÉM S MYŠLENKAMI GABORA MATÉHO
Kniha Scattered Minds (česky Roztěkaná mysl) je velmi populární a neustále mi ji někdo doporučuje k přečtení. Je třeba uznat, že Maté umí psát příběhy a rozumí lidskému utrpení. Přesto existuje i několik dobrých důvodů, proč se poutavými příběhy, a hlavně závěry z nich vyvozených, nenechat unést:
Redukce na trauma: Maté tvrdí, že ADHD je primárně výsledkem raného traumatu a stresu, což odporuje rozsáhlé evidenci. ADHD je rozhodně vrozenou poruchou. Prostředí, stres, i trauma (porodní, transgenerační, i následné) rozhodně mohou hrát roli, ale nejde o primární příčinu. Toto je velmi důležité pro diferenciální diagnostiku a také následnou léčbu. Budeme léčit spíše trauma nebo ADHD nebo obojí?
Selektivní výběr důkazů: Maté selektivně vybírá studie podporující jeho teorii a ignoruje protichůdné důkazy. Maté se hodně spoléhá na osobní příběhy a málo nebo vůbec na systematické studie. To se týká všech jeho knih či přednášek a úplně extrémně jeho poslední knihy The Myth of Normal (česky Mýtus normálnosti), kterou jsem pro tento aspekt nebyl schopný dočíst, ač je to jinak také poutavá a v mnohém inspirativní kniha. Takto by autoři snažící se o odbornost neměli pracovat. Podobných příkladů máme hodně i v tuzemském prostředí – a týká se to například problematiky sociálních sítí, mobilů, AI, vztahových témat nebo rozdílů mezi muži a ženami. Mnozí z těchto autorů mají vysokoškolské tituly či různé certifikáty a citují leckdy odborné či poloodborné zdroje. A hlavně to, co hlásají „zní“ pravdivě a tím pádem se to díky dnešní zkratkovité době šíří rychlostí světla. Vědecky podpořená evidence málokdy vytváří tak jednoznačný a poutavý příběh. Proto se nikdy tak rychle šířit nemůže. Mezi námi, kdo dnes čte delší články (jako je například tento)? Kdo čte odborné anglické zdroje, a navíc si dá tu práci, že zjistí, kterému autorovi se dá více věřit? Kdo?
Stigmatizace farmakoterapie: Maté prezentuje medikaci jako „otupování“ dětí, což může vést rodiče k odmítání účinné léčby. Stimulancia či jiné způsoby léčby mají desetiletí výzkumu podporujícího jejich bezpečnost a účinnost. To ovšem neznamená, že leckdy nebyli léčeny i děti či dospělí neoprávněně a nezpůsobovalo to problémy. Léčba by měla být vždy indikovaná a nasazena po důkladném vyšetření a měla by být výhodnější než „ne-léčba“.
Reakce odborné komunity: Většina profesionálů v oblasti ADHD Matého práci kritizuje pro vědeckou nepřesnost. Např. Russell Barkley, jeden z předních expertů na ADHD, jeho teorie označuje za „nebezpečné“ kvůli potenciálu odradit od účinné léčby.
ADHD bez medikace? Matého kniha je populární, mimo jiné i proto, že nabízí naději rodičům i dospělým lidem s ADHD, že je možné „vyléčit“ ADHD bez medikace. Tato naděje je bohužel založena na mylných předpokladech. Někdy lze opravdu léčit ADHD bez medikace. Zejména v případech, kdy jde o méně výraznou poruchu. Zcela ale ADHD bohužel vyléčit nelze. V mnoha případech je medikace opravdu nutná a lidé mi opakovaně říkají, že pro ně byla až skoro zázračná. Že po 40 či 50 letech utrpení, označování za problematické, označování, že mají slabou vůli a charakter, ničení osobních vztahů, problémech v práci konečně přišlo s diagnózou ADHD vysvětlení jejích obtíží a také následně mohlo dojít k účinné léčbě (bez znalosti primárních příčin obtíží ne vždy zvolíme dobrou intervenci).
Kolem medikace je spousta vášní. Také si pamatuji, jak jsem nechtěl naprosto žádnou medikaci na depresi či později na ADHD. Líbí se mi život bez medikace a naprosto chápu obavy z nežádoucích účinků nebo pocitu, že to neumíme „zvládnout“ bez ní. Už ale také chápu, že pro určité lidi, nebo v určité životní etapě, která je velmi náročná, medikace opravdu může velmi pomoci. Je mi blízký přístup psychiatrů Edwarda M. Hallowell a Johna J. Ratey, kteří ve své knize (odkaz níže) píší o tom, že je to vždy analýza toho, co mi medikace v daném období přinese oproti tomu, co mi vezme. A nemedikované ADHD může u některých lidí opravdu způsobovat tak vážné obtíže ve vztazích i pracovním životě, že alespoň medikaci zkusit, má smysl. Nicméně pozor! Medikace nejlépe funguje u těch lidí, kteří jí věří. Farmakoterapie je opravdu účinná u velkého procenta lidí, nicméně pokud se k tomu přidá i efekt víry (tzv. placebo efekt), pak je účinnější. A naopak: u lidí, kteří medikaci nevěří, se často stává, že efekt je tak malý, nebo vedlejší účinky tak intenzivní, že ji přestanou brát. Pro doplnění je třeba zmínit, že je důležitá také psychoterapie, úprava životního stylu, stravy atd. Ale nemusí to stačit. Je to velmi podobné jako u deprese, kterou se zabývám nejvíce a píši o ní právě knihu. I tam úprava životního stylu, stravy, pohyb atd. pomůže mnohým lidem dostat se z opakovaných depresí. Ale i tam to někdy nestačí. Navíc i deprese je poměrně často způsobena ADHD.
PROBLÉM S MYŠLENKAMI ANDERSE HANSENA
I kniha the ADHD advantage (česky ADHD jako výhoda) je velmi populární. Anders Hansen je navíc respektovaný psychiatr. Nicméně i on se ve své knize dopouští podobných zjednodušení či zkreslení jako mnozí jiní autoři.
Zkreslení přeživších (Survivor bias): Hansen a podobní autoři zdůrazňují úspěšné jedince s ADHD (podnikatele, umělce), ale ignorují většinu lidí s ADHD, kteří se potýkají s významným funkčním omezením – vyšší míra nezaměstnanosti, rozvodovost, dopravní nehody, závislosti, častější předčasná úmrtí nebo úmrtí díky rizikovým aktivitám, celkově více obtíží a kratší očekávaná délka života. Poutavě o tom u nás mluví například také ADHD „bláznivá“ (jak se ráda označuje) psycholožka Olinka Vlachynská. Olinka Vlachynská. ADHD opravdu není výhoda!
Romantizace dysfunkce: ADHD není jen „jiný způsob myšlení“. Je to neurologická porucha s měřitelnými negativními dopady na kvalitu života. Exekutivní funkce – např. pracovní paměť, schopnost inhibice, pozornost, plánování – jsou fundamentální pro fungování v naší společnosti (na tom klidném ostrově, který jsem zmiňoval výše, by to možná tolik nevadilo).
Evoluční „historky“: Argument „lovci vs. zemědělci“ nebo „ADHD bylo výhodné v prehistorii“ je spekulativní. Nemáme žádné důkazy o prevalenci ADHD u našich předků.
Pozitiva bez romantizace: Ano, někteří lidé s ADHD opravdu mohou mít kreativní myšlení nebo vysokou hladinu energie, ale to neznamená, že ADHD je samo o sobě je výhoda. Úspěch obvykle přichází navzdory ADHD, ne díky němu. A často s pomocí léčby nebo alespoň různých kompenzačních strategií, které mohou člověka dosti vysilovat. A jako cokoliv jiného, i určitý handicap opravdu může přinést nějaké výhody a zlepšení. Je např. známo, že lidé, kteří neslyší, mohou být lepšími pozorovateli. Lidé nevidící, mohou lépe slyšet apod., nicméně takové schopnosti se nerozvinou u všech těchto lidí. ADHD je tedy rozhodně nevýhoda (chápu, že bychom to chtěli vidět jinak). Existují nicméně lidé, kteří tuto nevýhodu umí dobře kompenzovat, nebo se díky ní více snaží a nakonec jsou opravdu úspěšní.
Vyprávění Hansena mi přijde, zejména pro část lidí se silným ADHD, velmi nebezpečné, jelikož pak mohou např. odmítnout léčbu či změny v životním stylu, protože „proč by se přece připravovali o svou výhodu“. Pro úplnost je třeba říci, že když jsou lidé s ADHD nějak léčeni – a je tedy jejich nevýhoda dobře kompenzována, pak opravdu mohou ztratit kus svého „podivně extrémního“ šarmu. Jednoduše už nejsou tak „vyhranění“, tak „impulzivní“ atd. Je to to trošku podobné jako u lidí, kteří pili alkohol. Kdo viděl skvělý Film Chlast s úžasným Madsem Mikkelsenem v hlavní roli, tak ví, o čem mluvím. Lidé, kteří si dají alkohol jsou často skvělí, zábavní, chytřejší, méně ostýchaví, a někdy dokonce i reálně, nejen v představách a ta opojnost a úžasnost prostě chybí ve chvílích abstinence. Něco za něco. Kus „podivnosti“, i té roztomilé či jinak lákavé, člověk prostě ztratí.
K článku z Respektu se více vyjadřovat nebudu. Je to novinářská zkratka a v některých aspektech dosti zavádějící, ale v něčem i pravdivá. Např. ADHD je opravdu někdy diagnostikováno příliš často a nepřesně (jak dokládá v jejím článku můj oblíbený spolužák z Univerzity Palackého Adam Suchý - Adam Suchý). Kritéria jsou opravdu z části subjektivní. Nicméně závěr by neměl být takový, že ADHD neexistuje, jak zmiňuje jeden klient svého „odborníka“ v článku. Nebo názor, že se ADHD nedá opravdu diagnostikovat. Diagnostikovat se poměrně přesně dá. Nicméně je to zdlouhavý, náročný a komplexní proces, nikoliv jednoduché stanovení diagnózy od pasu na základě zjevné nepozornosti a hyperaktivity.
ADHD zde je. Je to reálný problém. Pokud nevíte, jestli tímto problémem trpíte, můžete se nechat (obvykle zdarma) diagnostikovat např. v Centrech duševního zdraví či u jiných odborníků. Já osobně jsem byl v CDZ v Šumperku, ale podobná centra jsou rozeseta po celé republice. Jen si, prosím, ověřte, zdali jde opravdu o komplexní vyšetření včetně vyšetření testového, EKG, EEG atd.
Životu s či bez ADHD zdar!
NĚKOLIK RELEVANTNÍCH ZDROJŮ O ADHD:
Barkley, R. A. (2021). Taking charge of adult ADHD: Proven strategies to succeed at work, at home, and in relationships (2nd ed.). Guilford Press.
Faraone, S. V., Banaschewski, T., Coghill, D., Zheng, Y., Biederman, J., Bellgrove, M. A., Newcorn, J. H., Gignac, M., Al Saud, N. M., Manor, I., Rohde, L. A., Yang, L., Cortese, S., Almagor, D., Stein, M. A., Albatti, T. H., Aljoudi, H. F., Alqahtani, M. M. J., Asherson, P., Atwoli, L., … Wang, Y. (2021). The World Federation of ADHD International Consensus Statement: 208 Evidence-based conclusions about the disorder. Neuroscience and biobehavioral reviews, 128, 789–818. https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2021.01.022
Hallowell, E. M., & Ratey, J. J. (2021). ADHD 2.0: New science and essential strategies for thriving with distraction—from childhood through adulthood. Ballantine Books.
McCabe, J. (2024). How to ADHD. Rodale.
ZDROJE V ČEŠTINĚ:
V České republice bohužel není mnoho kvalitní odborné literatury o ADHD. Většina dostupných knih jsou buď překlady starších zahraničních publikací, nebo popularizující práce bez dostatečného vědeckého základu či vyloženě uvádějí zavádějící informace. Pro aktuální a vědecky podložené informace doporučuji spoléhat se primárně na anglickou literaturu výše uvedenou, zejména práce Russella Barkleyho a mezinárodní konsenzuální prohlášení. Nicméně vyšla tu nedávno velmi dobrá popularizující kniha:
McCabe, J. (2025). Jak na ADHD. Jan Melvil Publishing. Jan Melvil Publishing
Dobrou popularizaci zde dělá např. Olinka Vlachynská (viz její online přednášky o ADHD, kde přináší relevantní a ověřené informace o této diagnóze a co s tím).
Informativní jsou i knihy o ADHD Markéty Závěrkové.
https://neusar.cz/vsichni-adhd-nemame-ale-mnozi-ano/
Tento příspěvek nejspíše nikoho nepřesvědčí, protože kolem ADHD panuje tolik zmatků a „víry“ na různých stranách. Ale stejně mám potřebu ho napsat. Možná stále někde vzadu duše naivně věřím, že třebas alespoň někdo si, to, co píšu přečte a zváží obsah. Budu ...
