Aleš Neusar - psycholog

28/06/2025

🔥🔥🔥 ? Pozor na:
VŠICHNI ADHD NEMÁME, ALE MNOZÍ ANO!
ANEB JAK JE TO S TÍM ADHD!!!

Tento příspěvek nejspíše nikoho nepřesvědčí, protože kolem ADHD panuje tolik zmatků a „víry“ na různých stranách. Ale stejně mám potřebu ho napsat. Možná stále někde vzadu duše naivně věřím, že třebas alespoň někdo si, to, co píšu přečte a zváží obsah. Budu psát primárně o dospělých s ADHD, protože s dětmi pracuji obvykle pouze v rámci rodiny a mám jako psycholog a psychoterapeut primárně dospělou či dospívající klientelu.

Proč tohle píšu? Protože i některé kapacity oboru tvrdí kdeco a i časopisy, které se snaží o objektivitu píší o ADHD dosti zjednodušeně či nepřesně – např. Respekt (článek – Všichni máme tak trochu ADHD. Nebo ne? 20/2025); velmi populární a díky tomu i vlivní autoři jako např. lékař Gabor Maté (kniha Roztěkaná mysl) nebo psychiatr Anders Hansen (kniha ADHD jako výhoda) – všichni tito lidé a mnozí další rozsévají po světě velké množství nepřesností, zkratek či vyloženě zkreslení, a to nejen mezi laickou veřejnost ale bohužel i v odborných kruzích. Není pak překvapením, že málokdo tuší, jak to s tím ADHD ve skutečnosti je. A samozřejmě je mi jasné, že i já zřejmě přileji svým příspěvkem do této bažiny. A také se mohu v něčem mýlit nebo jsem něco nedostatečně dostudoval.

Mým cílem je sdílet několik vědecky ověřených faktů. Samozřejmě se i současná věda, ať už vychází z neurologie, psychiatrie, farmakologie či psychologie, může mýlit a často se mýlí. Čas možná ukáže, že je to opět trošku jinak. Nicméně něco už opravdu víme poměrně hodnověrně a je proto spousta opakovaně ověřené evidence. Kdybyste narazili na chybu či nepřesnost, určitě mi, prosím, napište – článek budu ještě dolaďovat.
UPOZORNĚNÍ! Toto není odborný ale popularizační článek. Přesto na konci uvedu pár relevantních zdrojů pro ty zvídavé – a vybírám pouze ty autory, kteří jsou odbornou komunitou opravdu uznáváni, že nešíří demagogii, ale co nejpřesnější fakta v rámci soudobého poznání.

PÁR FAKTŮ O ADHD NA ÚVOD
ADHD je neurovývojová porucha zahrnující mimo jiné problémy s pozorností, koncentrací a/nebo zvýšenou úrovní aktivity, což vede typicky k problémům ve škole, v práci, vztazích a v sociálních situacích. Prevalence této poruchy bude nejspíše někde kolem 5 až 7 procent. V některých zemích jako USA je udávána vyšší a lze se domnívat, že je to částečně způsobeno chybnou diagnostikou. U nás v ČR je zase udáván nižší výskyt, což je opět nejspíše způsobeno diagnostikou, tentokrát příliš málo četnou diagnostikou těchto obtíží. Pozor! Nenechme se mýlit strmým nárůstem výskytu slova ADHD v médiích či nárůstem oficiální diagnózy u dětí či dospělých. Před rokem 2000 totiž ADHD téměř nebylo diagnostikováno (ani nic podobného), případně měly děti či dospělí jinou diagnózu (často byli rovnou v pasťáku nebo vězení). Proto i u nás opravdu došlo k dramatickému nárůstu diagnózy ADHD. Dalším důvodem je, že velká část lidí nemá ADHD oficiálně a taky komplexně diagnostikováno a má pouze „nálepku“ z pedagogicko-psychologické poradny či od jiných psychologů a psychiatrů bez náležitého komplexního vyšetření (to zahrnuje například: anamnézu, psychologické testy, EKG, EEG, atd.). ADHD má člověk od narození. Tuto poruchu nelze získat později. Hraje zde roli dědičnost, která je jedna z nejvyšších – udává se 70 až 80 %. Vliv může mít i těhotenství či porod (např. vysoké hladiny kortizolu). Nicméně je poměrně časté, že se ADHD ihned neprojeví – např. u lidí s vyšší inteligencí, kteří jej díky tomu umí lépe kompenzovat. Proto se může ADHD ve své výraznější podobě projevit až v dospělosti, kdy člověk začne zažívat více stresu, po traumatické události, úrazu, intoxikaci či vlivem špatné výživy apod. Čili roli hraje skutečně i prostředí nebo trauma, ale ty zkrátka „jen“ zhoršují symptomy či obtíže, které již člověk měl. Pokud bychom všichni žili na klidném ostrově obklopeni milými lidmi a velkou část dne tiše meditovali, pak by měl obtíže s ADHD symptomy opravdu málokdo. Kdo tak ale žije?

PROBLÉM S MYŠLENKAMI GABORA MATÉHO
Kniha Scattered Minds (česky Roztěkaná mysl) je velmi populární a neustále mi ji někdo doporučuje k přečtení. Je třeba uznat, že Maté umí psát příběhy a rozumí lidskému utrpení. Přesto existuje i několik dobrých důvodů, proč se poutavými příběhy, a hlavně závěry z nich vyvozených, nenechat unést:

Redukce na trauma: Maté tvrdí, že ADHD je primárně výsledkem raného traumatu a stresu, což odporuje rozsáhlé evidenci. ADHD je rozhodně vrozenou poruchou. Prostředí, stres, i trauma (porodní, transgenerační, i následné) rozhodně mohou hrát roli, ale nejde o primární příčinu. Toto je velmi důležité pro diferenciální diagnostiku a také následnou léčbu. Budeme léčit spíše trauma nebo ADHD nebo obojí?

Selektivní výběr důkazů: Maté selektivně vybírá studie podporující jeho teorii a ignoruje protichůdné důkazy. Maté se hodně spoléhá na osobní příběhy a málo nebo vůbec na systematické studie. To se týká všech jeho knih či přednášek a úplně extrémně jeho poslední knihy The Myth of Normal (česky Mýtus normálnosti), kterou jsem pro tento aspekt nebyl schopný dočíst, ač je to jinak také poutavá a v mnohém inspirativní kniha. Takto by autoři snažící se o odbornost neměli pracovat. Podobných příkladů máme hodně i v tuzemském prostředí – a týká se to například problematiky sociálních sítí, mobilů, AI, vztahových témat nebo rozdílů mezi muži a ženami. Mnozí z těchto autorů mají vysokoškolské tituly či různé certifikáty a citují leckdy odborné či poloodborné zdroje. A hlavně to, co hlásají „zní“ pravdivě a tím pádem se to díky dnešní zkratkovité době šíří rychlostí světla. Vědecky podpořená evidence málokdy vytváří tak jednoznačný a poutavý příběh. Proto se nikdy tak rychle šířit nemůže. Mezi námi, kdo dnes čte delší články (jako je například tento)? Kdo čte odborné anglické zdroje, a navíc si dá tu práci, že zjistí, kterému autorovi se dá více věřit? Kdo?

Stigmatizace farmakoterapie: Maté prezentuje medikaci jako „otupování“ dětí, což může vést rodiče k odmítání účinné léčby. Stimulancia či jiné způsoby léčby mají desetiletí výzkumu podporujícího jejich bezpečnost a účinnost. To ovšem neznamená, že leckdy nebyli léčeny i děti či dospělí neoprávněně a nezpůsobovalo to problémy. Léčba by měla být vždy indikovaná a nasazena po důkladném vyšetření a měla by být výhodnější než „ne-léčba“.

Reakce odborné komunity: Většina profesionálů v oblasti ADHD Matého práci kritizuje pro vědeckou nepřesnost. Např. Russell Barkley, jeden z předních expertů na ADHD, jeho teorie označuje za „nebezpečné“ kvůli potenciálu odradit od účinné léčby.

ADHD bez medikace? Matého kniha je populární, mimo jiné i proto, že nabízí naději rodičům i dospělým lidem s ADHD, že je možné „vyléčit“ ADHD bez medikace. Tato naděje je bohužel založena na mylných předpokladech. Někdy lze opravdu léčit ADHD bez medikace. Zejména v případech, kdy jde o méně výraznou poruchu. Zcela ale ADHD bohužel vyléčit nelze. V mnoha případech je medikace opravdu nutná a lidé mi opakovaně říkají, že pro ně byla až skoro zázračná. Že po 40 či 50 letech utrpení, označování za problematické, označování, že mají slabou vůli a charakter, ničení osobních vztahů, problémech v práci konečně přišlo s diagnózou ADHD vysvětlení jejích obtíží a také následně mohlo dojít k účinné léčbě (bez znalosti primárních příčin obtíží ne vždy zvolíme dobrou intervenci).

Kolem medikace je spousta vášní. Také si pamatuji, jak jsem nechtěl naprosto žádnou medikaci na depresi či později na ADHD. Líbí se mi život bez medikace a naprosto chápu obavy z nežádoucích účinků nebo pocitu, že to neumíme „zvládnout“ bez ní. Už ale také chápu, že pro určité lidi, nebo v určité životní etapě, která je velmi náročná, medikace opravdu může velmi pomoci. Je mi blízký přístup psychiatrů Edwarda M. Hallowell a Johna J. Ratey, kteří ve své knize (odkaz níže) píší o tom, že je to vždy analýza toho, co mi medikace v daném období přinese oproti tomu, co mi vezme. A nemedikované ADHD může u některých lidí opravdu způsobovat tak vážné obtíže ve vztazích i pracovním životě, že alespoň medikaci zkusit, má smysl. Nicméně pozor! Medikace nejlépe funguje u těch lidí, kteří jí věří. Farmakoterapie je opravdu účinná u velkého procenta lidí, nicméně pokud se k tomu přidá i efekt víry (tzv. placebo efekt), pak je účinnější. A naopak: u lidí, kteří medikaci nevěří, se často stává, že efekt je tak malý, nebo vedlejší účinky tak intenzivní, že ji přestanou brát. Pro doplnění je třeba zmínit, že je důležitá také psychoterapie, úprava životního stylu, stravy atd. Ale nemusí to stačit. Je to velmi podobné jako u deprese, kterou se zabývám nejvíce a píši o ní právě knihu. I tam úprava životního stylu, stravy, pohyb atd. pomůže mnohým lidem dostat se z opakovaných depresí. Ale i tam to někdy nestačí. Navíc i deprese je poměrně často způsobena ADHD.

PROBLÉM S MYŠLENKAMI ANDERSE HANSENA
I kniha the ADHD advantage (česky ADHD jako výhoda) je velmi populární. Anders Hansen je navíc respektovaný psychiatr. Nicméně i on se ve své knize dopouští podobných zjednodušení či zkreslení jako mnozí jiní autoři.

Zkreslení přeživších (Survivor bias): Hansen a podobní autoři zdůrazňují úspěšné jedince s ADHD (podnikatele, umělce), ale ignorují většinu lidí s ADHD, kteří se potýkají s významným funkčním omezením – vyšší míra nezaměstnanosti, rozvodovost, dopravní nehody, závislosti, častější předčasná úmrtí nebo úmrtí díky rizikovým aktivitám, celkově více obtíží a kratší očekávaná délka života. Poutavě o tom u nás mluví například také ADHD „bláznivá“ (jak se ráda označuje) psycholožka Olinka Vlachynská. Olinka Vlachynská. ADHD opravdu není výhoda!

Romantizace dysfunkce: ADHD není jen „jiný způsob myšlení“. Je to neurologická porucha s měřitelnými negativními dopady na kvalitu života. Exekutivní funkce – např. pracovní paměť, schopnost inhibice, pozornost, plánování – jsou fundamentální pro fungování v naší společnosti (na tom klidném ostrově, který jsem zmiňoval výše, by to možná tolik nevadilo).

Evoluční „historky“: Argument „lovci vs. zemědělci“ nebo „ADHD bylo výhodné v prehistorii“ je spekulativní. Nemáme žádné důkazy o prevalenci ADHD u našich předků.

Pozitiva bez romantizace: Ano, někteří lidé s ADHD opravdu mohou mít kreativní myšlení nebo vysokou hladinu energie, ale to neznamená, že ADHD je samo o sobě je výhoda. Úspěch obvykle přichází navzdory ADHD, ne díky němu. A často s pomocí léčby nebo alespoň různých kompenzačních strategií, které mohou člověka dosti vysilovat. A jako cokoliv jiného, i určitý handicap opravdu může přinést nějaké výhody a zlepšení. Je např. známo, že lidé, kteří neslyší, mohou být lepšími pozorovateli. Lidé nevidící, mohou lépe slyšet apod., nicméně takové schopnosti se nerozvinou u všech těchto lidí. ADHD je tedy rozhodně nevýhoda (chápu, že bychom to chtěli vidět jinak). Existují nicméně lidé, kteří tuto nevýhodu umí dobře kompenzovat, nebo se díky ní více snaží a nakonec jsou opravdu úspěšní.

Vyprávění Hansena mi přijde, zejména pro část lidí se silným ADHD, velmi nebezpečné, jelikož pak mohou např. odmítnout léčbu či změny v životním stylu, protože „proč by se přece připravovali o svou výhodu“. Pro úplnost je třeba říci, že když jsou lidé s ADHD nějak léčeni – a je tedy jejich nevýhoda dobře kompenzována, pak opravdu mohou ztratit kus svého „podivně extrémního“ šarmu. Jednoduše už nejsou tak „vyhranění“, tak „impulzivní“ atd. Je to to trošku podobné jako u lidí, kteří pili alkohol. Kdo viděl skvělý Film Chlast s úžasným Madsem Mikkelsenem v hlavní roli, tak ví, o čem mluvím. Lidé, kteří si dají alkohol jsou často skvělí, zábavní, chytřejší, méně ostýchaví, a někdy dokonce i reálně, nejen v představách a ta opojnost a úžasnost prostě chybí ve chvílích abstinence. Něco za něco. Kus „podivnosti“, i té roztomilé či jinak lákavé, člověk prostě ztratí.

K článku z Respektu se více vyjadřovat nebudu. Je to novinářská zkratka a v některých aspektech dosti zavádějící, ale v něčem i pravdivá. Např. ADHD je opravdu někdy diagnostikováno příliš často a nepřesně (jak dokládá v jejím článku můj oblíbený spolužák z Univerzity Palackého Adam Suchý - Adam Suchý). Kritéria jsou opravdu z části subjektivní. Nicméně závěr by neměl být takový, že ADHD neexistuje, jak zmiňuje jeden klient svého „odborníka“ v článku. Nebo názor, že se ADHD nedá opravdu diagnostikovat. Diagnostikovat se poměrně přesně dá. Nicméně je to zdlouhavý, náročný a komplexní proces, nikoliv jednoduché stanovení diagnózy od pasu na základě zjevné nepozornosti a hyperaktivity.

ADHD zde je. Je to reálný problém. Pokud nevíte, jestli tímto problémem trpíte, můžete se nechat (obvykle zdarma) diagnostikovat např. v Centrech duševního zdraví či u jiných odborníků. Já osobně jsem byl v CDZ v Šumperku, ale podobná centra jsou rozeseta po celé republice. Jen si, prosím, ověřte, zdali jde opravdu o komplexní vyšetření včetně vyšetření testového, EKG, EEG atd.

Životu s či bez ADHD zdar!

NĚKOLIK RELEVANTNÍCH ZDROJŮ O ADHD:

Barkley, R. A. (2021). Taking charge of adult ADHD: Proven strategies to succeed at work, at home, and in relationships (2nd ed.). Guilford Press.

Faraone, S. V., Banaschewski, T., Coghill, D., Zheng, Y., Biederman, J., Bellgrove, M. A., Newcorn, J. H., Gignac, M., Al Saud, N. M., Manor, I., Rohde, L. A., Yang, L., Cortese, S., Almagor, D., Stein, M. A., Albatti, T. H., Aljoudi, H. F., Alqahtani, M. M. J., Asherson, P., Atwoli, L., … Wang, Y. (2021). The World Federation of ADHD International Consensus Statement: 208 Evidence-based conclusions about the disorder. Neuroscience and biobehavioral reviews, 128, 789–818. https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2021.01.022

Hallowell, E. M., & Ratey, J. J. (2021). ADHD 2.0: New science and essential strategies for thriving with distraction—from childhood through adulthood. Ballantine Books.

McCabe, J. (2024). How to ADHD. Rodale.

ZDROJE V ČEŠTINĚ:

V České republice bohužel není mnoho kvalitní odborné literatury o ADHD. Většina dostupných knih jsou buď překlady starších zahraničních publikací, nebo popularizující práce bez dostatečného vědeckého základu či vyloženě uvádějí zavádějící informace. Pro aktuální a vědecky podložené informace doporučuji spoléhat se primárně na anglickou literaturu výše uvedenou, zejména práce Russella Barkleyho a mezinárodní konsenzuální prohlášení. Nicméně vyšla tu nedávno velmi dobrá popularizující kniha:

McCabe, J. (2025). Jak na ADHD. Jan Melvil Publishing. Jan Melvil Publishing

Dobrou popularizaci zde dělá např. Olinka Vlachynská (viz její online přednášky o ADHD, kde přináší relevantní a ověřené informace o této diagnóze a co s tím).

Informativní jsou i knihy o ADHD Markéty Závěrkové.

https://neusar.cz/vsichni-adhd-nemame-ale-mnozi-ano/

Tento příspěvek nejspíše nikoho nepřesvědčí, protože kolem ADHD panuje tolik zmatků a „víry“ na různých stranách. Ale stejně mám potřebu ho napsat. Možná stále někde vzadu duše naivně věřím, že třebas alespoň někdo si, to, co píšu přečte a zváží obsah. Budu ...

19/06/2025

Jedu projet koloběžku do Šumperka, kde mám nějaké pochůzky -- mimochodem opravdu krásné a pořád hezky oprýskané město a neméně krásné okolí. A na hlaváku v Olo si koupím Časopis Reflex, ať ředím Týdeník Respekt, který sice čtu, ale někdy je na mne taky až moc ideologický a ještě ne vždy otevřeně (proto mám rád i Reflex, i když už v něm není Zelený Raul. Aspoň si na nic jako "objektivita" a "nestrannost" tolik nehrají)... a kupuju si tohle číslo s panem T. jako mírotvůrcem a paní prodavačka mi ho podává a hlasitě se u toho směje a říká: "Pane, já tohle nemůžu prodávat. Já se musím pořád smát!" a já na to: "To je fajn. Aspoň pořád nepláčete". Hezké ráno. Usmějme se. Taky to zkusím. A snídaně kde jinde, než v HOTEL PERK! Díky za tip, Petr Bilík!

09/06/2025

Esther Perel
S*X NENÍ NĚCO, CO DĚLÁTE.
JE TO MÍSTO, KAM JDETE.
Toto je něco, co se snažím (a tady budu opravdu mluvit více o mužích) mnoha heteros*xualním mužům přiblížit... (platí to do značné míry i v jiných vztazích). S*x nezačíná v posteli. Začíná už po probuzení, na obědě, po návratu z práce či obchodu. Všechny ty malé hezké nebo méně příjemné chvilky vytvářejí kontext... A do toho se samozřejmě nemusíme trefit do těch správných dnů ženy... Ale kontext je často tak důležitý, že leckdy přemůže cokoliv jiného... Jak je té intimity málo, mnozí muži se uzavřou a ještě méně jsou ve spojení se ženou a diví se pak, že večer zase žena s*x nechce, i když je na straně ženy hypoteticky ten "vhodný den"... Vhodné dny možná žena má... ale v daný den rozhodně ne s námi... Muži myslete na to. Když budete myslet na kontext, je dost pravděpodobné, že i žena si toho všimne a pokusí se více naladit, i když zrovna nemá ty nejvíce toužebné dny. Hezký den přeji. A* [P.S. Všichni v tomto děláme chyby. Cílem je nedělat je příliš často, neboť je velmi jednoduché intimitu ve vztahu zabít, ale poměrně těžké a někdy až nemožné ji zase rozvinout zpět]

// můj rychlý překlad Ester Perel:

Jak si dokážete představit, lidé mi často vypravují o svém s*xuálním životě, a to nejen v mé terapeutické ordinaci, ale i na ulici. Stejně často mi vypravují o svém životě bez s*xu.

Znovu a znovu mi lidé vyprávějí o nechtěném celibátu—od manželského páru, který se dostal do stereotypu, až po mladé randící lidi, kteří frustrovaní špatným s*xem se rozhodli s ním úplně skoncovat... zatím.

Často se mě ptají: je to normální? Jak často bychom měli mít s*x? Změní se to někdy? Nehodíme se k sobě? Dělám to špatně? atd.

Navzdory obecnému přesvědčení erotická praxe nezačíná v ložnici. Erotika může vzejít z vítaného dotyku vašeho milence nebo může vzniknout z pozorování toho, jak cítíte pozdní letní déšť na vaší kůži, a přizvete vašeho milence ven, aby si to s vámi zažil.

Je to praktikování prozkoumávání, zvědavosti, spojení—nejen fyzicky, ale energeticky, emocionálně a psychologicky. Čím více se zabýváme erotikou mimo ložnici, tím více se ložnice stává prostě jen dalším místem, kde se erotika může odehrávat. S*x není jen něco, co děláme; je to místo, kam jdeme—do sebe samých nebo s někým jiným.

Klikněte zde https://www.estherperel.com/course-bundles/the-desire-bundle pokud vás zajímá můj balíček o touze: dva navazující kurzy, které pomohou párům, kteří se snaží překlenout své s*xuální patové situace a dosáhnout většího uspokojení.

As you can imagine, people frequently tell me about their s*x life, not just in my therapy office, but on the street. Just as often, they tell me of their s*x-less life.

Time and time again, I’m told about unintentional celibacy—from the married couple in a rut to the young dater who, frustrated by bad s*x, has chosen to give it up altogether…for now.

I am often asked: is this normal? How often should we be having s*x? Will it ever change? Are we not right for each other? Am I doing it wrong? and more.

Contrary to popular belief, erotic practice doesn’t begin in the bedroom. Eroticism can come from the welcome touch of your lover or it can come from noticing how late summer rain feels on your skin and inviting your lover outside to experience it with you.

It’s a practice of exploration, curiosity, connection—not just physically, but energetically, emotionally, and psychologically. The more we engage in eroticism outside of the bedroom, the more the bedroom becomes simply another location for eroticism to take place. S*x isn’t just something we do; it’s a place we go—inside ourselves or with another.

Click here https://www.estherperel.com/course-bundles/the-desire-bundle if you're curious about my desire bundle: two back-to-back courses to help couples struggling to bridge their s*xual impasses and achieve greater satisfaction.

03/06/2025

Dneska jsem dostal pleško deštník... I'm loving it ❤️ Aneb vyrovnávání se se stíny. Zdravím mého hlavo afro bratříka Zdeněk Neusar ,)

27/05/2025

Čepičáři. Promoční Filozofická fakulta Ostravské univerzity Katedra psychologie FF OU

10/05/2025

01/05/2025

O LÁSCE POCHROUMANÉ

Když je ten lásky čas... tak něco mého povídání o lásce...♡♡♡ Lásce pochroumané a přesto krásné. Možná i krásnější. Díky Petr Bouška a Marketa Setinova za rozhovor! Vztahy, naše diagnózy, specifika a (ne)kompatibilnost našich démonů! Český rozhlas Radio Wave. Díky! A hlavně díky mé lásce, mé ženě a manželce Zuzana Neusarova . Není to chvílemi lehké... !!!
Podcast balanc, Moderní láska.

POPISEK PODCASTU [source - Radio Wave]:
Duševní onemocnění do partnerských vztahů vstupují zásadně, ať už jde o deprese, úzkosti, nebo jiná specifika. Podle Aleše Neusara, psychologa a psychoterapeuta, je klíčové, jak moc jsou tyto odlišnosti výrazné a zda je partner dokáže přijmout. Otevřenost, empatie i schopnost nést odpovědnost za vlastní potíže jsou podle něj pro zdravý vztah zásadní, říká v podcastu Moderní láska.

„Naše problémy jsou naší zodpovědností a nemůžeme si zvyknout na partnera házet to, že nás má pořád ujišťovat a řešit to za nás.“ Vztahy, v nichž jeden nebo oba partneři žijí s duševním onemocněním, jsou vždy ovlivněné mírou a povahou těchto potíží. Aleš Neusar upozorňuje, že každý máme nějaké zvláštnosti, ale až jejich intenzita rozhoduje, zda se stávají problémem pro soužití.

Miluju tě, ale sebe miluju víc. Co znamená závazek v 21. století a jak funguje?
Například obsedantně-kompulzivní porucha může být pro vztah velmi náročná, stejně jako deprese nebo úzkostné stavy. Klíčové je, zda partner dokáže zvládnout naše specifikum a jestli jsou naši „démoni“ kompatibilní. Doporučuje otevřenost už při seznamování, podle něj je lepší ukázat i své slabší stránky a zjistit, zda je druhý dokáže přijmout.

Duševní onemocnění ovlivňuje i s*xualitu a intimitu. U deprese mohou léky výrazně změnit s*xuální prožívání, někdy až do extrémů. Úzkostní lidé mohou používat s*x jako tzv. copingovou strategii, což může být pro partnera obtížné. Ve vztahu je důležité umět komunikovat o svých potížích, ale zároveň si uvědomovat, že odpovědnost za vlastní problémy zůstává na každém z nás. Přílišná tolerance partnera může být kontraproduktivní.

Někdy je na místě i důrazné doporučení, aby s tím druhý začal něco dělat. Vztahy jsou podle Aleše Neusara náročné, ale právě v nich se ukazuje, zda jsme se dokázali opravdu změnit a uzdravit.

Poslechněte si celý rozhovor o tom, jak duševní onemocnění ovlivňuje partnerské vztahy.

https://neusar.cz/o-lasce-pochroumane/

01/05/2025

Rozhovor s Matějem Ruppertem z mé oblíbené kapely Monkey Business. Od cca 22. minuty mluví moderátor s Matějem o jeho LMD (lehká mozková dysfunkce; podobá se ADHD). A mluví mimo jiné o jedné důležité věci. Na základní škole dostal Matěj nálepku potížisty, nepozorného a hloupého dítěte a PPP (pedag. psych. poradna) mu dala razítko pro kvalifikaci na zvláštní škole, kam ho chtěli dát pro jeho nezvladatelnost a chabý intelekt. Jeho maminka se s tím naštěstí nesmířila a nakonec skončili u Prof. Zdeňka Matějčka (světoznámého psychologa, který se mimo jiné zabýval dětmi a jejich potřebami). Ten Matěje diagnostikoval a zjistil, že je sice neposedný, ale je zcela zdravý a má slušný intelekt a je dokonce natolik zajímavý, že mu pan profesor predikoval úspěch a vzal si od něj autogram s tím, že prý sbírá autogramy významných osobností .-). Zbytek příběhu už známe... Jinak doporučuji celý rozhovor. Malinko rozjetý Matěj (jako vždy), ale sympaticky otevřený a s nadhledem.

P.S. Měl jsem tu čest Zdeňka Matějčka ještě trošinku poznat i z té lidské stránky na jedné české konferenci. Pan profesor tam dokončil přednášku a hezky se s námi mladšími (tehdy jsem ještě studoval psychologii) bavil a nedával vůbec najevo nějakou nadřazenost. Bylo moc fajn se s ním pobavit o experimentech, co dělal, o potřebách dětí, o zanedbávaných dětech, S.O.S. vesničkách apod. Nakonec to mělo ještě dohru, že jsem byl jediný na konferenci, který nepil alkohol, takže jsem jako asi 22 letý (či kolik mi bylo) dostal za úkol pana Matějčka odvést na hotel a mohl se s ním bavit i o samotě. Dodnes si pamatuji tu vlídnost. Ona z něj úplně sálala, i když ho člověk jenom tak náhodně potkal v jeho domovském městě Praze. Na stáří, když už pomalu odcházel z výsluní, chodíval se svou hůlkou a vždycky jen tak někde stál a pozoroval těma svýma vlídnýma očima své okolí. V příspěvku byl chybně označen za psychiatra. [Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.; 1922-2004]

OFICIÁLNÍ POPISEK Z PRAHA TV: „Člověk dokáže z pódia svým způsobem poměrně jednoduše, pokud by chtěl, zneužít určitý vliv. Je to úplně jednoduché. Na koncertě, když je dobrá nálada, začneš mávat a dřív nebo později se k tobě přidá víceméně celý sál. No, a takhle to svým způsobem může být i s politikou,“ říká zpěvák a frontman kapely Monkey Business Matěj Ruppert.

Ve škole to neměl jednoduché. Bojoval s poruchou pozornosti a narážel na nepochopení učitelů: „Moje paní třídní učitelka a celý učitelský sbor říkali ‚ten je hroznej‘ a poslali mě do pedagogicko-psychologické poradny. Tam mě vyšetřili z pozice toho, že mě tam posílá škola, a napsali: medikace, zvláštní škola, vyvrhel!“ vypráví Matěj Ruppert. Jeho maminka se tehdy nevzdala a dostala ho až do ordinace uznávaného psychiatra Zdeňka Matějčka, který se ho zastal: „Prášky, ať si vezmou paní učitelky, a ne Matěj. A nechte ho být.“ Zároveň dodal: „Já jsem si od Matěje na kartičku nechal dát podpis, já totiž sbírám podpisy, víte. A já věřím, že z vašeho syna jednou něco bude.“

Jak Matěj Ruppert bojuje s trémou před koncerty? Proč je poslední deska Monkey Business poprvé v češtině? A na co se fanoušci mohou letos těšit? To vše se dozvíte v dalším díle pořadu TAK URČITĚ! s moderátorem Pavlem Poulíčkem.

„Člověk dokáže z pódia svým způsobem poměrně jednoduše, pokud by chtěl, zneužít určitý vliv. Je to úplně jednoduché. Na koncertě, když je dobrá nálada, začne...

26/04/2025

OSLAVA NEPROFESIONALITY, NESTABILNÍHO VÝKONU A LIDSTVÍ / A Celebration of Unprofessionalism, Inconsistent Performance and Humanity [ENGLISH VERSION BELOW!]
[Pozor. Malinko delší příspěvek pro lidi, kteří umí číst a chtějí trošku více, jak upoutávku, ale jde jim o podstatu.] Zhruba od poloviny ledna to se mnou šlo z kopce. „Z kopce“ pro mnohé znamená extra slušný výkon a mnoho práce (ano, vím to) --- zde neúplný výčet: napsal jsem smysluplný grant, který by mohl pár let živit i několik dalších lidí, rozepsal knihu o úzdravě z deprese (kterou se snažím začít psát už asi 10 let), dokončil po 13 letech svou první beletrii, které věřím, že je opravdu dobrá (a editor mi sice řekl, že je to výborná kniha, ale zároveň mi ji do značné míry rozcupoval... a musím bohužel říci, že právem), dopsal jsem nějakou odbornou publikaci a začal psát další, začal se připravovat na habilitační řízení, měl poměrně hodně klientů na psychoterapii či poradenství, pomohl pár lidem, co tu nechtěli být na tomto světě, podporoval manželku v dopsání (ano další) diplomky v oboru vysněné psychologie, snažil se být alespoň podprůměrným tátou a partnerem, zachraňoval jsem příbuzného z velkých problémů, pomohl jednomu americkému profesorovi naučit se rychle česky, vydělal poměrně dost peněz, abychom mohli pokračovat v rekonstrukci bytu, který jsme koupili před 1,5 rokem, úspěšně dokončil psychoterapeutický výcvik (který jsem odkládal skoro rok). Dalo by se pokračovat.
***
Jenže. V tomtéž období jsem přestal spát (respektive spal mezi „vůbec“ až cca 4 hodiny max.). Podotýkám, že spánek je obvykle věc, která mi jde poměrně dobře (a zároveň jsou pro mne obtíže se spánkem indikátorem, že se děje něco blbě). Začal jsem být protivný na své okolí i sám sobě. Byl jsem konstantně unavený. Přestal jsem se pravidelně hýbat. Začal jsem hůře jíst. O něco více jsem pil (pití není můj zásadní problém, čili moje jedno dvě piva či sklenička vína by velkou část naší populace neoslnilo). Nestihl jsem X termínů a naštval dosti lidí - zejména studentů na univerzitě, kteří mnozí neprojevili moc empatie (ale to se věřím naučí - a na jejich obranu, opravdu se měli na co naštvat). Zrušil jsem X setkání, výuky apod. Došel na různá místa o něco později, než by se slušelo. Skončil na urgentu FNOL a dosti se bál, že tentokrát už to nemusí dopadnout dobře. I tady by se dalo pokračovat.
***
Dobré to není a ještě asi nějaký čas nebude. Pracuji teď na cca 20 až 30 %, ruším nadále velkou část svých aktivit, což ale je pořád poměrně dost. Ale pojďme k podstatě... (někdy jsem malinko „divergentně zabíhávý“).
***
Už několik let se bavím s různými extra úspěšnými i méně úspěšnými lidmi, o tom, jak nastavit v životě určitou rovnováhu. Nedalo se nevšimnout, že mnoho lidí je sice úspěšných (i velmi) a do určité míry jsem úspěšný i já. Nicméně také většina z těchto nějak úspěšných lidí je přepracovaných, unavených a pokud si s nimi chcete dát schůzku či jet někam na chatu, tak se dívají do kalendáře za dlouhé týdny či měsíce (a obvykle to nakonec vůbec nedopadne).
***
Něco je špatně. A to hodně.
***
Zároveň jsem si také všiml, že ti opravdu nejlepší obvykle paradoxně čas mají. Nedávno jsem například kontaktoval jednu přední, mezinárodně uznávanou vědkyni ověnčenou všemožnými cenami a až mne šokovalo, jak mělo vše rychlý spád...
***
Během pár dní jsme měli videohovor, a protože nás to tolik oba bavilo, zhruba za 14 dní jsme se i osobně setkali a pochopili, že jsme na podobné vlně - baví nás věci dělat pořádně, smysluplně, a i kdyby grant nevyšel, šli bychom do toho i zdarma (jen musíme nějak nastavit udržitelnost, aby nás to jen nevysálo a mělo to nějaký efekt, dopad).
***
Podobně před pár dny. Napsal jsem jedné opravdu světové vědkyni - v současnosti asi té nejlepší v mé oblasti (úzdrava z rekurentní deprese, ze které se typicky lidem nedaří uzdravit - což je či byla i moje diagnóza). Opět. Naprosto rychlá reakce a velká ochota se potkat, což bych zrovna u ní nečekal.
***
Jednoduše ti nejlepší jsou asi nejlepší i tím, že prostě jsou schopni si svůj čas zorganizovat kolem opravdových priorit a dokonce si to i užít. Procházka a posezení po Bratislavě s prvně zmíněnou vědkyní, mou dcerou a strýcem byla moc super.
***
To ale není hlavní poselství, co bych rád sdělil. Co mne opravdu děsí je to, že v mnoha oblastech se po lidech chce profesionalita, špičkový stabilní výkon, neselhávání. A např. v akademickém prostředí je toto obzvláště absurdní, protože platy tomu (minimálně na státních univerzitách) absolutně neodpovídají. S oblibou říkávám někdy studentům, že když se mi podaří průměrně placené jednodenní školení v nějakém slušnějším korporátu, tak to odpovídá zhruba mému měsíčnímu platu na univerzitě. Dosti se potom diví, proč jsem na univerzitě (i já se leckdy divím, byť proto mám i své důvody, a věřím že smysluplné).
***
Univerzity jsou obzvláště specifické prostředí, kde se lidé dosti často nenávidí a různě si závidí a to ještě v kontextu výdělku cca 30 až 50 tisíc (hrubého!) měsíčně. Kdyby to bylo alespoň 150 nebo 200 tisíc, jak to je v korporátu, pro který občas pracuji. Ale jak známo, čím méně máš, tím více nenávisti produkuješ... (alespoň na univerzitách to takto často funguje a nejen v České republice).
***
Tento plat ovšem překvapivě vůbec nesouvisí s tlakem na výkon a excelenci. Univerzity zkrátka chtějí všechno. Excelenci a výkon a ještě zadarmo. Podobně jako státní televize a rozhlas. Už roky tam občas jezdím a dříve mi dali alespoň almužnu v podobě cca 2000 korun. Poslední roky už ani to - prý to je přece moje reklama. Když jim říkám, že reklama je to poslední, co potřebuji, diví se. Ale když máte plnou poradnu a nevíte, co dělat dříve, když i ten korporát chodí s prosbami o to či tamto školení apod., opravdu nepotřebujete více reklamy. Spíše naopak. Protože, když to občas přestřelím a jsem vidět moc, pak mi také chodí více emailů, telefonátů apod. a stejně toho nestihnu více.
***
Ale ten tlak na výkon se netýká jen univerzit. Je to něco mnohem častějšího, celospolečenského. Vidím to skoro všude. Excelence. Excelence. Excelence. Forbes. Žebříčky. Citace. H-indexy. Počet lajků. Počet bohatých známých. Počet a kvalita akcií. Všude to je.
***
Chci dodávat kvalitu, ale upřímně jsou mi jakékoliv žebříčky naprosto ukradené. Neříkají totiž vůbec nic o mém dopadu. Daly by se zmínit příklady lidí, co dostali i Nobelovu cenu za nic (resp. za potenciál, který nebyl naplněn). A lidí, co dostali menší ceny a vlastně za nic jsou mraky (i těch, co ceny nedostali a přitom něco pro svět užitečného udělali).
***
Chci dodávat slušnou kvalitu a klidně i velmi dobrou. Ale nechci se u toho zabít (to ostatně přijde samo, tak proč tomu pomáhat). Nechci opakovat mou zkušenost s urgentem (minulý pátek). Nechci už tolik pracovat. Nechci se rozvést s mou milovanou ženou (stres, protivnost a neempatie kvůli přetížení tomu nepomáhá). Chci pečovat o své tělo i duši. Chci dál jezdit na hory, na chatu, do přírody, za přáteli, zpívat, tančit, hrát si. Chci neodmítat své děti, že mám moc práce - ony už jsou tak velké, že mne asi ani brzy nebudou potřebovat. Chci psát básničky, mini-divadelní hry, dělat různé blbosti, performance, což vše není nutné, ale baví mne. Chci dostávat na univerzitě alespoň mírně vyšší plat, ať se nemusím stydět a pořád vysvětlovat, že opravdu nejsem blázen, když tam zůstávám a dává mi to pořád (nějaký) smysl. Chci si dodělat tu docenturu, ač vím, že to není dobrý nápad - že mi přidají pár peněz, ale taky spoustu starostí navíc. Chci psát články a knihy proto, že dávají smysl - ne proto, že to naplňuje nějaký indikátor. Chci psát čtivě a pro lidi profesionální i laické - a nebát se, že pak mou odbornou knihu někdo vyloučí z odborných, protože je příliš čtivá (to mi opravdu jeden recenzent napsal!). Nechci psát pro psaní - jako to bohužel dělá většina lidí v akademii, a proto tomu už nikdo nevěří (před pár lety jsem potkal Václava Bělohradského a ten mi říkal, že si převážel svou knihovnu z Itálie a byla plná knih, které nikdy nečetl, protože nevěřil, že by kniha podpořená grantem mohla být dobrá - věřil, že je to kniha pro výkaznictví, ne kniha pro lidi a tento svět). Chci pracovat o něco méně (což se mi po většinu roku daří), chci jezdit odpoledne na kole (když je venku hezky), plavat v krásném jezeře, které tu v Olomouci máme (Poděbrady), chodit do sauny, dívat se na filmy, číst skvělé knihy a občas i nějakou napsat a být se svými dětmi, ženou a přáteli. Chci sedět na naší terase sám s knížkou nebo dobrou společností a jíst u toho jahody z našeho mini záhonku, rukolu, řeřichu, pažitku...
***
Věřím, že tohle vše je možné. Možné, pokud budu říkat NE na většinu věcí. Ale také v případě, že ekosystémy, ve kterých funguji (např. ten univerzitní) se trošku pozmění a pochopí, že když už nedávají peníze, musí dát něco jiného - např. čas, svobodu, prestiž apod.
***
Věřím, že se dá mít dopad na svět a u toho se nezbláznit. A to, že jsou kolem mne primárně workoholici, kteří se pomalu, ale jistě blíží do záhuby, to mne přijde smutné. Takhle ne, přátelé. Nebuďte (jako občas) já! Zkusme to jinak. Změňme ta prostředí, kde se pohybujeme, na méně toxická. Pokud se nám to nepodaří, nevadí. Planeta nepotřebuje tolik lidí a tak moc aktivních. A navíc tolik přepracovaných, protivných lidí. To není udržitelné. Ani pro nás. Ani pro planetu zemi.
***
P.S. 1: Tento příspěvek neprošel korekturou. A schválně! Ladím články vždycky docela dlouho, ale pak mi to trvá a bere energii na podstatnější věci - třebas snídani s dětmi a ženou. Tak pardon za chybky, určitě i hrubky a další nedokonalosti.
***
P.S. 2: Už nechci být dokonalý. Chci být člověk. Člověk omylný. Občas neprofesionální. Občas protivný. Občas cokoliv. Chci být jako AI, u které se vědci a programátoři snaží nastavit, jak moc má být nedokonalá, abychom jí, my lidé, věřili - dokona LOST. Tu sice všichni požadují, ale nikdo jí nevěří. Ztraceni (LOST) v dokonalosti. Nechci být dokonalý. Chci dělat užitečné, smysluplné věci. Ne se podřizovat žebříčkům a nesmyslným požadavkům a nějaké bájné nenaplnitelné excelenci. NE propagaci a normalizaci toxického workoholismu, na kterém se podílí nejen špička našich politiků, ale vlastně celá společnost.
https://neusar.cz/oslava-neprofesionality-nestabilniho-vykonu-a-lidstvi/
P.S. 3: Díky mnoha lidem, kteří mne na mé cestě inspirují. Viz komentář níže. Díky!!

https://neusar.cz/en/a-celebration-of-unprofessionalism-inconsistent-performance-and-humanity/ - ENGLISH VERSION

Zhruba od poloviny ledna to se mnou šlo z kopce. "Z kopce" pro mnohé znamená extra slušný výkon a mnoho práce (ano, vím to) --- zde neúplný výčet: napsal jsem smysluplný grant, který by mohl pár let živit i několik dalších lidí, rozepsal knihu o úzdravě z deprese (kterou se sna...