13/06/2022
ZMETEK
Jak na mě na Fb vykouknul zesnulý pan Zmetek.
Pro všechny, kteří se setkali, setkávají nebo setkají s panem
Zmetkem.
Předem chci říct, že být zmetkem si nikdo vědomě nevybere. Prostě se jím v životě nevědomě stane. Až svými činy si může v dospělosti uvědomit, co dělá a proč a udělat vědomou volbu
zvládnout svého Zmetka a nebo jím vědomě být.
Já jsem měla tu „čest“ setkat se s vědomým ultra Panem Zmetkem.
Naštěstí se mě netýkal, ale týkal se člověka, kterého miluji.
Každopádně všem, kteří s takovým Zmetkem máte co do činění, chci říct:
Setkáte-li se se Zmetkem, využijte všechnu sílu k tomu, abyste se Zmetkem sami nestali. Zmetek Vám totiž bude ubližovat tak dlouho, dokud se sami Zmetkem nestanete, dokud nezničí Vaše světlo, pro které si Vás vybral. Potrestá Vás za to, že kdysi zničili jeho světlo stejní Zmetci. Pokud se s takovým člověkem potkáte, vezměte nohy na ramena a utíkejte.
Je jedno, kdo to bude. Kamarád, dítě, rodič, partner, kolega....utíkejte.
A teď příběh.
Znala jsem jednoho člověka, pana Zraněného, který už není mezi námi.
Ti, kdo ho neznali, by z něj byli unešení. Z jeho vystupování,
z jeho schopností, z toho, co dokázal, vybudoval..., jak vtipný a krásný člověk to byl. Spíš, mohl být.
Dokud jste nepřišli k panu Zraněnému blíž.
My dva jsme se znali jen zpovzdálí.
Ale koho jsem znala, byla jeho oběť a ne jediná. Jednou z nich
byl mě velice blízký člověk, kterému dokázal tento Pan Zraněný velmi ubližovat a to, co dělal tento Zmetek, jsem zjišťovala
postupně a náhodně. Dělal věci, které se jinak, než zmetkovstvím nazvat
nedají.
Lidí, kterým ublížil, byly mraky.
Nemluvili o tom. Byli bohužel příliš zranění a příliš
nevyspělí, často to byly děti. Ano, čtete dobře. Nezralé, často opomíjené děti, které se neumí Zmetkovi postavit.
Bylo jich tolik, že se tomu nedá ani věřit.
Je mi zle, už jen když toto píšu.
Pan Zraněný se zkrátka choval jako Zmetek.
To není obvinění, to je konstatování a to je veliký rozdíl.
Všichni se na pana Zmetka báli ukázat, protože pan Zmetek je
na sobě udělal závislými jak finančně, tak zastrašováním a oni se nechali.
Nemohli jinak, byli příliš malí a nevyspělí a neměli vedle sebe nikoho, kdo by
jim ukázal cestu, jak z toho ven a stál za nimi. Přesně takovými lidmi se pan Zemtek obklopoval.
Protože o tom většina obětí nemluvila, bála se jeho
ubližování přiznat sobě i druhým, nemohlo jim být ani pomoženo a tak si pan Zmetek dělal, co chtěl. Měl to těžce pod kontrolou a dávalo to jeho mindráku a nízkému sebevědomí pocit moci.
S panem Zmetkem jsem já neměla co do činění, takže jsem
nemohla v té věci dělat nic.
Osud to ale zařídil sám.
Pan zraněný Zmetek zemřel na rakovinu velmi mlád.
Nevím, kolik obětí, se kterými se potkal, naučil z role
oběti vystoupit.
Já znám jen ty, kteří se díky zkušenosti se Zmetkem sami Zmetkem stali.
Je to jejich volba.
Co mě ale šokovalo bylo, že tito zranění lidé, kterým velice
ublížil (a jeho zranění ho neomlouvá), ho po jeho smrti dál opěvovali. Udělalo se mi zle, když jsem věděla, co dělal a kdo mu jeho vzpomínkovou fotku na Fb lajkuje.
Ano, na Fb na mě nedávno vyskočila jeho památeční fotka, kde měl
spoustu laiků a srdíček ke vzpomínce a udělalo se mi špatně.
Toto je zvrácený svět.
Je mi 50let.
Za mých starých časů byl zmetek zmetkem, zloděj zlodějem…
Když Zmetek něco provedl, dostal tzv. do úst a bylo jasno, příště si dal pozor.
Dneska potřebujeme desítky indicií a nejlépe přichycení při činu
a deset svědků k tomu, aby se vůbec něco začalo dít. A musíme být ještě velmi opatrní, co řekneme, protože velet tomu nakonec stejně bude pan Zmetek, dokud tzv. zloděje nechytíte při činu za
ruku a v tu chvíli to stejně ještě zkusí obhájit a otočit. A co je na tom úplně to nejhorší, bude mít za sebou zástup obětí, které ho nakonec budou hájit, jak patrno z reakcí obětí.
Naštěstí jsem to mohla pozorovat zpovzdálí.
A teď, po letech, koukám na fotku zesnulého pana Zmetka, měl by
totiž narozeniny a u fotky srdíčka a vzpomínka jedné z jeho oběti a „lavjů“ sem, „lavjů“ tam, vzpomínám.
Říkám si, jak je těm dalším obětem, které byly ještě děti, když tohle vidí.
Tak takto se přátelé opravdu nikam nedostaneme.
Tento člověk, přesto, že byl v dětství emočně zraněný, měl volbu. Zranění jsme všichni. A všichni máme volbu. Buď to budeme posílat dál nebo se se svým zraněním vyrovnáme a ty, co v tom pokračují, necháme jít svojí cestou, aby si narazili na svoje
zranění někde jinde s někým jiným. Zmetek Zmetka totiž nenakazí.
Nechť se potká pan
Zmetek s panem Zmetkem, to by byla nejlepší léčba.
Protože přesně z těchto výše uvedených důvodů si páni Zmetci dělají, co se jim zachce a svoje zraněníčka, ať už odkudkoliv, posílají v mnoha nechutných a mnohdy velmi dobře skrytých formách dál. Ne Zmetkům, ale lidem, kteří se Zmetkem zatím nestali.
A oběti?
Toto nebudu hodnotit a ani nechci nic hodnotit, na to nemám
oprávnění. Jen konstatuji, co vidím.
Chci jen říct, že reakce jedné z jeho fatálních obětí mi obrátila žaludek naruby.
Ráda mluvím o lásce, přátelství, ráda realizuji tuto úroveň.
Nutno ale připustit i druhou stranu mince.
Ne ji sluníčkářsky přehlížet a popírat. Ona existuje a měli bychom
o ní vědět a přestat ji podporovat tím, že budeme dělat, že neexistuje, zametat ji pod koberec, trpět, přehlížet, stále dokola se s ní vyrovnávat a
umožnovat Zraněným dál zraňovat…, ale naučit se je nesluníčkářsky označit, s láskou přijmout a nechat jít.
Ano, to můžeme až tehdy, kdy si vyřešíme vlastní zraněníčka.
A tak koukám na tu vzpomínkovou fotografii na facobooku, na
obličej pana Zraněného, kterému bych nejraději s láskou uštědřila jednu mezi oči, aby mu to pomohlo.
Tak, jako to udělali mí rodiče, když jsem něco přestřelila.
Prostě mi plácli přes zadek a já měla v mžiku jasno že
tudy opravdu ne.
Jen jsem to chtěla napsat, protože jeho oběť udělala přesně
to, co od ní pan Zraněný čekal. Svoje oběti si dobře vybíral. Nevinné, láskyplné lidi, kteří ve svém repertoáru nemají chování pana Zmetka a budou ho klidně dál chápat i po jeho smrti a svoji
frustraci si budou vybíjet na těch láskyplných lidech, kterými kdysi sami byli.
A nevědomě to budou dělat proto, aby se z těch láskyplných lidí stali taky
Zmetci. Bohužel.
Po setkání se Zmetkem už totiž mají oběti kus Zmetka v sobě taky a nevědomě ho posilují dál.
Že Zmetek zemřel?
Nenechte se mýlit.
Zmetek skrze ty zraněné žije dál.
Svůj odkaz přece jen zanechal.
Jediné, co mě na té celé věci mrzí je, že jsem nemohla nic
udělat. Protože když druhý nechce, Vy to za něj neuděláte.
Nevím, co bych napsala Zmetkovi za náhrobek, jeho činy mluví
za vše. Ale vím jistě, co by měli mít na náhrobku všechny oběti jako výstrahu pro ty, co se setkají s panem zraněným, Zmetkem: "Obětoval/a jsem svůj život, čas, energii, lásku, svoje světlo
tomu, kdo je pohřbil do hlubin a stvořil ze mě úplně stejné monstrum, stejné monstrum, které kdysi bylo taky světlem, jen na to zapomnělo."
