15/03/2024
🪶Před nějakou dobou mi jedna žena řekla, že jsem "MOZKOMOR"
🪶Proč?
🪶Protože se věnuji terapiím a svým klientům lezu do hlavy.
🪶Lépe řečeno, vedu je tam, kam je potřeba a tam si svůj problém zpracovávají.
🪶A i když je čištění pro klienty a někdy i pro terapeuta náročné, výsledek vždy stojï za to.
🪶Ta úleva je nepopsatelná a změny v životě velice rychlé....
🪶Otevřít se svému terapeutovi může být pro klienta těžké. Chce to odvahu a chuť na sobě pracovat.
🪶Ale sdílet nejhlubší témata na sítě je prostě wau...
🪶Děkuji Heidi Johanna Vacek za otevřenost a neuvěřitelně silné sdílení♥️
🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶
“DOVOLUJI VÁM MĚ ZABÍT, PROTOŽE JSEM NEČISTÁ”
Všichni máme traumata a já vám dneska řeknu o těch svých.
Když jsem se vloni jednou prošla pavlačí našeho bývalého domova, šla mi hlavou věta: “Heidi, mohla by sis nechat zaplatit prostě jenom proto, že jsi dobrá. Musíš k tomu ještě být chudák?”
Uviděla jsem totiž svůj vzorec: Jsem dobrá v tom, co dělám, ale lidé nakupují i proto, aby mě podpořili. Protože se mnou nějak soucítí. Protože se mnou osud mlátí ze strany na stranu a vy, kteří máte spasitelský komplex, nebo jenom tak máte soucit s druhými, a zároveň se mnou sympatizujete, si pak prostě řeknete: “Ta holka zkusila. Tak já si od ní aspoň něco koupím, ať má dceři na nový boty, nebo sobě na chleba.”
No a letos mě to dohnalo. Řešíme v terapii, že jako mučedník se prostě cítím jako ten lepší člověk. Je to prostě výhodné být mučedník. Když jsem totiž mučedník, a ještě ke všemu případně expert ve svém oboru, tak mě skoro nemůžete hejtit. Už mě nemůžete za můj úspěch ani trestat, protože jsem tak potrestaná ranami osudu, že mi radši dáte peníze a jdete rychle pryč. S dobrým pocitem, že jste mi pomohli.
Jsem taková oběť společnosti a zrovna vy cítíte jakési zvláštní volání mě zachránit!
A dneska jsem měla takovou jinou terapii. Jmenuje se to BeTrue a je to terapeutická metoda založená na kvantování.
Začalo to velmi nevinně. Chtěla jsem jen pořešit svou schopnost přijímat větší hojnost. Tak jsem Bůh ví proč znovu procházela situací, kdy jsem ta malá a blbá ségra, kterou brácha sráží a která se nemůže ozvat, protože by ji ten brácha jinak zbil, že jo. Jsem prostě menší a slabá. “Co můžeš v té situaci udělat?” Ptá se mě nějak tak terapeutka a ve mně se po zpracování strachu z bráchy ozve nějaký šílený hněv, v němž nakonec zbiju, seřežu a zaživa uškvařím nejen bráchu, ale i všechny své ex, kteří mi bráchu připomínali.
Pak nastupuju znovu do třetí třídy naší české základky a jedeme téma šikany.
Nejsem dost dobrá, protože nemám zvonáče, mám starý poděděný baťoh, neumím dobře česky a prostě jsem taková jiná a trapná. Musela jsem se kamarádit “s těma druhořadejma ve třídě” a jediný, kdo mě měl rád a přechod do Česka mi usnadnil, byla moje třídní.
Tak jsem třídě asi dvakrát za sebou usekla hlavy - velmi čistý řez - a jako Samuraj s uctivou úklonou od paní třídní odkráčela. Prý to nestačí. Čištění má být poctivé. Tak znovu a znovu nastupuju do třídy a dochází mi, že můj nekonečný vztek a moje (v imaginaci samozřejmě větší) síla proti jejich síle jsou slepé uličky. Přestává mě to uspokojovat. Ty lidi budou stejně marný a nic z toho nepochopí.
Nakonec se dostáváme někam hloubš.
Protože jsem vyvrhel a nelíbí se mi to.
A tak si postupně dovoluji přijímat všechny ty témata, který mě tolik bolí:
“Dovoluji si přijímat, že jsem bezmocná.
Dovoluji si přijímat, že jsem chudinka.
Dovoluji si přijímat, že jsem největší chudinka na světě.
Dovoluji si přijímat, že věřím, že být chudinka je špatně.
Dovoluji si přijímat, že být chudinka je v pořádku.
Dovoluji si přijímat, že od všeho utíkám.
Dovoluji si přijímat, že budu celý život vlát.
Dovoluji si přijímat, že jsem neviděná.
Dovoluji si přijímat, že jsem druhořadý občan.
Dovoluji si přijímat, že jsem vyvrhel.”
Většinu toho si nechci dovolit přijmout, a tak hodně říkám “nechci nechci nechci nechci”, ale když se to celé uklidní a v těle se rozhostí ticho, dáme si tam i něco pozitivního.
Například: “Dovoluji si přijímat, že jsem svobodná.”
Ale u toho vyvrhele mám potřebu ze sebe něco smýt. Začnu to ze sebe sundavat a dokonce se mi zapne moje vlastní čarodějné čištění. Cítím, že pod tím je pocit: “Jsem nečistá.”
A tak, když začnu opakovat: “Dovoluji si přijímat, že jsem nečistá…”
…otevře se pro mě scéna plná hrůzy a děsu.
Jsem na kamenném mostě. Všude je to šedivé a ponuré. Jsme v nějaké vesnici, odkud pocházím. Jsem slabá, špinavá a v nějakých odrbaných hadrech. Vesnice mě označila za nečistou, a proto se mě chystají zabít. Hozením do vody mě totiž očistí.
Začnu strašně plakat a prožívám to, jako by se to dělo teď.
Nemůžu s tím nic dělat. Je tam naprostá marnost a hrůza z toho, co se to děje, kam se ten můj život posunul. Očividně mě někdo označil za čarodějnici a tamní duchovní ocejchovali jako nečistou. Ale já jsem uvnitř čistá a nevinná. Naprosto normální. Mladá a jemná žena.
“Co můžeš v této situaci udělat?”
Nemůžu dělat naprosto nic. Tentokrát nemám chuť ani nikoho zmlátit nebo osekat komusi hlavy.
Ničemu to nepomůže. Ti lidé nepochopí. Už mě nevidí. Jsou zaslepení a tupí, podlehli stádnímu myšlení a touží po mojí smrti. Moje bolest vykoupí tu jejich.
Jsem bezmocná a hrůzou bez sebe.
A tak se dostáváme k úvodní větě: “DOVOLUJI VÁM MĚ ZABÍT, PROTOŽE JSEM NEČISTÁ.”
Ze začátku mi to nejde ani vyslovit. Je to strašně těžké. Po nějaké době se ve mně vzedme pocit: “Ale to je nefér.”
Stejně nemám chuť nikomu ublížit. Je to totiž k ničemu. A kdybych utekla, nijak mi to nepomůže. Budu vyvrhel a budu příliš slabá na to, abych přežila.
“DOVOLUJI VÁM MĚ ZABÍT, PROTOŽE JSEM NEČISTÁ.”
Jsem v té situaci tak dlouho, dokud jim nedovolím, aby mě zabili, dokud si nedovolím přijmout, že jsem nečistá, a…dokud na konci toho opakování nenastane v mém současném těle mír.
“A co by sis tam chtěla dát místo toho?”
“Chtěla bych být sama sebou.”
To byl silný kalibr na konec první podobné terapie. Hned se tam přihlásily o slovo pocity: “Být někým jiným je lepší, o tom je dnešní doba.”
Ale někým jiným jsem být také nechtěla.
“Chci být svá. Dovoluji si být svá,” a když se v těle rozhostí příjemno, terapie končí.
Takže v kostce…terapie BeTrue byla super a nejvíc se mi líbilo vztekle mlátit a kopat pěstičkami na zemi kolem sebe, protože jsem si to nikdy v dětství nedovolila 😀
Děkuju Kateřina Hepperová, že mě procesem provedla a jsem zvědavá, jaké změny to do mého životě přinese.
P.S. Budu dobrá. Nebojte 🤣👌 A opovažte se mě nějak litovat. Když vás můj příběh bude hodně zajímat, kupte si celou knihu, kterou o něm píšu. Bude se jmenovat "O trochu víc lásky" a dokončím ji asi za tři měsíce.
