16/11/2025
Co nám naše mámy (a jejich mámy) zapomněly říct o perimenopauze… aneb „Vítejte v období, kdy vám vlastní tělo přijde jako mimozemšťan na tripu“
Naše mámy nám předaly kdejaké moudro:
„Vem si šálu.“
„Neber si cizí pití v klubu.“
„Ten kluk je divnej.“
„Až budeš mít děti, pochopíš.“
Ale nikdy — NIKDY! — žádná z nich nevyslovila byť jen náznakem tu drobnou, nenápadnou, a přitom zcela zásadní větičku:
„Drahá, jednoho dne ti tělo začne fungovat jako rozbitý jukebox, který místo hudby pouští náhodně generované symptomy.“
Neřekly nám nic. Ani babičky. Ty se jen podezřele dívaly do dálky a míchaly guláš, jako by se snažily potlačit flashbacky. Dnes už víme proč.
Protože my, generace X, jsme ty průkopnice, co dokumentují perimenopauzu v přímém přenosu.
Tady jsou tedy ty největší perimenopauzální „radosti“, které nám starší generace jaksi zapomněly sdělit:
1. Návaly? 🥵
Ale prosím tě. Mluvme o tom správně: o infernu, které si tě vybere kdykoli.
Nával není „Je mi trochu horko“.
Nával je:
"Promiňte, tady někde musí být otevřená brána do Mordoru."
"Kdo mi nastavil vnitřní termostat na pekárna-režim?"
"Viděli jste mě někdy na saunovém maratonu? Ne? Tak teď už ano."
A to nejlepší? Stane se to přesně v moment, kdy máš být klidná a profesionální. Třeba v práci. Nebo na třídní schůzce. Nebo ve frontě u pokladny, kde náhle začneš odkládat vrstvy oblečení a lidé si nejsou jistí, jestli hledáš peněženku, nebo zakládáš nudistickou sektu.
2. Cyklus 2.0: Edice „Boss level“ 🩸
Někdo by řekl, že když přestane cyklus být pravidelný, bude to lepší.
Ha.
Ha.
Ha.
Jednou 26 dní. Pak 41. Pak 12. Jednou krvácíš týdny jak starověká bohyně obětovaná u sopky, pak sotva dva dny jako by ti děloha říkala:
“Já? Ale neee, já dneska nic, mám volno.”
A doktor ti řekne: “To je normální.”
Normální je možná počasí na Islandu.
Tohle je hormonální ruleta!
Perimenopauza ti zároveň představí zcela nový emoční rozsah:
pláč u reklamy na zimní pneumatiky,
vztek, že ti někdo posunul hrnek o 3 cm,
filozofická existenciální krize kvůli tomu, že v lednici nejsou kyselé okurky,
a samozřejmě euforie, že jsi našla zapomenutou čokoládu z období pandemie.
Jako by ses dívala na vlastní emocionální remix vytvořený 14letou DJkou po třech energy drincích.
3. Ovulace ve 45 👶🏻
A pak přichází tenhle mistr absurdity:
hyperaktivní ovulace ve věku, kdy už člověk řeší spíš to, jestli má správné důchodové připojištění.
A ty stojíš v koupelně, suchá jak křída v kabinetu chemikářky, a tělo na tebe řve:
„PLOĎME! Rozmnožme lidstvo!“
A ty jen tak opřená o pračku přemýšlíš, jestli si dělá srandu, protože tvá kolena už nevydrží ani dřep bez doprovodného zvuku crrrk.
Tenhle paradox by měl být v učebnicích biologie s kapitálkama a varováním:
“Ovulace po čtyřicítce je jako zaměstnanec v pátek v 16:55: dělá, že maká, ale nikdo tomu nevěří.”
Tělo si najednou myslí, že je rok 1999:
„LET’S MAKE BABIES! JEDEME! LET’S GO, GIRL!“
Zatímco zbytek anatomie odpovídá:
„Sorry darling, ale jsme vyschlé jak Sahara.“
Je to fascinující kontrast:
mozková část: „Prosím, ne, já už jsem unavená.“
hormonální část: „Zapaluj signální ohně! Otevírej brány! FREE THE EGG!“
A pokud se ti zdá, že to přichází přesně ve dnech, kdy máš největší pracovní stres, pračku plnou prádla a jednu ponožku navíc v kapse — ano. Tvé tělo má timing jako Joker.
4. Spánek? Haha. Cute. 😴
Nikdo nám neřekl, že perimenopauza znamená:
usínání jako Šípková Růženka kdykoliv během dne,
probuzení ve 2:37 s pocitem, že jsi právě vyřešila smysl života,
další probuzení ve 4:21, protože někdo vedle tebe dýchá moc nahlas,
a definitivní probrání v 6:03, protože ti mozek nabídne náhodný seznam úkolů z roku 2003.
To všechno v doprovodu propoceného pyžama, které můžeš ždímat!
5. „Brain fog“ alias totální restart mozku v nejméně vhodný okamžik. 🧠
Nikdy by nás nenapadlo, že se dá zcela zapomenout:
proč jsme vešly do místnosti,
kam jsme daly klíče,
kde je mobil,
jaké máme vlastně telefonní číslo,
a co že jsme to vůbec hledaly.
Mozek se najednou chová jako Windows 95:
„Program přestal reagovat. Ukončit? Ano/Ne.“
6. Tělesná překvápka, o kterých generace před námi mlčely jako StB 🤫
Elektrické výboje uvnitř těla. Jako když se ti v kostech ozve elektrická kytara a zahraje první riff.
Citlivost na zvuky. Včetně zvuku vlastního partnera, jak dýchá nebo srká polévku. Ano, touha ho zabít plácačkou na mouchy je zcela reálná!
Sucho v ústech, suchá kůže, suché… všechno.
Zrychlené bušení srdce bez důvodu. Tělo si pouští metal, ale mozek zrovna jede snahu si vzpomenout, jak se jmenujeme.
Záhadné pálení na místech, která ani nemají nervová zakončení podle anatomických atlasů.
Vůně, které jsi nikdy necítila — a teď je nemůžeš vystát. Třeba vlastní pot.
Ztráta tolerance k lidem. Všem.
A k tomu ty vlasy - excuse me? Může mi někdo vrátit moji bujnou hřívu?
A třešnička na dortu?
Úplně nový typ únavy, který ti sebere duši, ale nikoho to nezajímá, protože řeší, že tvoje libido vyhlásilo generální stávku.
7. Frozen shoulder ❄️
Nikdo, fakt NIKDO nám nepředal letáček:
„V určitém věku se jednoho rána rameno rozhodne, že už s váma nechce spolupracovat.“
Tenhle zákeřný syndrom přiletí jako ninja -
nic neděláš,
nikam jsi nespadla,
nebyla jsi na horském triatlonu,
jen jsi večer zavřela okno…a najednou nemůžeš zvednout ruku nad hlavu.
Nemůžeš si podprdu zapnout normálně.
Vypadáš jak Tyrannosaurus rex, co se marně snaží dosáhnout si na zip bundy.
Doktorka: “To se stává.”
My: “KDE JE O TOM BROŽURA, MARIE?! KDE?"
A brožura samozřejmě nikde. Protože to byla generace, co radši tahala brambory z pole s utrženou rotátorovou manžetou, než aby o tom mluvila. Bless them!
Je to taková bolest, co ti dá pocit, že jsi musela urazit nějakou velmi mocnou bohyni kloubů. A nezabírá na ni nic.
Doktorka jen pokývá hlavou:
„Jo, perimenopauza. Chcete estrogenové náplasti?!“
COŽE?!
Jakože… hormonální karneval vaječníků umí i vypnout rameno?
Ano, dámy. Ano. A o těch hormonech musím ještě popřemýšlet...
8. A teď to největší tabu: Perimenopauza nezačíná v padesáti. Začíná… kdykoli. Klidně ve 35. ⏳
Ano.
Čteš správně.
Tohle by nám měly říkat už u maturity.
Někdy kolem 35. roku se naše tělo odmlčí, postaví si ruce v bok a řekne:
„Tak, milá zlatá, teď přichází takovej malej předprogram na šílenství.“
Ale společnost to ladně přehlíží, protože „padesátka je ta magická hranice“.
Realita?
36 let: první výkyvy nálad, co by se hodily do telenovely.
38 let: cyklus si začne dělat vlastní excelové tabulky.
40 let: spánek se rozpadá jako suchý rohlík.
42 let: zvláštní záchvěvy tepla, zimy, touhy i apatie.
44 let: najednou cítíš každou kost v těle, včetně těch, co nemáš.
45 let: „OVULACE!!!“
46 let: rameno vypoví službu.
49 let: začínáš chápat, co je skutečná disciplína ve sportovním areálu zvaném ženské tělo a vážně uvažuješ, kde se můžeš odhlásit.
A pak se tvůj muž jen usměje a úplně bezelstně ti během návalu řekne:
„Hlavně klid, to přejde.“
Mám ho uškrtit teď nebo až zítra?!
9. Přibírání na váze z NIČEHO 🍞
Tohle nám mámy měly vytesat do žuly.
Ne, opravdu. Měly.
Místo vět typu „Vem si nátělník!“ měly říct:
„Drahá, po čtyřicítce začneš přibírat z vůně chleba.“
Protože tohle, dámy… tohle je magie horší než ta z Harryho Pottera.
Najednou zjistíš, že tvé tělo funguje podle úplně nového zákona fyziky:
Každá kalorie, na kterou jsi jen pomyslela, se ti uloží na bocích.
A nemusíš ani jíst.
Stačí:
otevřít lednici,
projít kolem kavárny,
podívat se na smetanu,
nadechnout se v kuchyni,
mít doma banán,
existovat.
A naše nejoblíbenější kalhoty?
Miluju, jak se tváří, že se pořád mají rády s mým tělem, ale pak je chci natáhnout a slyším:
“Prrr. Ani omylem, princezno.”
Legíny jsou nová ústava. Džíny jsou zápas sumo.
A pásek je dávná relikvie, na kterou už si ani nevzpomínám.
Jako kdyby se můj metabolismus jednoho dne zvedl, vypnul světlo a odešel na dlouhou dovolenou do Egypta.
Beze slova.
Bez vzkazu.
Ale víš co?
Tahle přibírací záhada je vlastně sestřenice všech ostatních perimenopauzálních bizárů.
Tělo má prostě období, kdy říká:
„Ukládáme tuky, protože… proč ne.“
A upřímně?
Je lepší to brát s humorem.
Až zase jednou ucítíš chleba a zjistíš, že ti přes noc přibyly tři centimetry v pase, jen si v klidu nasaď legíny.
Ty nikdy nesoudí.
Ty milují bez podmínek.
10. Určitě jsem na něco zapomněla...jak jinak! Podělte se se mnou o svoje pekelné zkušenosti v komentářích.
⁉️ Tak proč nám to všechno maminky neřekly?
Možná proto, že nevěděly. Protože odbyly naši první menstruaci knížkou Děvčátko, na slovíčko a balíkem neforemných vatových vložek, které přežily pád Stalingradu a věřily, že to celé zvládneme jako zástupy žen před námi. V tichosti a se zatnutýma zubama.
My jsme ale generace, co má odvahu říct nahlas:
„Holky, tohle je fakt jízda. Držte se zábradlí. A nebojte se použít internet, zeptat se své doktorky a na eMiminu sdílet všechno, co se děje s vaším tělem!“
A co tedy s tím?
No… přežít.
Zasmát se.
Občas řvát.
Někdy brečet.
Koupit si špunty do uší. Tancovat. Běhat. Spát!
A hlavně si to nenechávat pro sebe.
A útěchou nám budiž to, že aspoň my budeme ta generace, která svým dcerám jednou předá pravdu:
„Miláčku, perimenopauza je punk. Slay, Queen. Jsem tady pro tebe.“
Navíc generace X ví, že když už procházíš peklem, pusť si k tomu super soundtrack.
A pokaždé, když tvé tělo udělá něco z výše uvedeného, můžeš si sama pro sebe zabroukat spolu s Ozzym:
“I’m going through changes…”🎸
…a pokračovat dál, protože jsi zkrátka nezničitelná.
S láskou M. ❤️
