19/04/2024
Trauma není to co se nám stalo, ale ta emoce, ten pocit, který nám zůstal. Zamyslete se nad tím. Tak ještě jednou - trauma nám nezpůsobila situace, která se nám stala ,ale její emocionální reakce na ni.
Takže při léčení traumatu vždy řešíme emoci s tím spojenou. Samotná situace má skutečně neutrální náboj. Ale v momentě, kdy se nám ta situace vybaví (anebo nám ji něco připomene) spouští se vodopád emocí s tou situací spojenou . Z toho je vidět, že situace s tím opravdu nemá co dělat, protože nyní, např. po mnoha letech, cítíme stejné emoce jako tehdy.... a nejsme ve stejné situaci.
Proto se vždy zaměřujeme na léčení emoce. A jelikož emoce nám jdou "přes tělo", pracuje se mnohdy i s tělem. Metod je více, já využívám kranio terapii.
Pokud jste ve svém vývoji dospěli do bodu, kdy si vědomě uvědomujete, že nynější potíže mají příčinu v minulosti a jste ochotni s tím něco udělat, zřejmě nastal čas vyhledat nějaký druh terapie a najít takový, který by vám vyhovoval.
Přeji všem pohodový den a klidnou mysl,
Mirka
"Máma mi občas jednu lupla, a nemám z toho žádné trauma," řekl muž, od kterého se včera odstěhovala žena, protože ji opakovaně bil.
"Táta mě zavíral za dveře, když jsem plakal, a dnes jsem v pohodě," řekl muž, jehož žena by si tolik přála, aby místo práskání dveřmi dokázal plakat.
"Občas mě rodiče trestali, když jsem udělala chybu, a jsem za to ráda," řekla žena, která pokaždé, když udělá chybu, řekne si: "Proč seš takový trdlo? Nikdy se to nenaučíš!"
"Táta měl občas těžkou ruku, a jsem mu vděčná, že mě tím naučil chápat, co je správné," říká žena, která nechápe, proč má tendenci vybírat si partnery, kteří jí občas jednu plesknou.
"Když jsem vyváděla, máma mě někdy zavřela do sklepa, abych se naučila chovat, a jsem jí za to vděčná," řekla žena, která nedokáže úplně vysvětlit svou fobii ze stísněných prostor.
"Rodiče mi říkali, že mě nechají samotnou v lese, když jsem měla záchvaty vzteku, a nemám z toho trauma," řekla žena, která několikrát odpustila svému muži nevěru, jen aby nezůstala sama.
"Když jsem zlobila, stačilo, aby se na mě rodiče škaredě podívali, a už jsem věděla, co mám dělat," řekla žena, která nedokáže udržet oční kontakt s šéfem aniž by se při tom cítila nepříjemně.
"Rodiče mě tresty donutili studovat, a koukejte, jak jsem na tom dobře," řekl muž před svou advokátní firmou, kde každý den sní o práci, která by ho naplňovala.
"Když jsem byla malá, nutili mě sedět u stolu, dokud jsem nedojedla vše na talíři," řekla žena, která nechápe proč se u ní v dospívání rozvinula porucha příjmu potravy.
"Za zapomínání úkolů do školy jsem měla domácí vězení, a jsem rodičům vděčná, že mě tím vedli k zodpovědnosti," řekla žena, která trpí prokrastinací a pravidelně odkládá své povinnosti na později.
"Děkuji své mámě a tátovi za každou ránu a každý trest, protože kdo ví, co by ze mě jinak vyrostlo," řekl muž, který má obtíže udržet trvalý vztah, a syn mu lže, protože se ho bojí.
A tak dál slýcháme od lidí, jak jsou díky různým trestům slušnými a šťastnými lidmi bez traumat, ale paradoxně ve společnosti protkané řetězem potlačované bolesti, předávané z generace na generaci.
Chcete-li přispět k přetržení tohoto řetězu, podpořte prosím výzvu "Dětství bez násilí" - odkaz v prvním komentáři níže.
