22/12/2024
Zimní slunovrat. Temná doba chladu a stínů. A „Slunce zasaženo Stínem, lká: »Chybí mé světlo, (…) zhašena je moje skvělost.« Proto i filosofský Kámen v Rosariu přiznává: »Já plodím světlo, ale temnota náleží k mé povaze.« A tato temnota je temnotou Sol Niger, Černého Slunce, Stínem našeho bytostného Já.”
V této temné době nigreda „elementy pravěkého chaosu … rozpoutávají svůj boj … mezi dominantou vědomí Já na jedné straně a obsahy nevědomí na straně druhé.“ Tento boj je symbolicky vyjádřen i v tradicích Halloweenu, dušiček nebo čertů s Mikulášem a anděly.
Ovšem i v praxi (a nejen psychologické) se s „elementy pravěkého chaosu” živě setkáváme. Tyto čerty, jenž nás straší, nazýváme nervozita, stres, úzkost, panika, deprese apod. To proto, že Slunce zimního slunovratu jakoby bylo „nakaženo kousnutím korascénským [černavým vzteklým] psem,“ takže „pozbývá rozum a propadá šílenství“.
„Šílenství nigreda … je ovšem šílenstvím individuace, … má zároveň katarzní charakter,” díky němuž „lze očistit přirozenou energii komplexů od všeho, co ji zamlžuje, a tak znečišťuje a zatemňuje naše vědomí.”
„Nigredo je současně stavem inkubace čili těhotenství.” A proto po nejtemnější fázi zimního slunovratu očekáváme podle křesťanské tradice narození Syna - spasitele, nového Slunce. „Tímto dramatickým procesem se dostáváme ke Slunci, jež symbolizuje naše bytostné Já, … »neviditelnému Slunci, které většina nezná. Je to Slunce filosofů«,” … A tak se nakonec temnota zimního slunovratu „proměňuje v prospěšnost a v lepší přirozenost, dokonalejší, než byla ta první“.
(Citace z kapitoly Černé Slunce z knihy Martina Skály: Cestou sluneční záře)
