Psychosomatická poradna a komplexní přístup

28/01/2026

Nikdy nevěřte nikomu, kdo vám řekne, že u všech vyřeší všechny jejich problémy.
Člověk je natolik komplexní a individualizovaná bytost, že to prostě není možné. Může vám být oporou, motivací, může vás odborně vést, ale nemůže za vás odvést váš díl práce.
Terapie je vždy individuální a je založená na úzkém a důvěrném vztahu, kde se vše musí doslova připravovat na míru každému z nás.

28/01/2026

🪷 „Nediskutujte o chybách druhých. Uvědomte si, že jejich ‚chyby‘ jsou ve skutečnosti vašimi vlastními nečistými projekcemi.“ — Džamgön Kongtul Lodö Thajä

Místo opravování světa zvenku je někdy nejlepší práce podívat se dovnitř. Projekce se poznají podle toho, jak moc to „pálí“.

Co tě dnes nejvíc pálí na druhých?

28/01/2026

Pro některé je obtížné posunout se dál, dokud jejich rodiče nenahlídout jejich zranění z dětství a neuznají odpovědnost. Nepřítomnost omluvy od rodičů za zranění, které způsobili, může člověka ponechat uvíznutého v hněvu a bolesti. Nalezením klidu v sobě bez omluvy rodičů může začít uznáním vlastních pocitů takových, jaké jsou. Uvnitř sebe můžeme zažívat:

“Pokud jim odpustím bez omluvy, je to, jako by jim to prošlo.”
„Říkají, že se to nestalo tak, jak si to pamatuji, nebo popírají, že se to vůbec stalo. Je to tak nepříjemné.”
„Rádi si myslí, že jsem dokonalé dítě, které mělo úžasné dětství. Neuvědomují si, jak moc jsem jako dítě trpěl. Potřebují vidět, jak moc mě to ranilo, a převzít nějakou zodpovědnost.“

Odpuštění může být komplikované a chaotické, ale není nemožné. Jak dlouho nám trvá, než dojdeme do bodu, kdy dokážeme odpustit bez omluvy rodičů, do značné míry závisí na naší ochotě prozkoumat jiné cesty k rozuzlení, protože nakonec jsme my, ti jediný, kdo nás může osvobodit z vězení neodpuštění.

Nedávno se Marek Orko Vácha dotknul téma rodiny, co se ve mně nějak utkvělo, tak jsem se nad citátem, zkusil trochu víc zamyslet. Jaká přijde souvislost patologičnosti a dospělosti v rodinách vám?

PS: Jestli odpustíme či nikoliv či jestli vůbec můžeme odpustit, závisí nejen na tom, kolik vnitřního prostoru dané trápení zabírá, jak nás zaměstnává, ale také na tom, kolik času, úsilí a prostoru jsem hojení dosud věnovali.

28/01/2026

28/01/2026

Psychosomatická supervize
Prostor pro sdílení náročných kazuistik z praxe.

📅 4. 2. 2026 | 17:00–20:00
📍 Centrum komplexní péče Roseta

Setkání odborníků z pomáhajících profesí nad klinickými situacemi, které byly náročné odborně, emočně i eticky. Propojíme pohledy různých oborů, otevřeme témata hranic profese a budeme hledat souvislosti tam, kde samostatně často končíme.

👥 Pro fyzioterapeuty, lékaře, psychology, terapeuty i studenty

Setkání s lektory z různých oborů:

✅ PhDr. Pavel Roubal
✅ Mgr. Milan Stibůrek
✅ Mgr. et Mgr. Jana Týkalová
✅ Mgr. Jitka Holubcová

👉 Přihlášení přes odkaz: https://www.roseta.cz/seminar/psychosomaticka-supervize-3/

25/01/2026

Tento víkend (23.–25. 1. 2026) proběhl další kurz Spouštěcích bodů pro maséry. Účastníci se věnovali kombinaci vyhledávání a uvolňování trigger pointů na myofasciálních drahách zadní strany těla a osvojili si vybrané techniky Shiatsu pro uvolnění šíje a beder.
Bylo povzbuzující sledovat překvapení studentů nad tím, jak účinně lze tyto partie uvolnit.
Všem absolventům přeji mnoho úspěchů v jejich další praxi!

22/01/2026

Mozek jako navigátor našich záměrů
Největší síla našeho mozku není v tom, že si pamatuje. Ale v tom, že předvídá. Nečeká, co se stane. On už běží napřed.
Tohle mě nikdy nepřestane fascinovat. Hipokampus se dlouho popisoval jako mapa prostoru nebo centrum paměti. Jenže když se podíváme blíž, zjistíme něco mnohem odvážnějšího.

Neurony v této části mozku nespouštějí aktivitu jen podle prostředí, zvuků, času nebo odměn. Ve skutečnosti se rozsvěcují podle toho, kam se chystáme, ne podle toho, kde jsme.

Mozek si vytváří vnitřní scénář. Nepopisuje svět. Plánuje akci. Signály v hipokampu se mění podle toho, jak roste naše rozhodnutí, co uděláme, i když okolní podněty mlčí. Aktivita neuronů se zarovnává s tím, jak se blížíme k cíli, někdy ještě dřív, než vůbec uděláme první krok. A čím větší nejistota, tím silnější příprava mozku.

To je přece zásadní. Nejde jen o paměť. Nejde jen o vnímání. Jde o záměr. O to, že mozek je systém, který jedná dopředu. Neustále skládá scénáře, odhaduje, rozhoduje. Tohle je základ leadershipu, empatie, produktivity, kreativity i zdraví.

Když chceme lépe zvládat tým, stres, pozornost nebo změny, musíme začít chápat, jak mozek plánuje, ne jen reaguje.

A přesně o tom jsou moje workshopy, přednášky i neuromentoring. Pokud chcete, aby váš tým začal myslet jinak, jednat s větší jistotou a rozhodovat se vědoměji, ozvěte se. Rád přijedu do vaší firmy.

Nebo pracujeme individuálně.

21/01/2026

Řídit se v životě vlastním emočním prožíváním je ve skutečnosti velmi racionální přístup. Jen není snadné rozlišit, co nám emoce skutečně sdělují a co je jen jejich ozvěna z minulosti.

Odkaz na článek je v prvním komentáři...

21/01/2026

Nikdy jsme neměli víc možností.
Nikdy jsme neměli víc pohodlí.
Nikdy jsme neměli víc zábavy.

A přesto je tu víc úzkostí, depresí, vyhoření a pocitu, že „něco chybí“.

V rozhovoru s Tomášem Rychnovským Radkin Honzák pojmenovává kořen problému:
nežijeme v nedostatku věcí – žijeme v nedostatku smyslu.

Spiritualita v jeho pojetí není o náboženství.
Je o tom, že člověk má přesah.
Že jeho život není jen práce, výkon, spotřeba a zábava.
Že má něco, kvůli čemu stojí za to vydržet i bolest, nejistotu a čekání.

Když tenhle přesah zmizí, zůstane:
víc nákupů, víc seriálů, víc alkoholu, víc rozptýlení…
ale zároveň víc prázdna.

A právě tahle prázdnota bolí víc než cokoliv jiného.

Proto tenhle rozhovor není jen o psychologii.
Je o tom, jak znovu najít hloubku v době, která nás učí klouzat po povrchu.

21/01/2026

Mozek má vlastní bránu. A ta rozhoduje, jak dobře myslíme, regenerujeme a stárneme
Je to tenká hranice mezi krví a mozkem. Dlouho jsme si mysleli, že je to jen pevná zeď. Dnes víme, že je to chytrý, dynamický filtr, který dokáže měnit propustnost podle toho, co mozek zrovna potřebuje. A právě tahle brána ovlivňuje naši pozornost, paměť, únavu i náladu.

Krevně-mozková bariéra není jen ochrana před toxiny. Je to sofistikovaný systém, který reguluje, co se do mozku dostane, kdy to tam pustí a v jakém množství. Když se potřebujeme soustředit, umí zvýšit přísun glukózy. Když spíme, otevře se víc, aby se mozek mohl čistit.

Když jsme ve stresu, někdy se naopak otevře příliš a pustí dovnitř to, co tam nepatří. A to může spustit únavu, podrážděnost, problémy s pamětí nebo dokonce zánět.

Je fascinující, jak silně funguje jako dirigent mozku. Reaguje na hormony, spánek, fyzickou aktivitu, věk i stres. A právě stres je dnes jedním z hlavních narušitelů. Krátký stres bariéru na chvíli povolí.
Ale dlouhodobý stres ji oslabuje trvale. Mozek pak ztrácí rovnováhu, je přetížený a hůř regeneruje. Proto se při vyčerpání nebo vyhoření necítíme jen unavení, ale změněně. Je to chemicky i strukturálně jiný mozek.

A ještě jedna důležitá věc. Stejně jako se učí mozek, umí se učit i tato bariéra. Dá se posílit. Třeba spánkem, pravidelným pohybem, dobrým metabolismem a hlavně tím, jak pracujeme se stresem.

Chcete, aby vaši lidé přemýšleli jasně, byli odolnější a uměli využívat potenciál mozku bez toho, aby ho přetěžovali? Pozvěte mě do firmy, objednejte můj workshop nebo se se mnou potkejte na neuromentoringu. Ukážu vám, jak se dá mozek nejen chránit, ale i kultivovat.

20/01/2026

Moje babička vždycky říkávala...
tím svým jemným, ale pevným tónem:

„Ticho je nejlepší odpověď pro hlupáky.“

Časem jsem pochopil/a hloubku jejích slov.
Protože jsou lidé, kterým bys mohl/a všechno vysvětlit,
ukázat pravdu ve všech jejích podobách,
a přesto... by nepochopili.

Tak proč se vyčerpávat?
Ticho není slabost,
je to důkaz inteligence a vnitřního klidu.

Je v tom obrovská síla, když mlčíš,
nepřistupuješ na hru,
a necháš vítr odnést zbytečná slova.

Moje babička měla pravdu:
ticho někdy má větší cenu než tisíc slov.