Monika Kirmanová

16/04/2026

Jak chceš běžet,
když máš na zádech batoh plný kamenů?
Většina z nás ho nese hodně dlouho. Vlastně ani nevíš, kdy se začal plnit a odkud se ty kameny vzaly. A tak funguješ. Zvládáš práci, vztahy, děti, povinnosti a někdy jsi z toho už dost unavená, ale řekneš si, že tak to má každý.
Ty kameny v batohu nejsou nic mystického. Jsou to konkrétní věci. Věty z dětství, které v tobě zůstaly. Pocit, že musíš být hodná, aby tě měli rádi. Že nesmíš dělat chyby. Že když něco pokazíš, tak se na tebe budou zlobit. Že je lepší nevyčnívat, neotravovat, a být zticha.
A postupně si na ten batoh zvykneš tak moc, že ho přestaneš vnímat. Jenže pak přijdou chvíle, kdy si všimneš, že běh je nějak těžký. Že ať se snažíš sebevíc, nejde ti to lehčeji. A že únava není jen fyzická, ale i vnitřní.
A v tu chvíli je dobré se zastavit a zeptat se sama sebe. „co vlastně nesu?“ Sundat batoh, otevřít ho a podívat se, co v něm všechno máš. Co tam patří a co už dávno ne.
Nejde o to popřít minulost, nebo si říct, že se nic nestalo. Ale přestat nést věci, které tě hodně tíží.
A tohle přesně dělám s klientkami. Pomáhám jim jejich batoh postupně vyprazdňovat, a nahrazovat příjemnými lehčími zářivými kamínky.
Dej mi vědět, jak těžký je tvůj batoh, a čím bys ho chtěla mít zaplněný?

10/04/2026

Kdo se těší na pořádné jaro? Na sluníčko, které bude svítit celý den? Na procházky bez vrstvení oblečení.? Na rozkvetlé stromy, na včely?
Na otevřená okna a jarní vzduch? Na to všechno se těším já. A na co se těšíte vy?
Co budete dělat, až jaro opravdu začne naplno?

06/04/2026

Nečekej na dokonalý okamžik.
Začni tam, kde jsi a s tím, co máš. ❤️

02/04/2026

Stále jsi ta holka v předsíni?

„A ještě mi budeš lhát?“
Ztuhla jsem. V krku knedlík, oči mě začaly pálit, ale věděla jsem, že brečet nesmím. To by bylo ještě horší.
„Nelžu… já jsem ho fakt zdravila,“ řekla jsem o něco hlasitěji, ale hned jsem litovala.
Táta udělal krok ke mně. „Takže pan Novák si to vymyslel, jo?“
Nevěděla jsem, co říct. V hlavě jsem si přehrávala tu chvíli, šla jsem ze školy, měla jsem sluchátka jen v jednom uchu, kývla jsem hlavou, pozdravila, možná mě fakt neslyšel. Možná jsem to řekla potichu.
„Odpověz!“
„Možná… jsem to řekla potichu,“ špitla jsem.
„No výborně. Takže neumíš ani pořádně pozdravit,“ odfrkl si. „Co z tebe bude?“
Mamka stála ve dveřích z kuchyně. Chvíli to sledovala, pak řekla: „Nech ji být, vždyť je to dítě.“
Táta se na ni otočil. „Tebe se nikdo neptal.“
Zmlkla. Jako vždycky.
Stála jsem tam mezi nimi a najednou mi bylo trapně úplně za všechno. Za to, že jsem možná pozdravila blbě, za to, že tam stojím, za to, že vůbec jsem.
„Běž si do pokoje,“ řekl nakonec.
Neváhala jsem. Zavřela jsem za sebou dveře, sedla si na postel a jen koukala do země. Slyšela jsem, jak dole ještě něco říká, pak ticho.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem fakt udělala takovou chybu. Ale co mě trápilo úplně nejvíc bylo, že mi táta nevěří. A když jsem se zamyslela, tak to nebylo poprvé. Snad pokaždé víc věřil někomu jinému, než mě? Jak je to možné? ptala jsem se sama sebe. To jsem opravdu tak hrozná?
A dneska, když máš pocit, že ti někdo nevěří, stáhne se ti žaludek úplně stejně jako tehdy? Ten starý známý knedlík v krku je zpátky a ty najednou zase stojíš před „soudem“, i když jsi nic neudělala?
Poznáváš se v tomhle?
Přehráváš si v hlavě každé slovo a hledáš, kde jsi udělala chybu, i když víš, že jsi mluvila pravdu?
Máš potřebu všechno vysvětlovat dopředu, vrstvíš argumenty a důkazy jen proto, aby tě nikdo nemohl „nachytat“ na banální chybě?
Omlouváš se, i když nevíš za co, jen aby byl klid? Jen aby to dusno, které si pamatuješ z dětství, konečně zmizelo?
Cítíš se jako podvodnice, i když děláš všechno správně? Jako bys pořád čekala, až někdo přijde a řekne: „Vymyslela sis to, lhala jsi.“
Tenkrát se tě nikdo nezastal. Máma mlčela a táta věřil cizímu člověku víc než vlastní dceři. A tak ses naučila, že tvoje slovo nemá váhu.
Pomáhám ženám přepsat tenhle starý vzorec. Ženám, které v sobě nosí tuhle „holku z předsíně“. Ženám, které už nebaví se pořád obhajovat a cítit se neustále provinile.

Už nemusíš stát v předsíni a obhajovat svou existenci. Tvůj hlas má váhu. Pojďme ho společně najít.

30/03/2026

Jsou na to i studie, že přebíráš názory, způsob uvažování i to, jak reaguješ, prostě nasákneš prostředí, ve kterém jsi.
A neděje se to nijak dramaticky.
Skoro si toho nevšimneš.
Ale někdy si řekneš proč jsi jiná, než jsi bývala a vlastně nevíš proč.
Zkus se občas zamyslet nad tím,
jestli ti to, kde jsi a s kým jsi, něco dává, nebo ti to spíš bere.

26/03/2026

Možná to znáš.
Umíš být oporou pro ostatní.
Umíš uklidnit, podpořit, dodat odvahu.
Ale když jde o tebe, je to jiné, viď?
Stačí malá chyba a už si v hlavě říkáš:
„To jsem zase nezvládla.“
„Proč jsem taková?“ „ Měla jsem to udělat jinak“
„Měla jsem vědět, že to takhle dopadne“
Ten hlas je mnohem tvrdší než hlas kohokoliv jiného. Možná ho znáš už od dětství. Od táty, který chtěl perfektnost, který byl náročný, nekompromisní a za chyby trestal. Malé holky se učí hlavně z toho, jak s nimi druzí mluví.
Kritika, vysoké nároky, pocit, že musí být hodná a bezchybná.
To všechno se uloží dovnitř. Proto je někdy tak těžké být k sobě laskavá.
Ne proto, že by sis to nezasloužila.
Ale protože ses to jako dítě neměla kde naučit. Ale víš co? Malými kroky to jde.
Zkus se zeptat sama sebe: „Řekla bych tohle i někomu, koho mám ráda?“ Pokud ne, je čas začít mluvit jinak sama k sobě. A jestli nevíš jak, tak se ozvi, velmi ráda tě to naučím

24/03/2026

Omlouváš se, i když jsi nic neudělala? Omlouváš se servírce, že ti přinesla špatné jídlo? Omlouváš se manželovi, že prší?
Malé holky, které měly přísného tátu, se často naučily brát vinu na sebe, i když za nic nemohly. Byla to strategie, jak mohly doma v klidu přežít a zbytečně na sebe neupozorňovat. Možná ses díky tomu naučila omlouvat se ještě dřív, než se cokoliv přihodí. Sledovat nálady ostatních a raději se jim přizpůsobit, jen aby byl klid.Jenže dneska už nálady ostatních hlídat nemusíš. Není to tvoje práce.
Zkus si dneska jednu věc: Než vypustíš další automatické „promiň“, na vteřinu se zastav. Opravdu jsi udělala něco špatně? Nebo se omlouváš jen za to, že máš vlastní názor, nebo že něco potřebuješ? Máš právo říct, co si myslíš, a stát si za tím. Úplně normálně a bez omluvy.
Je to starý zvyk, kterého se dá postupně zbavit. Dovedeš si představit ten úžasný pocit, nemuset se za všechno omlouvat? Ten příval síly a sebejistoty? Pokud máš pocit, že se tě to týká a chceš s tím pohnout, tak se mi ozvi ❤️.

16/03/2026

Jak často si říkáš o pomoc? Že to neumíš? Že radši všechno uděláš sama, i když už nemůžeš? Jak je to možné? Kde ses to naučila? Naučila ses to už jako malá holka. Pamatuješ, když jsi přišla za tátou, že něco potřebuješ? A co místo pomoci přišlo? Jenom kritika, hluboké ponížení a pocit, že otravuješ?
A tak sis řekla, že se nikoho doprošovat nebudeš. A naučila ses jednu věc: Neobtěžovat. Radši se uštvat, než znovu vidět ten jeho výraz, že jsi neschopná. Naučila ses, že je bezpečnější si všechno vybojovat sama, než riskovat další ponížení.
Postupem času jsi tu malou holku v sobě umlčela a stala ses tou, co všechno zvládne. Tou silnou, co se nikoho neprosí. Jenže někde hluboko v tobě ten strach zůstal. Strach z toho, že když si řekneš o pomoc, budeš pro ostatní přítěž. Že budeš ta „slabá“, co selhala.
Dneska děláš maximum, i když už nemůžeš, protože máš pocit, že tvá hodnota je přímo úměrná tomu, kolik toho uneseš. Ale pravda je taková, že nikoho nemusíš přesvědčovat o své síle tím, že se zničíš. Skutečná odvaha je někdy v tom, že si dovolíš přijmout pomoc a podporu.
Nauč se říct o pomoc dřív, než padneš únavou.

13/03/2026

CTRL C - CTRL V
Minulý týden jsem byla s vnučkou v zoo. Bylo nádherné počasí, sluníčko svítilo a všechno bylo tak nějak příjemné. Překvapilo mě ale, kolik tam bylo lidí, i když bylo dopoledne ve všední den.
Asi už jsem trochu „postižená“ tím, že sleduji lidi kolem sebe. Všímám si, jak se k sobě chovají, jak mluví, jak reagují. A dnes mě to docela zaskočilo.
Viděla jsem tam hodně maminek s dětmi, což se dalo předpokládat, jenomže často jsem slyšela jejich křik, nadávání a vzteklé poznámky adresované svým dětem. A nebyly to jen maminky. Třeba jedna babička seděla na lavičce s vnukem, mohlo mu být tak čtyři roky. A říkala mu věci jako: „Ty jsi hrozný. Já na tebe nemám nervy. Příště tě nikam nevezmu, budeš sedět doma.“ A přitom jsem neviděla ani jednu maminku, že by si šla s dítětem hrát na prolézačky, nebo do písku, prostě bylo to takové to „běž si hrát a neotravuj, já chci mít klid“. Absolutně bez kritiky toho co jsem viděla, jsem přemýšlela. V čem ty maminky vlastně vyrůstaly, jak se k nim chovali, co si odnesly z vlastní rodiny a jak to teď přenášejí dál? A taky jsem přemýšlela nad tím, co je vlastně „zlobení“ u tak malého dítěte? Že je zvídavé? Že běhá, skáče, chce všechno vidět a objevovat? To je přece úplně normální. Neříkám, že dítě může všechno. Ano, je potřeba mu vymezit hranice. Ale opravdu to musí být vzteklým řvaním? Poznámkami typu „ty jsi hrozný“, „tebe už nikam nevezmu“?
Možná jsou ty maminy unavené, možná na to někdy nemají nervy. To chápu. Ale stejně mi to přišlo smutné. Protože děti se učí hlavně z toho, jak se k nim chováme. A to, jak s nimi mluvíme dnes, si často nesou dál, do vztahů s ostatními lidmi a do toho, jak budou vnímat sebe sama. Co když uvěří, jako spousta z nás, že jsme k ničemu, že jsme hrozní, že jsme hloupí, otravní a co je opravdu síla, že i pak v dospělosti těmto lžím věříme a podle toho, tak k sobě přistupujeme?
Moc bych si přála, aby každý kdo vychovává dítě, měl na paměti jednoduchou důležitou zkratku CTRL C, CTRL V. To co v dětství zkopírujou, pak vloží svým dětem. Někdy stačí opravdu málo. Zamyslet se. Být trochu víc v klidu, být víc trpěliví a chápat, že dítě prostě jen objevuje svět. A pokud to nejde, tak prostě někomu říct „jsem unavená, nedávám to, potřebuji pomoct“ a udělat si chvilku jen pro sebe a načerpat novou sílu.
Co si o tom myslíte vy? Budu ráda za vaše komentáře.

06/03/2026

06/03/2026

„Radši mlč!“
Než otevřeš pusu, v hlavě ti proběhne blesková kontrola. Nenaštve se někdo? Neřeknu úplnou hloupost? Zní to dost chytře?
Možná jsi k tomu přišla už jako holka. Když jsi stála před tátou, který tě uměl jednou větou úplně ponížit. Kde každá tvoje snaha něco říct, skončila jeho ledovým: „Buď zticha. Nikdo se tě na nic neptal!“ „Ty o tom nevíš nic, tak radši mlč.!“ A tak se naučila, že říct svůj názor znamená riskovat, že tě shodí. Že tě ztrapní tak, že by ses nejradši propadla do země.
Dneska jsi dospělá, můžeš říkat, co chceš, ale přesto ztuhneš, když máš říct svůj názor. Díváš se na ostatní a hledáš, kdo z nich tě hned usadí. Raději se kousneš do rtu a mlčíš, jen abys neriskovala další ponížení?
Kolikrát jsi dneska mlčela ze strachu, že se ztrapníš? Že by tě mohl někdo ponížit? Kdy ses naposledy nebála říct svůj názor nahlas?
„Strach mluvit není tvoje přirozenost. Není to něco, s čím ses narodila. Je to obrana, kterou ses musela naučit, abys přežila to věčné shazování. Dej tvému hlasu sílu a sebevědomí. Napiš mi do zprávy CHCI MLUVIT a začneme na tom pracovat.“

05/03/2026

DĚSIVÉ TICHO!
Jana svírala žákovskou knížku tak pevně, až se jí okraje papíru zařezávaly do dlaní. Ten sešit ji pálil, jako by v něm nenesla známku, ale rozsudek. Přeložila ho napůl, pak ještě jednou, jako by tím ta malá červená trojka z matematiky mohla v prostoru prostě zmizet.
Všichni ji znali jako tu „perfektní“. Tu, co sedí v první lavici s narovnanými zády, co má vždy ořezané tužky a v sešitech krasopis. Učitelé ji dávali za vzor a doma byla „naše hvězda“. Jenže Jana věděla, že stačí jedna blbá známka a všechno je pryč.
Cesta ze školy, která jindy trvala deset minut, jí trvala snad věčnost. V hlavě si jako zaseknutou desku přehrávala obhajobu: „Byla to nečekaná písemka, tati.“ „Měli jsme na to málo času.“ „Opravím si to hned příští týden, slibuju.“
A čím víc se blížila k domovu, tím víc jí bylo špatně od žaludku. Takový ten strach, který vás stáhne, že se nemůžete pořádně nadechnout. Doma bylo ticho. Táta seděl u kuchyňského stolu, v ruce držel noviny. Ani se na ní nepodíval, jen se zeptal.
„Tak co škola?“ zeptal se běžným tónem, ale Jana v něm slyšela tu nevyřčenou podmínku: Doufám, že mě nezklameš!
Položila tašku na zem. Ruce se jí klepaly. Vytáhla žákovskou a prostě jí před něj položila. Trojka tam svítila. Malá a červená.
Táta si jí prohlížel hrozně dlouho. Neřekl nic. Jen pomalu, velmi pomalu odložil noviny. Jana cítila, jak jí tuhnou ramena a brada se jí začíná nekontrolovaně chvět. Ten pohled bolel víc než facka. Bylo v něm zklamání, které se jí vpíjelo pod kůži.
„Co to má znamenat?“ pronesl nakonec klidně. Ten klid byl děsivý.
Jana začala mluvit. Slova z ní padala v rychlém, zoufalém proudu. „Já jsem se učila, fakt, tati… jen jsem si popletla ten druhý příklad, byla jsem nervózní… příště už to bude jednička, uvidíš, já to zvládnu…“
„Jedničkářka. A trojka,“ přerušil ji ledově. „Myslel jsem, že na to máš. Že jsi jiná než ostatní průměrné děti.“
V tu chvíli Jana cítila, jak se jí hrudník sevřel do svěráku. Jako by se vzduch v místnosti vyčerpal. Chtěla vykřiknout „promiň“, chtěla se mu vrhnout kolem krku a prosit o odpuštění, ale nehnula se. Stála tam, malá a drcená tím tichým opovržením. Cítila se špinavá, jako by ta trojka byla skvrna na její duši, kterou nejde vyprat.
Večer seděla u stolu. Před ní ležela otevřená učebnice matematiky. Oči ji pálily od potlačovaných slz, ale nedovolila si přestat. Počítala ten stejný příklad pořád dokola, i když už ho dávno uměla nazpaměť.
Nebylo to kvůli matematice. Bylo to kvůli tomu nesnesitelnému pocitu, který dnes zažila. Ten pocit jí říkal, že pokud nebude nejlepší, nebude nikoho zajímat. Že láska je jen odměna za bezchybnost.
NĚKDE HLUBOKO V SOBĚ, V TÉ MALÉ VYDĚŠENÉ KOMŮRCE SVÉHO SRDCE, SI TEN VEČER PODEPSALA SMLOUVU: UŽ NIKDY NESMÍM UDĚLAT CHYBU. PROTOŽE CHYBA DOMA NEZNAMENÁ, ŽE JSEM NĚCO POKAZILA. CHYBA ZNAMENÁ, ŽE JSEM ŠPATNÁ JÁ!