21/11/2021
Čas neúprosně utíká a život odečítá roky každému z nás.
Jsme děti, pak kluci, holky, dospělí a znenadání staří.
Doufejme, že v historii každé rodiny přijde čas, kdy se tyto věkové doby potkávají, překrývají a tehdy se ti, kteří byli někdy děti, stávají rodiči svých rodičů.
Přijde doba, kdy rodiče už nejsou tak bystří, pohybují se jako v mlze. Oni pak potřebují vaši pomoc, abyste je podrželi a mohli se na vás spolehnout. Ano, přesně tak, jak oni drželi vás, když jste byli malí a bál jste se být sami.
Postupně jim nestačí dech, sotva se dostanou ze svého místa. Každé dveře se těžce otvírají, každá chodba je příliš dlouhá, každý obchod je moc daleko a každé písmenko v knize je příliš malé.
Přestože byli předtím ochotní a pracovití, dnes nemohou nosit své oblečení a nepamatují si své léky.
A my, jako děti, nemůžeme dělat nic jiného. Prostě přijímáme, že jsme zodpovědní za jejich život. Že život, který nás stvořil, teď závisí na našem životě.
Možná, že je starý otec a matka jeho poslední učení, který nás má ukončit, že život se točí v kruhu. Možnost vrátit péči a lásku, kterou nám po desetiletí poskytovali.
Šťastné jsou děti, které jsou rodiče svých rodičů před svou smrtí, a nešťastné ty, kteří se objevují jen na pohřbu a nemluví s nimi každý den.
Na tuto roli rodičů svých rodičů nejsou žádné kurzy ani tréninky. Každý musí najít tuto roli ve svém srdci, pokud jejich srdce není kámen.
Každý rodič si zaslouží slyšet na konci: "Jsem tu s tebou, táto, mámo!"
