25/09/2019
Hana Neudertová:
"Na prožívání vnitřních věcí jsme hodně osamoceni, protože se snažíme vytvářet dojem nejen před okolím, ale i sami před sebou, že jsme silní, nezlomní a emoční bolesti a ztráty se nás nedotýkají. Každý nezpracovaný a neprožitý silný afekt však vede k somatizaci...."
„Pacient nemusí být psychiatrický. Je to často člověk, který je unavený životem, nebo je vyhořelý, přepracovaný. Nebo prožil silný emoční otřes, intenzivní psychické trauma, které významně zasáhlo integritu člověka. Potřebuje tedy nějaký čas se zregenerovat, odpočinout si. To naše společnost ale příliš neumožňuje. My se totiž v posledních desetiletích zbavujeme běžných rituálů na regeneraci. Zármutek, truchlení, držení smutku, nic z toho se dnes nenosí, neudržuje. „Lidé sice říkají, že nechtějí upozorňovat na svůj smutek, ale já to nepovažuji za příliš moudré. Myslím, že společensky tradované rituály, např. nošení tmavého oblečení jako symbol prožívaného zármutku, upozorňují nositele i jeho okolí, že je třeba něco vyřešit, být poctivý k odžití smutku ze ztráty svého blízkého. Zároveň je to důležitá ochrana pro truchlícího: je zřejmé, že prožívá pocity, kdy se mu nechce smát a veselit se, protože mu zemřel někdo blízký. Těchto signálů a ochran se zbavujeme. Snažíme se hyperkompenzovat smutek tím, že se tváříme, že se nás zármutek v běžném fungování netýká, i když to není pravda. Otázkou pak je, kdy vlastně tu událost odtruchlíme? Pláčou tito lidé večer a přes den hrají, že se nic neděje? Ztráta rituálů je tedy jeden z důležitých psychologických momentů pro možné budoucí psychosomatické potíže.“
Psychosomatika je jednoduše řečeno komplexní vnímání nemoci a zdraví. A nutnost psychosomatického uvažování u zdravotnických profesionálů je potřebná. „U mladších kolegů se setkávám s pochopením, ti starší jsou spíš k psychosomatickému vnímání nemoci neteční,“ ř...