Je mi 13 let, jsem na házenkářském turnaji na Slovensku a poprvé jsem "to dostala". Cítím naprostou paniku, obíhám kamarádky a sháním vložky. Cítím se hrozně. Veškeré mé emoce spojené s menstruací jsou negativní.Potkalo mě něco hrozného, s čím nemůžu nic dělat a s čím se musím smířit. Zkrátka to tak je. Nikdo mi neřekl, že mám být šťastná, že je to další krok na mé cestě za poznáním sebe sama, sebe jako ženy. A že menstruace se dá zvládnout i bez vložek a tamponu. Každý měsíc trpím jako pes, zobu méně či více růžových prášků a snažím se "to" každý měsíc přežít.
Je mi 23, jsem ve 4. ročníku fyzioterapie a máme seminář s doktorem Skalkou o pánevním dnu. Odcházím s tím, že za "bochánky" na bocích může povolené pánevní dno, když se ho naučím používat, užijeme si s partnerem naprosto úžasný s*x a na cestě za poznáním mého pánevního dna mi pomůžou venušiny kuličky. A nevím, jestli to byl doktor Skalka nebo někdo jiný, ale v hlavě mi zůstalo i to, že ženy, které nebyly dříve neomezeně zásobovány vložkami a tampony, dokázaly menstruaci ovládat. Zjednodušeně řečeno jako moč.
První konfrontace s realitou
Je mi 25, pracuji v nemocnici v Prostějově a chodím s anatomickým obrázkem pánevního dna za maminkami, které rodily císařským řezem. Vysvětluji jim, jak je důležité pečovat o jizvu, jak urychlit zavinování dělohy, aktivovat transverzální břišní sval a pánevní dno. Zatím vůbec netuším, jak se cítí a co prožívají, ale vše jim říkám s nejlepším svědomím a vědomím a jak nejlépe zatím dokážu.
Černý pasažér na cestě z líbánek
Je mi 26 a jsme s manželem na svatební cestě na Zakynthosu a po pár dnech se cítím jinak. Nejsem to já, někde něco daleko hluboko mi říká, že jsem těhotná, ale vůbec to nechci poslouchat, ani vnímat a přijde mi to jako blbost. Vůbec nechápu, kdo to ve mně, ke mně promlouvá. Nicméně těhotná jsem, začínám poslouchat to něco, co ve mně ke mně potichounku mluví a vím, že pod srdcem nosím syna. Od lékařů to vědět nepotřebuju a ani nechci, protože vím, že to bude kluk jak buk.
Jsem mámou a zkouším teorii v praxi
Je 3.4. 2008, intenzivně poslouchám ten hlas, který mě vede, tělo funguje nějak automaticky, přesně ví, co má dělat a na 3 zatlačení, bez nástřihu a jakýchkoli problémů je na světě Pepíno. Zažívám směs různých pocitů a mimo jiné si říkám:
Hned v porodnici začínám zkoušet to, co jsem říkala jiným maminkám a za 6 týdnů po porodu mám figuru i váhu jako před porodem. Úžasné, funguje to a objevuji spoustu nepoznaného.
Jsem mámou na druhou
Vím, že chci minimálně 2 dvě děti, tak 2-3 roky od sebe. Je 2.4. 2010 a na světě je dcera Markétka. Mimochodem, manžel se narodil 1.4., takže abych měla doma krásnou beraní trojku, bylo jasně dáno, že dcera se narodí 2.4. Naprosto vím okamžik, kdy byla "počata", nepotřebuji slyšet od doktora, že to bude holka, protože to vím.
Figura a váha je zpět asi za 3 měsíce po porodu a já pokračuji dál ve své cestě za poznáním pánevního dna. Objevuji nepoznané.
Zahazuji vložky a tampóny
I po druhém porodu mě někdy menstruce bolí, takže v těch porodech to asi nebude a já dál experimentuji se svým tělem a poznávám ho. Vyloženě se těším na další menstruaci, co nového poznám a stále si nechci připustit, že bych třeba nemusela ani ty vložky potřebovat, že jsem naprosto napojená na své tělo, které vnímám a jsem s ním ztotožněná. Někde na internetu narazím na článek a čtu něco jako emoční barometr a hádejte co?
Takže je to pravda a dovolím si připustit myšlenku, že zkrátka menstruační krev dokážu kontrolovat. Na menstruaci se těším a vnímám ji jako součást svého ženství. Nepotřebuji vložky ani tampony, zkrátka vnímám své tělo a podle jeho potřeb navštěvuji záchod. Menstruace mě vůbec nebolí.
Šířím osvětu
Je čas nastoupit po mateřské do práce, ale říkám si, že přece to, co jsem v sobě objevila, si nemůžu nechat jen pro sebe. Můj manžel mě podporuje a říká mi, že i ostatní muži mají právo zažívat se svými ženami to, co zažívá on :-). Jak říká Tomáš Hajzler, našla jsem svůj důlek tj. talent a vášeň, který šířím mezi ženy, které o to stojí.
