24/01/2024
Občas se mě tady někdo ptá, jak to udělat, aby byl pružnej nebo zvládnul nějakej cvik nebo skill.
Asi takhle.
Já nikdy nebyla sportovní typ. Jako děcko jsem jen seděla, četla a něco u toho jedla (nejradši jsem měla rohlík uvnitř namazanej hodně máslem, o tom se mi i zdávalo).
Naši vůbec nesportovali, podezírám matku, že ani neuměla jezdit na kole. Nikdy jsem s nima nebyla na lyžích, na vodě, na tůře na horách, pod stanem, prostě nic. Jezdili jsme na chalupu a občas na nějakej zámek.
Pár let jsem akorát chodila na moderní gymnastiku, než mi trenérka doporučila se na to vykašlat, protože s mou nadváhou ze mě gymnastka nikdy nebude (zrovna mě zastihla v šatně, kam mi babička donesla takovou velkou barevnou kokosovou tyčinku, tu už nikdo z vás ani nepamatuje, ale byla moc mňam, a ta trenérka se na mě káravě podívala a pak mě vyhodila)
Takže všechno, co ted umím, resp co jsem uměla v době, kdy jsem ještě byla fakt v kondici, mám vydřený.
Nikdy jsem se nenaučila rychle plavat, běhat, házet, výmyk, na biku jsem sice v Albánskejch horách byla na kopci první z celýho adventure zájezdu, ale když jsme jeli z kopce, tak všichni si dole dávali už pátý pivo a já byla teprv v půlce, hysterická a s křečí v prstech od brždění. O lyžích mluvit nebudu, ta vzpomínka na to, jak v prváku na gymplu mi matka na lyžák doupila BÍLOU lyžařskou kombinézu a všichni spolužáci mi celej tejden říkali sněhulák, je příliš bolestná.
Anyway: všechny sporty jsem se učila až v dospělosti a bylo to hrozně těžký, základy z dětství mi prostě chyběly. Ale možná díky tomu jsem přišla na docela zásadní point.
Když budetě nějakej cvik nebo skill dostatečně dlouho opakovat, tak se to dřív nebo pozdějc prostě to tělo naučí.
Důležitý u toho je neulpívat na výsledku.
Prostě se vysrat na to, že to nejde, a pořád to zkoušet.
Třeba dvojšvihy přes švihadlo nebo stojku jsem se učila tak, že jsem si řekla: každej den udělám 50 dablů a deset stojek a nebudu řešit, jestli to jde nebo nejde.
A pak si to jeden den sedlo a šlo to.
Nebo jóga: když jsem začínala, bylo to fakt jen takový plácání se na jogamatce: když jsem se tehdy svého první učitele zeptala, jak často mám cvičit, řekl: šest dní v tejdnu ráno.
Ses posral, pomyslela jsem si a rozhodla se to zkusit dva měsíce. No a ono to šlo a zlepšovalo se to a doteď si pamatuju tu radost, když se mi povedla nějaká náročnější ásana.
Teď už jedu z toho kopce dolů, brzdím, co se dá, prsty v křeči, ale jak jsou ty brzdy už ojetý, tak úplně zastavit nejde.
Tak tu třeba po mně zůstane aspoň ta rada: prostě to zkoušej a nemysli na výsledek, on přijde v nějaký podobě sám.
S když ne, vždycky tu bude nějaká zeď, o kterou se můžeš v tý stojce opřít😂
(omlouvám se za kvalitu fotek, je to screen z videa)
Cvičírna na Paletě: jóga a pohyb