Holka z hospicu

07/02/2025

I já přesdílím rozhovor o tom, jaký je umírání u nás - očima našeho pacienta. ♥️
"Jak a o čem uvažuje člověk blízko smrti."

https://herohero.co/jaroslavgrunwald✨MÍSTO PRO NEJVĚTŠÍ FANOUŠKY🌍Členstvím podporujete změnu jak individuálního tak kolektivního vědomí🔥Každý den nový obsa...

20/09/2024

JSTE ANDĚL, ALE DESET KŘÍDEL NEMÁTE.

To mi jednou napsala na papír, když jsem trochu zběsile lítala mezi 4 pokojema. Na jednom přelézal postranice dezorientovaný pán, druhý pokoj byl komplet znečištěný od stolice, na třetím paní nonstop zvonila, neví se proč, na čtvrtém pokoji neklidně umíral pán a bylo třeba jej doprovázet. Ona do toho zazvonila s nějakou potřebou. Ležela v lůžku, na tráše nasazený kyslík. Sama si dokázala obsloužit PEG i si odsát tracheostomickou kanylu. A to byste měli fakt obdivovat, protože to vůbec neni nic příjemnýho a ještě to zvládnout sám? Neuvěřitelný! Vzduch v místnosti byl vždycky těžkej. Uvnitř toho křehkýho těla probíhlaly procesy..
Pamatuju si, že u nás ležela už před 5 lety. Pak se stav stabilizoval, docházela do ambulance a cca po 4 letech se k nám vrátila. Znáte ji z našeho webu. Křeká, ale silná ženská.

Taky ale potřebovala pomoc. Zazvonila v tu chvíli, kdy jsem řešila zmíněnejch xy věcí. Přiběhla jsem a ptám se: "Je to vážný? Ne? Prosím, vydržíte chvilku? Musím bejt teď jinde. Za chvilku se vrátim. Nezlobte se." Jen zavrtěla hlavou a napsala na papír: "Jste anděl, ale deset křídel nemáte. Počkám." Tyjo, mě se chtělo brečet. 🤷‍♀️ A taky že skoro jo. A tu větu z hlavy už nikdy nevymažu.

Zemřela za pár dní. V mý hlavě ale žije a často ji "slyšim" to říct. Bylo by fajn kdyby věděla, jakou silou ovlivnila něčí život. 🙂

07/03/2023

ODCHÁZENÍ

Doprovodit člověka. Moct držet za ruku člověka, kterej přechází přes lávku (tak si to někdy představuju) ze života do smrti, je pro mě obrovská pocta. Když mi tohle člověk, kterej právě umírá, dovolí, snažim se mu v tu chvíli být tou největší oporou. Moje ruka jakoby se stala doslova holí, o kterou se může opřít. Stisknout. Nesoudím grimasy nebo zvuky. Snažím se vždy říct - uvolněte se, jsem tu s vámi. Zůstanu s vámi až do konce. O všechno se postaráme. Manželovi (manželce, dětem..) dáme co nejdříve vědět a všechno jim vysvětlíme.

V hospici zemřela paní. Nečekaně. Respektive - v hospici se to dá čekat, ale tenhle odchod mě překvapil. Jako máme překotný porody, jsou pak i takový rychlý smrti. Mě osobně ale přijdou důstojnější a milosrdný. Paní se přitížilo. Udělala jsem co šlo - podala SOS medikaci, napolohovala, čistej vzduch, kyslík.. Nic nepomohlo. Něco se stalo. 🤷‍♀️ A paní s tim nebojovala.. Sedla jsem si na kraj postele a nabídla jí dlaň. Na hrazdu už nedosáhla. To bylo to poslední ze všech těch manévrů, co jsem mohla ještě udělat. Bylo nad slunce jasný, že už nestihnu nic víc, než tam sedět a paní doprovodit. A tak jsem jí připomněla manžela, krásný chvíle který zažila, řekla jí, že je silná ženská s nádherným jménem a odchod zvládne. Snažila se ji uklidnit, že jsem s ní a že s ní zůstanu do konce. Že ji samotnou nenechám. Ať uvolní čelo, vrásky, a dovolí si odejít. Ona paní nebyla tak kontaktní, o to víc jsem si vážila toho, že nabídnutou dlaň neodmítla. Taky jsem jí řekla, že si moc vážím toho, že s ní v takový okamžik můžu být a že jí za to moc děkuju.. A pak odešla. ❇

Když odešla, řekla jsem jí ještě jak to bude dál. Komu zavolám a že ji trochu upravíme, aby jí to slušelo.

Tohle všechno se odehrálo během hodně intenzivních 20 minut.

Bylo mi ctí.
..

Fotka je z archivu mýho táty. Vidím v ní cestu světlem, sluncem, teplem. 😊

11/08/2022

Dovolím si sdílet jeden odkaz - čtení a podcast k poslechu.

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/simona-bagarova-pece-seniori-umirani-smrt-vztahy_2208071637_kac

„Nedáváme žádnou váhu a prestiž pečovatelské profesi. O pečovatelích si myslíme, že buď to jsou andělé na zemi, nebo levná pracovní síla, která přebaluje lidi,“ kritizuje zakladatelka organizace MILA.

24/06/2022

Dlouho, předlouho jsem nic nepsala - změna pracovní pozice s sebou nese určitý změny. Jako ošetřovatelka jsem byla víc mezi lidma a v užším kontaktu. A vznikaly příběhy. Všimla jsem si, že jako oška jsem nesla lidem radost a rozptýlení. Péči. A teď jim nosím primárně léky a injekce... 🤷‍♀️ Nebudu lhát, občas mě ta změna pozornosti trošku zamrzí. On ten úsměv od lidí, pochvala, pocit z dobře odvedený práce kdy je někdo vymydlen, převlečen, oholen, navoněn = spokojen.. To všechno nás během dne dost nabíjí. Ta pozitivní zpětná vazba je prevence syndromu vyhoření.

A tak jsem si dnes k večeru trochu tý pozornosti od lidí urvala a zároveň udělala dobrej skutek a radost. A mam z toho dobrej pocit.

Vyskytly se nám na sesterně 4 moc pěkný náramky z korálků růženínu. Zůstaly nám po paní, která je měla schovaný a nenosila je. Ujistila jsem se, že je můžu "poslat dál ". Jinak by skončily v odpadu. A tak jsem je večer rozdala 4 dámám na pokojích. Přišlo mi jako fajn nápad, že je můžu poslat dál a udělat radost dalším ženám, který jsou na podobný cestě. (Jako když se nastěhujete do novýho bytu a předchozí majitel tam nechá vázu, kterou si oblíbíte. Nebo když si sednete do kupé a někdo tam nechá knížku a vy si jí přečtete. Nebo jako když si pořídíte auto a v přehrávači zůstane CD, který si občas pustíte). Jedna z obdarovaných měla dokonce ten den jmeniny! Paní už byla v hodně vážným stavu, ale přesto zašeptala, že se jí víc líbí "ten růžovej".
Spousta těch žen měla mokrý oči a říkaly, že vlastně nic takovýho nikdy neměly/nebo už rozdaly. Kroutily tím náramkem, vyhrnovaly rukávy a ukazovaly, že přece takhle krásnej náramek na takhle vrásčitej ruce nemůžou mít! "No sestři, podívejte se na tu starou kůži! Na ty fleky!" Tak povídám, že přece i u nás můžou mít něco pěknýho a může jim to slušet. A tak nakonec to všechny uzavřely s tim, že je to ale vážně velká nádhera a že ho z ruky prostě nesundají. :) Že už je jejich. A že si ten den budou pamatovat.

Tak já jen, že kdybyste chtěli (ať už k nám, nebo kamkoliv jinam..) těm svejm milovanejm maminám a babičkám a tetám nebo dcerám udělat radost, tak si vzpomeňte, že v každej ženskej je kus parádnice. I když tvrdí, že na to neni. A mít trebas náramek pro štěstí udělá velkou radost. A nemusí bejt bůhví jakej - ale takovej, kterej budou mít pořád na sobě a můžou se na něj dívat a říkat si, že jim to pořád sluší. A pak mam teda ešte jeden tip pod čarou a to jsou vůně. :) Ani nevíte, jakou tady u nás těm lidem udělá radost, když je po koupeli něčím pěkným, co mají rádi, navoníme. Nebo když odpoledne jen tak paní stříknem parfém za ucho aby sama sobě voněla. To rozkvete ženská, ale i chlap! :)

Edit: sloužim dnes noční a všechny ženy ozdobu mají. 🙂 A paní, která včera dostala náramek k svátku, dnes zemřela. Ale víte co? Ve sváteční košilce a s přáním šťastný cesty a s vědomím (snad) že jí pořád lidi berou jako pěknou Ženskou.

28/03/2022

Jako téma zaverečný práce jsem měla paliativní péči v přednemocniční péči.

Oba obory jsou moje srdcovka a opravdu mě baví. PNP pro mě znamená řešení mnohdy vypjatých situací, perfektní organizaci, pevný pravidla, nepodkročitelný postupy, boj o čas. Evokuje ve mě naději, záchranu, úzdravu. PP je pro mě mnohem pestřejší, co se týká přímý péče a citlivější, co se týká etiky. Evokuje ve mě podporu, pokoru, pokoj, smíření a přijetí.

PNP jsem si vybrala jako studijní obor s tim, že budu "zachraňovat život". Troufám si říct, že to je vize každýho budoucího záchranáře. Co osud chtěl - dostala jsem se do hospicu k přímý paliativní péči. A tam ten život pomáháme relativně pohodlně a důstojně zakončit. Cílem přednemocniční péče je zajistit pacienta a žít, cílem paliativní péče je zajistit pacienta a nechat ho pokojně zemřít.

Že to je z extrému do extrému?
Noo je, ale.. Ono se to totiž začíná víc a víc prolínat.

Čím dýl jsem v hospicu a čím víc praxe jsem za sebou měla v intenzivce, tím vic jsem si všímala, že paliativní pacient je mnohdy "horkym bramborem". A protože si myslim, že pacientů vyžadujících tuhle specifickou péči výrazně přibejvá a patrně ještě bude, tak si myslím, že edukace je na místě. Edukace ale všech. Intenzivistů, kteří nechroupnou, že by na jejich oddělení někdo mohl zemřít. Obvoďáků, kteří netuší, že u nás existuje hospic. Ošetřujících lékařů, kteří vytěsní možnost dříve vysloveného přání (https://elearning.cestadomu.cz/elearning/pro-psychosocialni-pracovniky/drive-vyslovene-prani). Záchranářů, kteří nenabídnou možnost volby a rovnou člověka odvezou do nemocnice..

Co mě totiž bolí je fakt, že nezanedbatelný procento zdravotníků si totiž pořád myslí, že všechno zvladnou sami a nejlíp. Že edukace není třeba. Že jsou natolik dobří, že už se nemusí dál vzdělávat. Medicína je fluidum. Pořád se vyvíjí. Mění se postupy. Co se naučíte dneska, může bejt za půl roku jinak. A my jsme se zavázali k tomu, že se jednoduše budeme celej život učit. Jak si může někdo myslet, že všechno ví? Jakej to pak má dopad na pacienta? A nejen na pacienta - na celej ten systém a ekonomiku.

V roce 2018 vyjela pražská záchranka cca k 2% pacientů, kteří očekáváně zemřeli. Rozuměj - paliativním pacientům. Ta 2% byla cca 2.300 lidí. 2.300 vyjezdů. 5.000 Kč za výjezd. 12 milionů.. Plus nemalý castky za lůžka.

Nemluvě o etický stránce. Polovina z těch lidí zemřela v nemocnci bez možnosti se rozloučit.

Jak to zlepšit?

Náš hospic nabízí paliativní ambulanci a od ledna je spuštěná služba domácí hospicový péče.

Praha je na tom o velkej krok dopředu. Funguje tam paliativní tým - výjezdová skupina ZZS. Zatim každej čtvrtek. Stojí za tím obrovskej kus práce. (https://www.zzshmp.cz/aktuality/uleva-pro-umirajici-i-jejich-rodiny-hlavni-mesto-s-prazskou-zachrankou-zajisti-pacientum-mobilni-paliativni-peci) (https://www.komorazachranaru.cz/aktualita/dve-procenta-vyjezdu-zzs-hmp-jsou-k-paliativnim-pacientum-ukazal-unikatni-projekt)

V Plzni ve fakultce funguje nově paliativní tým na interním oddělení. (https://plzen.rozhlas.cz/peci-o-umirajici-zajistuje-ve-fakultni-nemocnici-plzen-novy-paliativni-tym-8682855)

Já bych si moc přála, aby časem byla možná nějaká součinnost tohohle plzeňskýho týmu třeba se ZZS. ❤ Protože se stává, že nám do hospicu zavolá nešťastná rodina pacienta, který se zhoršil - s prosbou, zda bychom pomohli, protože se bojí zavolat zachranku. Protože riziko, že ZZS pacienta odveze a už se nikdy neuvidí, je velký. Málokdo v takovej chvíli jedná duchapřítomně a zavolá na 155, že by potřeboval pacienta jen zaléčit (zbavit bolesti, zvracení..) a nechat doma s tím, že druhej den ideálně kontaktuje hospic/domácí/ambulanci..

Celá ta věc je určitě ještě běh na dlouhou trať. A já jsem sice malej pán, ale pokud bude možnost přispět, byť malým dílem, s radostí to udělám. 🙂❤