Táňa Rovnerová - psychologie výživy

02/05/2022

Milí přátelé a příznivci, posouvám se v životě zase kousek dál. Tentokrát trochu dál od tématu jídla a výživy. Vždycky mě zajímalo, co je ZA tím, když má někdo problém s jídlem nebo s váhou. Kde je zakopaný pes. A tak se postupem času stalo, že jsme s klienty během naší společné práce věnovali jídlu méně a méně pozornosti. Protože většinou ten problém NENÍ o jídle, jídlo je jen nástroj, kterým tělo vypouští ven nějakou skrytou frustraci.
A já jsem pochopila, že mnohdy na tuto příčinu nelze nahlédnout skrze mysl. Proto jsem hledala nástroj, který by mně umožnil jít i ZA mysl. A tím se pro mě stal Tarot.
Najednou jsem uviděla, že se nemusím omezovat jen na problémy okolo jídla, že můj přístup je efektivní i v jiných oblastech života. Proto se teď otvírám i dalším tématům.
Měla jsem potřebu pojmenovat to, co dělám, tak, aby to bylo jasné a srozumitelné. Proto vznikl nový web a v souvislosti s tím i moje nová fcb stránka, na kterou vás srdečně zvu❤️

Putování s Tarotem - Táňa Rovnerová

https://www.rovnerova.cz/

Je něco, s čím nemůžeš pohnout? Máš dilema, jak se rozhodnout v důležité záležitosti? P

16/04/2022

Skvělá Magda Křepelková a její rozhovory. Těším se🤩
https://magdakrepelkova.cz/kongres-zdrava-krasa/?fbclid=IwAR2966_ihgzE8IpZAopbr80LVZSP3lLaHxPqVyXOjp_bvoJVAOnT66FgYA8

Pojď a zamiluj se do sebe. Jak často řešíš, jak vypadáš a jaká jsi? Také si přeješ být štíhlá, krásná, zdravá, vitální a mít dost energie...? Prostě být úžasná a ženská? Kdy jsme my ženy nejkrásnější? Když jsme zamilované, spokojené a šťastné. Zvu tě originá...

28/03/2021

Uvnitř křehká, něžná princezna, ale vnějšímu světu se ukazuje jako stokilová velmi racionální rázná žena.

Malá zraněná holčička, která netouží po ničem jiném, než aby ji někdo pochoval a ujistil ji, že je milována. Navenek krásná, pečlivě nalíčená žena, která svoji dokonalou postavu udržuje každodenní nesmírnou dřinou ve fitku.

Nádherná, velmi vnímavá bytost, která je uvnitř ale tak smutná, protože jí nikdo nerozumí, nikam nezapadá. A tak radši pozornost z vnějšího světa vztáhla k jídlu a šílenému počítání kalorií, které se postupně proměnilo v posedlost.

Tři statečné ženy, tři z mých několika klientek, které v posledních měsících můžu doprovázet na jejich cestě. A často je to bez nadsázky cesta z pekla.

Taky to znáš?

Je vysoká citlivost prokletí nebo dar? Je mi ctí provázet ženy jejich neuvěřitelnou proměnou. Jsem tu i pro tebe.

09/02/2021

Milí přátelé a příznivci, moje práce se poslední rok vyvíjí hodně zajímavým směrem, který mě baví čím dál víc. A tak se přirozeně mění i moje nabídka podle toho, co mně a mým klientům dává největší smysl. Proto je i celostní program Cesta ke zdraví ode dneška v novém kabátě🤩 Těším se na vás!

Unikátní 6 týdenní celostní program. Program zahrnuje nejen jednotlivé kroky ke zdravějšímu stravování, ale během celého procesu směřujeme do svého středu, k sobě, logicky pak i ke zdraví a optimální váze.

29/12/2020

Už týdny vidíš jen stále stejné obličeje doma nebo v práci, co se smí a nesmí, už dávno nestíháš sledovat, k tomu šílený chaos v domácnosti, zdivočelé děti bez školy a kamarádů, nejisté příjmy, nemožnost cokoli naplánovat, napjaté vztahy s blízkými, před nimiž není kam utéct...

Tlak v podobě restrikcí z vnějšího světa nepolevuje, ba naopak, zdá se, že pořád sílí... a do toho všeho vpadly ještě Vánoce. Dárky, jídlo, stromeček a místo Popelky a klidu k usebrání a ponoření do sebe byla na pořadu dne rodinná sešlost, která i za normálních časů dává člověku někdy docela zabrat.

Takže místo posílení uleháš večer naprosto bez energie a padáš vyčerpáním. Stará zranění se hlásí o slovo častěji a hlasitěji než jindy. A právě to je to bahno, do kterého se den za dnem stále více propadáme. Nejdřív si jen zamažeme boty a zanadáváme si, pak ale přituhne a bahno už je po kotníky. Tak můžeme dál čvachtat a stěžovat si, jak je to strašné a nespravedlivé... Můžeme se v něm rochnit celé roky nebo třeba až do konce našich dnů.

Pokud už se ale nechceš dál cítit jako bezmocný kapr, který v tom bahně uvíznul, už asi tušíš, že jen tak přešlapovat dál prostě nemůžeš. Pomalu Ti dochází, že to bahno tady není jen tak pro nic za nic. Najednou vidíš, že je to všechno tady jen proto, aby se mohla stát ta obrovská proměna. Že celý vesmír čeká na to jediné – až si vyhrneš rukávy a pustíš se do práce. Sebereš odvahu a začneš se tím marastem prohrabávat. Protože tam někde uvnitř sebe víš, že na dně ho najdeš, i když to chvílemi vypadá beznadějně. Vždycky tam je a vždycky se nakonec ukáže – diamant, který se skrývá v každém z nás. Jen jsme k němu přes to bahno ztratili přístup.

Všechen ten tlak, který přichází zvenku, je tady proto, aby nás popohnal na cestu... Kousek Tě můžu doprovázet a třeba i posvítit tam, kam nedohlédneš.

Vyber si – přešlapuj, stěžuj si a nadávej nebo to všechno zkus uchopit jinak a projdi transformací, která je pro Tebe připravena.

Program Nadechni se a leť Ti může ukázat směr Tvé vlastní cesty ke svobodě.

Všechen ten tlak, který přichází zvenku, je tady proto, aby nás popohnal na cestu… Kousek Tě můžu doprovázet a třeba i posvítit tam, kam nedohlédneš.

24/11/2020

Utrpení je součástí života. Taky si to myslíš? A co když je to jen naše nevědomé rozhodnutí? Ptáš se, proč by si měl někdo vybrat, že bude trpět? Protože utrpení má i svá pozitiva, když trpíme, jsme užiteční, možná i ušlechtilejší…😇 Nebo ne?

Utrpení je součástí života. Taky si to myslíš? A co když je to jen naše nevědomé rozhodnutí? Ptáš se, proč by si měl někdo vybrat, že bude trpět? Protože utrpení má i svá pozitiva, když trpíme, jsme užiteční, možná i ušlechtilejší… Nebo ne?

15/10/2020

Včera ráno jsem vstávala s takovým podivným vnitřním chvěním, které během dopoledne začalo nabývat rozměrů blížící se paniky. Musela jsem si během vaření sednout na gauč a chvíli jen tak sedět. Co se mi to děje? Vždyť mě ani moje blízké nic bezprostředního neohrožuje! Je to jen strach ze strachu, kdyby…
Pak mě ale napadlo: co když to tak má být? Co když se všechno tam venku děje správně, přesně tak, jak má? Co když je právě tohle naše šance opravdu se zastavit podívat se dovnitř? Kdy jindy bychom to měli udělat? Jaké lepší okolnosti si přát? Většina z nás není v přímém ohrožení, jen jsme nuceni zastavit vnější aktivity. A pak si tedy můžu vybrat: buď najet na vlnu strachu a paniky 😱 z něčeho, co by se mohlo stát, svůj den vyplnit sledováním zpráv, co se smí a nesmí, což se neustále mění, takže úzkostné ego je ke své spokojenosti pořád dokola krmeno veledůležitými zprávami.
Anebo ten čas, který mně byl takto dán, využít úplně jinak. K prozkoumání toho, co se uvnitř mě právě teď děje. A využít vnější události jako nosné médium vnitřních bolístek, strachů a úzkostí, které se přirozeně v této nelehké době derou ven.
Znám skvělý způsob, jak s takovou nečekanou záplavou efektivně a bezpečně pracovat. Ano, je to už v odkazu zmiňovaná ✏ terapie psaním, kterou sama praktikuji na denní bázi (dobře zafungovala i dnes na moji dopolední paniku) a osvědčila se mně i jako výborný nástroj sebepoznání i při práci s mými klienty.
Terapie psaním mně totiž nabízí pravý OPAK toho, co se na mě vyvalí, jakmile zapnu počítač nebo telefon. To se mě vždycky zmocní pocit, že musím být neustále on-line, non stop vstřebávám vlny nových a nových informací, tu zvoní telefon, tu někdo píše zprávu, je nutné hned teď reagovat, vidět tohle video, projet diskusi, polemiku, všude vnímám útoky, hodnocení…, to všechno nebere konce.
Když ale vezmu do ruky svůj deník, je to nerušený prostor jen pro mě, mám dostatek času a všeho, co k psaní potřebuji, nikdo mě nehodnotí, nikdo mě netlačí s termínem, k záznamu se můžu kdykoli vracet. A hlavně: spolu s napsaným fyzicky odchází část mého traumatu.
To si ostatně můžete nejlépe vyzkoušet sami. V okamžiku, kdy cítíte jakoukoli tíseň, strach nebo vztek, vezměte si papír, zvědomte si, jak se v tu chvíli cítíte. Pak si nechte libovolný prostor na to, abyste na papír popsali všechno, co ve Vás daný pocit vyvolalo, pište upřímně, papír snese cokoliv (můžete ho po dopsání zničit)! A na závěr celého procesu nezapomeňte porovnat svůj nynější stav s tím, když jste k papíru sedali. Drtivá většina lidí cítí velkou úlevu.
Psaní ale nemusí být jen nástroj úlevy (a i to samo o sobě se teď moc hodí), pokud píšete systematicky, lze s napsaným pak terapeuticky dál pracovat. Mnoho z nás v těchto nejistých dnech upřednostní komunikaci, která si nebude činit jakékoli závazné časové nároky, nebude tváří v tvář, protože jsou témata, která je i v terapii velmi těžké otevřít a mluvit o nich. Často je snazší je napsat.
Protože mně samotné psaní velmi pomáhá i v této složité situaci, cítím potřebu se o tento nástroj podělit. Čtení mezi řádky, psaní a hledání souvislostí je to, co umím a dělám s velkou láskou. Kromě terapie sdílením jsou to věci, které mě velmi naplňují a věřím, že svůj potenciál můžu tímto způsobem předávat dál.🙏
Nabízím tedy novou službu - podporu při terapii psaním, Vy budete psát, já budu reagovat a směrovat Vás k poctivé vnitřní práci. Nebudu Vás soudit ani jakkoli hodnotit, jen vedle Vás několik týdnů půjdu jako Vaše podpora. Pak už to zvládnete sami. Pokud si terapii psaním osvojíte a naučíte se s ní vědomě zacházet, máte doživotně k dispozici naprosto unikátní a nedocenitelný nástroj. Protože ať se Vám v životě děje cokoliv, psaní vždycky uleví, umožní srovnat myšlenky, zvědomit vnitřní pochody, pomůže na světlo skrytým podvědomým motivům. A můžete si být jisti, že během psaní se Vám otevře jen to, na co už jste připraveni.

Terapie psaním je skvělý nástroj k reflektování aktuálního psychického i fyzického rozpoložení, úlevě při velké emoční zátěži, léčení vnitřního traumatu, sebepoznání, ... Psaní funguje jako protiklad dnešní instantní době, kdy se neustále všechno mění a musíme b...

15/09/2020

Před půl rokem nám náhle zemřel jeden ze dvou našich milovaných psů. Odešel bez varování během jedné hodiny. Nebyla šance cokoliv udělat pro jeho záchranu. Prostě to tak bylo a my jsme byli z minuty na minutu vesmírem plně vhozeni do této frustrující situace.

A já jsem se přistihla, že zas dělám to, co mám v sobě od dětství tak hluboce vryto – HRDINKU. Ano, bylo třeba některé věci zařídit, což hrdinka zvládá skvěle, ale když jsem pak stála nad bezvládným tělem a ze všech sil se snažila, aby mně ani slzička neukápla, v tu chvíli mně to došlo.

Teprve v ten okamžik jsem pocítila tu nesmírnou křeč, do které je moje tělo stažené jen proto, aby NEDALO PRŮCHOD EMOCI, která se tak silně drala napovrch. A jaká to pak byla ohromná úleva DOVOLIT SI TUTO KŘEČ PUSTIT. Nechat slzy téct, vzlykat, prostě nebránit se ničemu, co potřebovalo ven. Přestat dělat hrdinku.

Když moje děti viděly, že už nepotřebuju nic hrát, spontánně udělaly to samé. Tak jsme tam všichni klečeli, hladili mrtvého psa a buleli jak želvy. Bylo to tak osvobozující…

Vzpomněla jsem si na toto svoje uvědomění před pár dny, kdy hned tři klientky, se kterými jsem pracovala, došly k úplně stejnému poznání – hrajeme hrdinky, děláme, že jsme v pohodě a u toho POTLAČUJEME EMOCE. Znáte to – sice jsem přišla o práci, ale jsem v pohodě, jó mám skoro 120 kilo, ale nevadí mi to, manžel má někoho jiného, ale já to beru s nadhledem, čeká mě velmi nepříjemné vyšetření, ale já si to nepřipouštím …. Takových vět slyšíme denně z různých stran a od různých lidí možná desítky.

Jsme naučeni TO ZVLÁDNOUT – cokoli přijde – v překladu to znamená mít zejména nepříjemné emoce POD KONTROLOU. Pro jistotu kdykoli se nějaká dere na povrch, naše automatická reakce je: PRYČ S NÍ. Jako když se to spláchne do záchodu. Jasně, na první pohled se zdá logické rychle uklidit to, co nechceme vidět, na co se bojíme jen pomyslet, natož abychom si to dovolili procítit. Ale uniká nám jedna podstatná maličkost: tím místem, kam to všechno nežádoucí emoční nadělení vesele jakoby nic léta splachujeme, JE NAŠE TĚLO! A ono to pak dopadne úplně stejně jako dlouho nevyvezený septik – jednoho dne prostě praskne nebo přeteče.

Většinou ale než se dostaví vážnější kolaps, dostaneme varování: objeví se buď nějaký na první pohled banální zdravotní problém nebo jde tělo do nadváhy. V této chvíli máme ještě poměrně široký manévrovací prostor a můžeme reagovat, ptát se, proč se problém objevil, co dělám špatně… Ale pokud máme klapky na očích, tělu nezbývá než přitvrdit. Častým hodně nepříjemným „budíčkem“ bývá PANICKÁ ATAKA, vážnější PROBLÉMY S KŮŽÍ, chronické GYNEKOLOGICKÉ PROBLÉMY, VYSOKÝ TLAK, NESPAVOST, seznam dalších vážných nemocí jistě každý zná…

Shrnu to jen jednou větou: Dlouhodobé potlačování emocí vede k vážným zdravotním problémům – neboli za každou vážnou nemocí jsou nezpracované potlačené emoce. Pokud cítíte, že to je přesně to, co se děje i Vám, zvu Vás do celostního programu Nadechni se a leť, který je vždy ušit na míru pro každého člověka, který jím prochází. A právě na ZDRAVÉ PRÁCI S EMOCEMI je celý program postaven.

Jsme naučeni TO ZVLÁDNOUT – cokoli přijde – v překladu to znamená mít zejména nepříjemné emoce POD KONTROLOU. Pro jistotu kdykoli se nějaká dere na povrch, naše automatická reakce je: PRYČ S NÍ. Jako když se to spláchne do záchodu. Jasně, na první pohled se zdá logické ryc...

15/05/2020

Mám dvě děti. První syn byl toužebně očekávané miminko. Znáte to: všechno připravené, vymazlené, promyšlené, nejlepší, co se nabízí. Jakmile to přijde, staráte se o ten zázrak, jak nejlépe dovedete. Vzorná matka, idylka… A pak si tak jednoho krásného dne uvědomíte, že menstruace se nějak zpozdila… a pak už je všechno strašně rychlé. Je vám zle, roste břicho, a přitom tomu prckovi v kočárku ještě není ani půl roku.

Potom nastal největší mazec v mém životě. Potvrdí to jistě každá matka, které se poštěstilo mít děti rychle za sebou. My jsme to však měli ještě s bonusem v podobě vážného onemocnění mladší dcery.

Tehdy jsem si sáhla na opravdové dno svých sil, i přestože pomáhali všichni, jak mohli. Ale nevyspání, nekonečný maraton nervů, strach a chvílemi i beznaděj ze mě vytáhly v jednu chvíli snad všechen život. Pamatuju si přesně ten okamžik, kdy jsem si v duchu říkala, že už to nedám, že už se prostě nezvednu. Vzdala jsem to. Chvíli bylo takové divné ticho. A najednou se odněkud zevnitř mě samé objevilo takové jisté a rozhodné: NO A CO? Tak se nezvedneš. Půjde a udělá to prostě někdo jiný. Nebo to nebude uděláno vůbec. Nic jiného se nestane.

A v tu chvíli se něco zlomilo. Uviděla jsem to drama, ve kterém hraju hlavní roli. Přijala jsem ji jako břímě, jako hrdinka, která všechno zvládne. A že to fakt zvládnout úplně nejperfektněji, jak je to možné, vůbec nemusím. Ulevilo se mi. Velmi.

Pak jsem se nadechla. Jen pro sebe. A znova. A znova. Řekla jsem si - dobře, já tedy vstanu, ALE! Nejdřív si dám kafe. Nepůjdu jako vždycky hned uklízet ten šílený bo**el, který je tady prostě pořád. Domluvím si aspoň jednu noc tak, abych se mohla vyspat. Když budu jíst, nebudu vstávat ke řvoucím dětem. A najdu si paní na úklid, ať si o mě každý myslí své, třeba že jsem líná (do té doby můj velký strašák, protože být líná je přece nejhorší věc na světě, pomalu horší než vražda!). Tak to bude, jinak nevstanu.

A bylo. Tenkrát to byl můj první a velký krok k sobě, k sebelásce, k péči o sebe. Do té doby jsem měla veškerou pozornost, energii a péči zaměřenou ven. Ano, děti to v tu chvíli potřebovaly, ale právě díky jejich šíleným nárokům jsem se vyčerpala tak, že jsem musela začít jinak.

Od té doby se každým dnem učím znovu a znovu, že pokud opečuju nejdřív sebe, mám energii a sílu rozdávat ji dál. A díky tomu pak mám hodně pevné svoje zakotvení tady na světě. Vím, že ať se děje cokoli ve vnějším světě, můžu se vždycky stáhnout dovnitř a tam jsem královnou jen já. A jen já rozhoduju, co si tam pustím, a co kolem sebe nechám jen projít. Vím, že uvnitř je něco, o co se vždycky můžu opřít a co mi pokaždé dá tu nejlepší odpověď na jakoukoli otázku.

Ale sebrat odvahu začít si to „své uvnitř“ budovat není jednoduché. Čas jen pro sebe pro spoustu lidí vůbec neexistuje, protože se v takové chvíli okamžitě dostaví směsice nejrůznějších emocí: pocit viny, že nic nedělám, pocit marnosti, že mi utíká něco mnohem zajímavějšího, pocit, že mám svůj čas přeci věnovat někomu jinému, protože tak je to správně….
Vím, že je to někdy hodně složité, ale právě proto jsem dlouho skládala dohromady podněty a nástroje, které člověka pustí blíž k sobě.

Tak vznikl cyklus Nadechni se a leť! Poletíš k sobě a já s Tebou vylezu na vysokou skálu, ze které se nebudeš bát vzlétnout. Budeš připravená, protože po cestě spolu potkáme všechno, co bude třeba k tomu, aby se ty největší strachy, které Tě pořád drží při zemi, rozpustily.

Čas jen pro sebe pro spoustu lidí vůbec neexistuje, protože se v takové chvíli okamžitě dostaví směsice nejrůznějších emocí: pocit viny, že nic nedělám, pocit marnosti, že mi utíká něco mnohem zajímavějšího, pocit, že mám svůj čas přeci věnovat někomu jinému, proto....

09/04/2020

Ze své praxe vím, že na podobné toxické myšlenkové vzorce reaguje každé tělo jinak. A nikdy, opravdu nikdy to není jen o jídle...

Nelíbí se mi to přiznat, leč bohužel zatím opravdu skoro všichni tak nějak bojujeme s vlastní myslí.
Cílem je určitě nebojovat, nechat to být a přijmout cokoli se děje a i si dovolit jakékoli myšlenky, pocity i emoce.
Ty nepohodlné vzhledem k tomupak samy odejdou, protože ztratí svou sílu.

21/02/2020

Po dlouhé době se ke mně objednal muž. Poslední půlrok nabral několik kilo, změnil tedy stravu a ještě k tomu začal sportovat jako o život. Ale váha pořád stoupá. Oba jsme tušili, že to asi nebude jen o jídle. Nicméně na první schůzce jsme jídlu prostor dali. Ukázalo se, že tento mladý muž – říkejme mu třeba Filip - umí vařit a stravuje se přímo ukázkově. Nebylo co měnit. Přesto váha pořád roste. Až když jsme začali pracovat s časovou osou, ukázalo se, odkud vítr vane.

Druhou schůzku jsem navrhla v přírodě. A jít do lesa bylo dobré rozhodnutí. Jak jsme tak spolu šli, jeho příběh se odvíjel úplně přirozeně. Filip vyrůstal jako jedináček. Jeho rodiče se na něj dost upínali a jak už to tak bývá, promítali si do jeho života svoje nenaplněné touhy a sny. Tak se stalo, že Filip vystudoval práva, i přestože ho odmalička bavily spíš počítače a kreslení. Ale vzepřít se rodičům si netroufal. Promoval s červeným diplomem a už během posledního ročníku školy si začal přivydělávat u jedné prestižní právnické společnosti. Teď je mu skoro třicet a jeho kariéra vypadá slibně.

Trošku složitější to měl Filip v osobním životě. První vážný vztah zažil po několika letmých známostech až v 19 letech. A narazil. U maminky. Ta měla o jeho partnerce jasnou představu. A jak se později začalo ukazovat, od té Filipovy se dost lišila. Tu první partnerku intriky jeho matky brzy přestaly bavit. A když viděla, v jakém zajetí svých rodičů Filip ve skutečnosti je, ze vztahu vycouvala.

Po této zkušenosti byl Filip dlouho sám. Původně si chtěl koupit svůj byt, ale nakonec se nechal přesvědčit, že jejich dům je velký dost a upravil si pro sebe horní patro. Po čase se objevila další partnerka. Ale maminka zase nebyla spokojená. Tentokrát to mělo mnohem dramatičtější ráz, protože dívka byla poněkud temperamentní. Nakonec se od nich stěhovala narychlo po jedné velmi vyhrocené hádce.

Třetí partnerku Filip před rodiči raději chvíli tajil. Scházeli se u ní v pronajatém bytě, a protože maminka do jejich vztahu neměla šanci několik měsíců zasahovat, rozvinul se v něco velmi silného a krásného. Jediné, co Filipa trochu zaskočilo, byla zpráva, že jeho milá čeká dítě. Sice s tím počítali, ale ne hned. A hlavně rodiče neměli o jejich známosti ani tušení, natož o tom, že je na cestě jejich vnouče.

Filip se k tomu rozhodl postavit jako chlap, prostě jednoho dne svoji dívku přivedl k nim domů a rodičům všechno řekli. To, co následovalo, popisoval Filip roztřeseným hlasem. Bylo jasné, že se právě blížíme k „jádru pudla“. Jak se dalo čekat, ani tato slečna nesplňovala nároky Filipových rodičů – hlavně tedy maminky – na vzdělání, představte si, měla jen maturitu! A taky společenské postavení a majetek jejích rodičů byly úplně mimo mísu. Prostě a rázně byla odmítnuta a Filipovi důrazně doporučeno, ať se s ní okamžitě přestane vídat. A že je na cestě dítě? „To se snad dá řešit, ne?“

Touto větou si rodiče zavřeli dveře nejen ke svému vnukovi a budoucí snaše, ale hlavně ke svému jedinému synovi. Filip se totiž nedal, protože to, co zažíval se svou partnerkou, byla skutečná láska a přijetí. Tedy něco, co mu jeho matka nedokázala nikdy dát. Filip se bez dlouhého rozmýšlení nastěhoval ke své nastávající a začali chystat svatbu. Naivně si myslel, že rodiče se časem smíří se situací. Ale všechno bylo právě naopak.

Až když se narodil synek a rodiče ani tehdy nezareagovali na takovou novinu, pochopil, že je vztah s nimi ztracen. A že se najednou nemá o koho opřít, že jsou na všechno s partnerkou sami, protože její rodiče bydlí daleko a sami jsou zadlužení.

A Filip se k tomu zase postavil jako chlap. Rozhodl se, že se o svoji novou rodinu postará stůj co stůj. A spolu s tím, jak na Filipa dolehly existenční starosti a nejistota jakékoli pomoci v případě krize, začalo na tento velký stres reagovat jeho tělo. A hádejte jak? Protože Filip potřeboval být silnější, mužnější, tělo poslechlo.

A právě vynesení této souvislosti na světlo bylo klíčové. Snažili jsme se najít příčiny strachu, malovali jsme všechny možné situace, co se může stát, kde hledat zdroje v případě krize. Různými způsoby jsme směřovali mimo jiné k postupnému rozpuštění patologické závislosti na rodičích. Těch setkání proběhlo několik. A mezi nimi vždycky Filip pracoval na tom, co jsme na schůzce otevřeli. Nakonec Filip zjistil, že pokoušet se držet celý svůj život striktně pod kontrolou, je nejen nemožné, ale taky úplně zbytečné.

Sám postupně došel k tomu, že smysluplná cesta je posilovat svoji vnitřní sílu, ten pocit, že všechno, co přijde, zvládne, že má v sobě dostatečné zdroje a nemusí se spoléhat na záchranu zvenčí. A jeho tělo uslyšelo tu jeho probuzenou vnitřní sílu taky a přestalo zadržovat sílu ve hmotě, protože už to nebylo potřeba.

Právě Filip a jeho příběh mě inspiroval k sestavení programu, který stmeluje to nejlepší, co jsem se kdy naučila.

Je tady i pro Vás – Nadechni se a leť!

Po dlouhé době se ke mně objednal muž. Poslední půlrok nabral několik kilo, změnil tedy stravu a ještě k tomu začal sportovat jako o život. Ale váha pořád stoupá. Oba jsme tušili, že to asi nebude jen o jídle...

17/02/2020

Na konzultaci v přírodě se vždycky tak těším! Pomáhá nám léčivá energie lesa a přirozený pohyb. Mnohé odpovědi přijdou úplně samy, stačí jen chvíli jít, mlčet a naslouchat... Dnes to bylo velmi silné. A začíná to být i lákavé, podívejte!

29/01/2020

To se takhle jednou chystám obléknout a najednou se zastavím a s nevolí si prohlížím svoje břicho 😮. Nějak zas narostlo nebo co! A na první dobrou zas běží v hlavě: No to snad ne! Co to jako je? 😲

Tak a ode dneška už žádné víno, čokoládu a ani… blablablabla. A taky budeš pěkně každý den dřív vstávat a budeš… blablabla. Zhluboka dýchám a nechávám „staré dobré“ sebemrskačské rady odplout pryč. Pokračuju v oblékání, jsem trochu zmatená, ale uvnitř dobře vím, odkud vítr vane. Unaveně zavřu oči a jako film přede mnou běží události posledních dvou dnů, které nebyly moc příjemné. Ale už je to za mnou a pomalu se zas vracím k sobě. Nadechnu se a zjišťuju, že se mi dýchá mnohem lépe než v posledních několika týdnech.

Ty už po mě byly fakt k nesnesení, cítila jsem, že se posunuju někam, kam už dál nemůžu. A v posledních dnech události vygradovaly. Vůbec se mi nechtělo píchnout do vosího hnízda, obzvlášť v rodině se to dělá velmi těžce. U mě to ale bylo vybrat si mezi tím, jestli si dál nechám vysávat svoji energii, nechám dál manipulovat sebou i svými dětmi, nebo to jednou pro vždy odhodím. Samozřejmě každé narušení zavedených pořádků s sebou nese nepříjemné následky. Ale mně to za těch pár vosích bodnutí stálo. Teď už si jen škrábu hojící se štípance.

Ale odhodlat se k tomuto nepříjemnému kroku, to bylo něco! Kolik večerů s otevřeným vínem a nekonečných debat, jestli jo, nebo zase mlčet, kolik čokolády spolykané po každém setkání, které jsem nezvládla a které mě zase na několik dní srazilo…

Pohladím si svůj špek na břiše a vím, že nebudu dělat žádné zběsilé sedy lehy ani omezovat svůj poobědový kousek čokolády, kterou miluju. Vím, že spolu s tím, jak se postupně zase vracím sama k sobě a ke své síle, vrátí se i moje břicho do stavu, který je pro mě normální. Nevypadám jako modelka, občas i přiberu, ale už se mám ráda a umím se sebou zacházet s laskavostí. ❤

Až se někdy zarazíte nad nečekanou bolestí nebo se jako já leknete při pohledu do zrcadla, zkuste zaplašit tu první snahu tento nemilý problém okamžitě zlikvidovat. Nechte spát svého vnitřního kritika, který nás neustále hlava nehlava absurdně žene k nedosažitelné dokonalosti. Zkuste poděkovat za to, co přišlo, a podívejte se na svůj problém jako na příležitost, jak se posunout, jak vyrůst. 🙏

Zvykla jsem si se svým tělem mluvit, naslouchat mu a měnit věci tak, jak to uvnitř těla cítím. Je to totiž jeden z možných způsobů, jak se napojit na vyšší moudrost, kterou máme každý v sobě. Zacházejte se sebou jako se vzácnou bytostí, to vás vždycky jen a jen posílí. Pokud tápete, jak s tím začít, jsem tady pro Vás:)

Moudrost tvého těla je tu pro tebe. Smyslem mé práce je probouzet k vědomému přístupu k jídlu, ke svému tělu a potažmo k sobě samému.

25/01/2020

Když se sebou budeš zacházet jako se vzácnou bytostí, posílí tě to. To jsem nevymyslela já, ale řídím se tím. Zkuste to taky :-)

To se takhle jednou chystám obléknout a najednou se zastavím a s nevolí si prohlížím svoje břicho. Nějak zas narostlo nebo co! A na první dobrou zas běží v hlavě: No to snad ne! Co to jako je? Tak a ode dneška už žádné víno, čokoládu a ani...

02/01/2020

Než se pustíš na cestu, postarej se o sebe. Začni tělem, dej mu všechno, co si žádá, neodbývej ho v ničem, budeš potřebovat, aby tě teď podrželo. A pak si taky zkus udělat radost. Jen tak. To se může! Třeba si kup bublifuk nebo lístek do kina jen pro sebe. A nebo do sebe investuj víc a Nadechni se a leť!

Určitě to znáš – pro něco se nadchneš, dává ti to smysl, pohltí to celou tvoji bytost. Dáváš tomu úplně všechno. Ale v jisté fázi zjistíš, že ti dochází síla. A tak se zabejčíš a jedeš dál. Jedeš na dluh, ale musíš to dotáhnout, tak tě to naučili.

30/12/2019

Milí přátelé a příznivci, už nějakou dobu cítím, že se potřebuju posunout od jídla a výživy směrem dál.

Objevila jsem svůj potenciál skrze příběhy mých klientů a skrz jejich ochotu nahlédnout při konzultaci i do sfér mimo jídlo, což v mnoha případech nečekali, ale vždy je to pak vedlo tím pravým směrem – více k sobě.

Cítím hluboké naplnění v práci, která pomáhá vidět to, co člověk sám nahlédnout nemůže nebo v určitém okamžiku nedokáže. A přitom je to právě to poznání, které nás posouvá dál.

Proto také vznikl nový web a spolu s ním moje upřímná prosba – pokud vám to, co dělám, dává smysl, prosím podpořte mě a sdílejte. Děkuji ze srdce! ❤

Moudrost tvého těla je tu pro tebe. Smyslem mé práce je probouzet k vědomému přístupu k jídlu, ke svému tělu a potažmo k sobě samému.

01/12/2019

Nestává se mi často, že by mně nějaký film z produkce ČT mluvil z duše. Ale tenhle mě fakt dostal - je v něm mnoho momentů, kde se tne do živého ohledně nadváhy a předsudků o tom, jak by mělo vypadat naše tělo. Obrovská lekce o tom, že sebepřijetí je cesta, tedy nikoli boj s nadváhou. Moc doporučuji se na film podívat. Pokud Vám minulou neděli unikl, můžete si ho pustit z ivysílání.
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/12963196133-jak-si-nepodelat-zivot/21751212010-az-budou-kravy-litat/?fbclid=IwAR1BrByxZJ7tUc2lX080Fg-m_4QwKaeEm1tKdsQiT2Btfvd7LyJqJkqHPzo

Bojíte se, že se svléknu? Ne víc, než já.