29/04/2022
Nikdy NEBUDE CHODIT. Nebude ROZUMĚT. Nebude MLUVIT... taková tvrzení vyslechla od odborníků před pěti lety, záhy potom, co přivedla na svět své dítě. Dítě s handicapem - o kterém neměla tušení. Roky v sobě hledala sílu. Podpora přicházela od rodiny. Po boku svého manžela a starších dcer šla proti soudům, které si vyslechla v porodnici a následně v prvních letech života své dcery. Dcery, která minulý týden udělala první samostatné krůčky. Dcery, která rozumí. Dcery, která začíná skládat první věty.
Objaly jsme se a slzy nám tekly po tváři. S úlevou, radostí a vděčností. Věřila jsem jim už, když jsem je viděla poprvé. Nutně potřebovali někoho, kdo je podpoří, kdo nebude pochybovat. Nabídla jsem, že jim budu po boku. Že společně můžeme hledat cesty, které ji posunou dál. Na té cestě nebyla vždy radost a smích. Přesto to nevzdali. Věřili mně, sobě a hlavně své dceři. Ta cesta dneškem nekončí, budeme hledat dál.
To jsou ty chvíle, které na své práci miluju.
Diagnóza je zlatá klec. Je dobrým sluhou, ale zlým pánem. Vodítkem, které nám v začátcích může pomoct se zorientovat. Na druhou stranu nás často zaslepí, zúží naše vidění, omezí naše myšlení.
Potřebujeme se naučit vidět za hranice té zlaté klece. Číst mezi řádky. Vnímat v kontextu, s přesahem. Nebát se a chtít hledat cesty tam, kde bychom úspěch nečekali.
Dnešek je toho důkazem a otevírá nám nové možnosti.
Diagnóza je zlatá klec, nenechme se jí lapit.
_
S radostí a vděčností všem úžasným dětem, jejich milujícím rodičům a naslouchajím kolegům, Zuzana
