25/07/2025
Proč ne/věříme Karkulce/obětem?
Všichni známe ten příběh. Malá dívka, červený plášť, košík s koláči, les, babička, vlk. Klasický motiv nevinnosti ohrožené zlem. V pohádce je vše jasné: kdo je oběť, kdo je pachatel, kdo je zachránce.
Ale co kdyby to nebylo tak jednoduché?
Co kdyby Karkulce nebylo deset, ale čtyřicet dva? Co kdyby před cestou do lesa potajmu vypila víno a dala si jionta, měla zbrojní průkaz a v minulosti se poprala se slabší dívkou? Co kdyby vlka důvěrně znala? Co kdyby se smála jeho vtipům nebo s ním dokonce flirtovala, než došlo k útoku? Co kdyby při útoku nekřičela, ale ztuhle stála? Co kdyby mluvila až po letech a její vyprávění bylo plné drobný rozporů?
Věřili bychom jí? Stejně?
Tahle příspěvek není o pohádkách. Je o tom, jak soudíme oběti. A proč se oběti násilí, ponižování, zneužití moci setkávají s nedůvěrou. Není to primárně proto, že lidé jsou zlí – ale protože jsou lidé. Lidé s omezenými kapacitami pro nejistotu, bolest a odlišnost.
1. Když oběť není ideální
V klasickém podání je Karkulka malá, čistá, nevinná. Nemá minulost, nedělá chyby. Vlk je zvíře, ztělesněné zlo. Vše je jasné.
Ve skutečném světě ale oběti zřídkakdy vypadají tak, jak čekáme.
Ve chvíli, kdy se oběť vymyká kulturní představě „ideální Karkulky“, začíná být pro okolí podezřelá.
Norský sociolog a kriminolog Nils Christie v roce 1986 popsal koncept ideální oběti – tedy oběti, která je zcela nevinná, pasivní, malá, zranitelná, nevyprovokovala útok, nechovala se rizikové a její utrpění je viditelné a srozumitelné. Taková oběť vyvolává ve společnost empatii. Pokud kritéria nesplňuje, vyvolává pochybnosti (čímž bývá traumatizovaná znovu).
2. "Já bych se choval jinak"
Další aspektem, který hraje roli je bezesporu naše projekce. Podvědomě si představujeme, co bychom dělali „na jejich místě“.
„Já bych přece nešel/a sám/a nebezpečným lesem.“
„Já bych vlka poslal/a do háje.“
„Já bych se bránil/a.“
„Já bych utekl/a.“
„Já bych to hned ohlásl/a.“
Ale tahle tvrzení nejsou skutečná. Jsou to přání a fantazie o tom, jak bychom se ideálně zachovali, které chrání náš obraz sebe sama a náš pocit bezpečí. Vytváříme tím normu „normální reakce“ – a všechno, co se od ní odchyluje je divné a zpochybňující
Jenže reakce na traumatickou událost nefunguje podle ideálu.
Reálné oběti často nereagují „správně“ – zmrznou, přizpůsobí se, oddělí se od prožívání. Disociace, podřízení, zmatek nejsou selhání – jsou to strategie přežití. Psychika jedná v nouzi, ne podle našeho hypotetického a ideálního „já bych“.(což bývá pak zdrojem pocitů selhání a viny)
3. Když vlk není jenom zrůda
Ve staré verzi příběhu je vlk monstrum, už pod počátku.
Ale co když vlk je také:
• oblíbený herec, ocenění za celoživotní dílo
• sympatický učitel, na kterého s vděkem vzpomínají žáci i po letech
• milý kolega, co nezkazí žádnou srandu a jeho práce je bezchybná
• člen rodiny, kterého mají všichni rádi
• duchovní, který má v oblasti charity nepopíratelné výsledky
Ve chvíli, kdy má pachatel status, charisma nebo důvěru okolí, dochází ke zkratu. „To přece není možné.“
Tzv. halo efekt – sklony vnímat jedno pozitivum jako důkaz celkové morálnosti – vede k tomu, že chceme chránit vlka před obviněním, i za cenu zpochybnění Karkulky. Částešně tím i chríníme to, že jsem vlka viděli jako beránka.
Pamatujme na mediální výroky typu:
• „On by toho nebyl schopen.“
• „Znám ho roky. Je to skvělý člověk.“
• „Možná to bylo jinak, než jak to podává ona.“
Realita je složitá: lidé, pachatelé i oběti nejsou černobílí. A právě proto je mnohdy snazší zpochybnit pachatel či oběť, než znovu promyslet celý náš obraz světa, tedy, představu o něm. Bylo by nepříjemné zpochybni jí a tím i náš úsudek, na který spoléháme
4. Když Karkulka mluví jinak, než bychom chtěli
Představa, jak má oběť vypadat a mluvit, je často předem daná (kulturně předávaná - pohádky, hrdinské přiběhy, filmy, romány...):
Tichý hlas. Slzy. Vděčnost. Pokora.
Ale co když oběť sprostě křičí? Co když působí konfliktně a arogantně? Co když o sobě mluví s odstupem, cynicky nebo přehnaně, pohrdlivě? Co když je třeba politicky aktivní ve straně, kterou bychom nikdy nevolili a která je proti ochraně obětí?
Oběti, které se nechovají podle očekávání, jsou často brány jako „podezřelé“.
Zejména ženy, které projevují silné či pro nás neadekvátní emoce, jsou rychle označovány jako „přehánějící“, „manipulující“, nebo „nestabilní“.
Jenže reakce na traumatizující událost nemá univerzální scénář. Lidé reagují různě – a někdy právě ti nejzraněnější mluví tvrdě, odtažitě, nečitelně. To ale neznamená, že lze jejich věrohodnost zmenšovat.
A co když náš úsudek vlastně není potřeba?
Možná se ptáme špatně.
Když někdo přijde a řekne:
„Stalo se mi něco hrozného,“
většina z nás instinktivně vyhodnocuje:
Je to důvěryhodné?
Je to přehnané?
Není v tom manipulace?
Potřeba situaci porozumět a vyznat se v ní je pochopitelné. Je to však naše potřeba a s obětí a tím, co si prožila souvisí pramálo.
Ale co když se místo toho zeptáme:
Jak ti je?
Co potřebuješ?
Můžu tu být s tebou, i když tomu nerozumím?
Náš úsudek o věrohodnosti je často víc o nás než o druhém. Chráníme si vlastní svět, vlastní stabilitu, vlastní představy o tom, jak věci fungují. Ale oběť mnohdy nehledá soud. Nehledá porotu, ale podporu a člověka, který na chvíli unese její bolest. I když se mu ten příběh nevejde do žádné pohádky.
Možná nejde o to, jestli Karkulce věříme. Možná jde o to, jestli jsme ochotni ji vyslechnout a "jenom" s ní být– i když Karkulka nevypadá jako Karkulka a její vlk nevypadá jako vlk.
