Mgr. Michal Kniha - terapeut a mediátor

10/09/2025

👌Tip z Krizovky za Kafe

🌟 Sebevražedné myšlenky: od úvahy k akutnímu ohrožení 🌟

Sebevražedné jednání se obvykle neobjeví „z ničeho nic“. Často prochází vývojem – od myšlenek až po čin (Posner et al., 2011):

1️⃣ Myšlenky na smrt

Obecné úvahy („raději bych spal navždy“).
Jde o myšlenky, které jsou v populaci celkem běžné. Typicky se objevují v období, kdy si dítě začne uvědomovat svou konečnost nebo v dospívání (Bridge et al., 2015; Miller & Prinstein, 2019; Santos et al., 2025). kdy si dítě začne uvědomovat svou konečnost nebo v dospívání.

👉V reakci se doporučuje, neděsit se a naopak potvrdit, že takové myšlenky se objevovat mohou a s časovým odstupem se aktivně doptávat, jak moc se vracejí a zda nepřešli k suicidálním myšlenkám

2️⃣ Suicidální myšlenky

„Nechci tu být… bylo by lepší, kdybych zmizel.“
Jde o přemítýní nad sebevraždou jako nad řešením. Myšlenky se objevuji častěji, ale nejsou spojeny s konkrétním činem. Snbevražda se stává čím dál tím více přijatelnější

👉 Už tady je to vážné a potřebuje to pozornost. V reakci se doporučuje, pojmenovat vážnost a potřebu pomoci.

3️⃣ Suicidální tendence

Úvahy dostávají konkrétní podobu – jak, kdy, kde. Myšlenky se vracejí často, mohou mít i vtíravou podobu. Typické pro toto stádium je konkrétizace místa, času a způsobu jak by sebevražda mohla být spáchána

👉 Pokud doposud nedošlo k odborné pomoci, tak tady je opravdu na místě! V reakci se doporučuje neodsuzovat, nevinit, nevyvracet, ale pojmenovat vážnost a trvat na potřebě odborné pomoci.

4️⃣ Plán
Detailní scénář s prostředky a datem.
Zde už nejsou otázky proč a jak. Způsob je už naplánován detailně a bývá už naplánován termín či sepisován dopis na rozloučenou.

👉Velice vážný stav, nutný k odbornému zásahu!!!

5️⃣ Pokus
Jednání s úmyslem zemřít.
👉Okamžitě volat Záchrannou službu (ano i proti vůli daného člověka - život a zdraví má přednost před dobrým vztahem!)

⚠️ Mýty, které zabíjejí
❌ „Kdo o sebevraždě mluví, ten ji nespáchá.“
❌ „To je jen demonstrativní sebevražda, manipulace.“

Pravda je prostá: kdo o sebevraždě mluví, ten ji má ve svých myšlenkách. A to je vždy signál, že je potřeba pozornosti, pomoci a bezpečného prostoru – ne zlehčování nebo soudů.

❗️Pokud se téma sebevražedných úvah, tendencí nebo plánů týká Vás či někoho z blízkých a známých. volejte na krizové linky (jsou anonymní)❗️

☎️116 123 Linka první psychické pomoci (pro celou populaci, nonstop, zdarma)
☎️116 111 Linka bezepčí (děti a studující do 26let, nonstop zdarma

💡 Sebevražedné myšlenky nejsou hra či manipulace. Jsou to reálné projevy zoufalství, které se mohou rychle proměnit v jednání.

👉 Pokud chcete více takových tipů, připojte se k projektu Krizové intervence za kafe https://michalkniha.cz/zakafe/

☕ Podpořit mne v šíření technik a metod krizové intervence můžete i pozváním na kafe https://buymeacoffee.com/knihamichaw

🤝 I prosté sdílení informace pomůže hodně!
Díky

08/09/2025

Tip z Krizovky za kafe

🌬️ Dech, který nás vrací zpět

Když se ocitneme v krizi, málokdy máme čas na velké plány. Srdce buší, tělo se chvěje, hlava je plná chaosu.
Existuje ale jeden z jednodušších nástrojů, který máme doslova stále u sebe – náš dech.

Dech není jen automatická fyziologická funkce. Je to most mezi tělem a myslí. Krátký, zrychlený dech je signálem pro mozek: „Nebezpečí!“ Naopak pomalý, hluboký dech dokáže aktivovat parasympatický nervový systém – tedy tu část, která tělo uklidňuje a navrací rovnováhu.

Studie ukazují, že už několik minut vědomého dýchání snižuje hladinu kortizolu (hlavního stresového hormonu) a zlepšuje schopnost zvládat úzkostné reakce (Ma et al., 2017; Perciavalle et al., 2017). Roberts (2015) zdůrazňuje, že dechová cvičení patří mezi klíčové stabilizační techniky krizové intervence – pomáhají lidem získat zpět pocit kontroly v okamžicích, kdy se vše zdá být mimo jejich vliv.

Jedna z metod, která se v praxi osvědčuje, je technika 4–7–8: nádech nosem na 4 sekundy, zadržení dechu na 7 a výdech ústy po dobu 8 sekund. Dýcháme v sedě s opřenými zády a nohami na zemi. Tento jednoduchý rytmus dokáže zpomalit srdeční tep a přerušit spirálu paniky.

No a nebo ještě jednoduší je dát si dlaň na místo kam mohu dodýchnout a soustředit se na dlouhý pomalý výdech jako kdyby do této dlaně. Nádech necháváme na tělu. Pouze pomalu prodlužujeme výdech.

Možná to zní příliš jednoduše, ale právě v krizi jsou jednoduché věci ty nejdůležitější. Nádech – výdech. Je to malý krok, který ale dokáže změnit směr.

👉 Pokud chcete více takových tipů, připojte se k projektu Krizové intervence za kafe https://michalkniha.cz/zakafe/

☕ Podpořit mne v šíření technik a metod krizové intervence můžete i pozváním na kafe https://buymeacoffee.com/knihamichaw

🤝 I prosté sdílení informace pomůže hodně!

Díky (nádech) moc (výdech)!

05/09/2025

Techniky krizové intervence za kafe!

✨ Navazuji na webinář krizové intervence pro terapeuty – a teď ho otevírám i všem z pomáhajících profesí! ✨
Minulý měsíc jsem vedl webinář o krizových situacích v terapii pro kolegy. Odezva mě moc mile překvapila – účastníci ocenili praktické ukázky, jasné postupy a bezpečný prostor pro sdílení.

👉 Na základě jejich zpětné vazby jsem pojal myšlenku připravit další vzdělávání – tentokrát nejen pro terapeuty, ale i pro sociální pracovníky, učitele, zdravotníky, kouče… zkrátka všechny, kdo se potkávají s lidmi v náročných chvílích.

💡 Proč to dělám?
Je to můj osobní projekt – cílem je šířit povědomí o technikách krizové intervence a nabídnout praktické nástroje, které mohou pomoci zvládnout i velmi těžké situace.

💸 Novinka: vzdělávání chci zkusit udělat trošku jinak než je zvykem.

Na principu dobrovolného příspěvku (přes Buy Me a Coffee).
Ta myšlenka je prostá, každý účastník přispět podle svých možností a podle toho, jak velký pro něj bude přínos.
že je to bláznivé? Ekonomický nesmysl na kterém budu tratit? Asi jo, ale primárně si tím nechci vydělat, ačkoliv za nějakou kačku za čas tím strávený

📋 Abych mohl připravit témata přesně na míru, prosím vás o vyplnění krátkého dotazníku:
👉 https://forms.gle/HPTQi4kEArHbPYA16
🙏 Budu moc rád, když dotazník vyplníte a podělíte se i s kolegy – čím více hlasů, tím přesněji se trefím do toho, co je pro vás užitečné.
Do krize s krizí se můžeme dostat a setkat se ní všichni
Těším se na společné setkání a sdílení zkušeností!
Michal

15/08/2025

O GOLIÁŠOVI: VZTEKU, KTERÝ NESMÍME CÍTIT

V jednom údolí stojí dva. Na jedné straně Goliáš: obr, hlasitý, opancéřovaný, vyzbrojený a arogantní. Na straně druhé David: mladý pastýř s prakem a pár kameny. Jeden křičí, druhý mlčí. Jeden zastrašuje, druhý míří. Ten příběh si vykládáme jako o odvaze a věře. Zkusme se na něj kouknout jako na příběh o dvou podobách vzteku.

Vztek jako nežádoucí host

Vztek není u nás v oblibě. Mluvíme o něm jako o "negativní emoci". Přičítáme mu destruktivitu, agresivitu a bezohlednost. V téměř každém kulturním prostoru se učíme vztek potlačit, schovat, zahnat.

Jenže vztek je jednou ze základních emocí, kterou nelze nemít, popřít či zakázat. Není sám o sobě zlý. Je jako signální o tom, že se něco se stalo. Byla narušena hranice. Jsme zraněni, frustrovaní nebo bezmocní.

Vztek je odpověď. Otázka zní: co s ní uděláme?

"Nevztekej se, nekřič, nebouchej!"

Typická věty, kterou slyší dětí. Záměr je jistě dobrý: naučit dítě regulovat emoce nebo ochránit dítko a jeho vztahy, lkterých by mohlo být zostuzeno a odsouzeno. Význam, který slyší, je ale často jiný: "To, co cítíš, je špatně.“ Nebo ještě hůř „ Když cítíš vztek jsi špatný" Jenže žádné dítě se nenaučí nevztekat (mimochodem zkuste si samy splnit instrukci „Nevztekej se!“). Dítě se tímto spíš naučí vztek schovávat. V těle. V projevech. Ve vztazích.

Vztek, který nesmí ven, nezmizí. Jen si najde jinou cestu: vybuchne nebo se obrátí dovnitř.

Záměna vzteku a agrese

Společnost často zaměňuje vztek s agresí. Ale jsou to dvě různé věci.
Vztek je emoce.
Agrese je jednání.

Mohou se potkat, ale nemusí. Vzteklý člověk může mluvit klidně. Klidný člověk může jednat agresivně.
Když ale emoci zakážeme, nezmizí, ale schová se, stane se popíranou, nechtěno a neregulovanou. Stále ale je.

V terapeutické práci s lidmi, kteří mají deprese, úzkosti nebo se sebepoškozují se relativně často setkávám s tím, že za těmito symptomy stojí popíraný, zakazovaný vztek a někdy i leta hromaděný vztek. Vztek jako zadržovaná energie, která ale musí ven, která potřebuje vybít a když jí toto není umožněno „protože vztek je špatně), hledá si jiné cesty nebo se obrací proti jejímu nositeli.

Manosféra jako azyl pro hněv

Víme, že se zvyšuje agrese mezi dospívajícími. A víme taky, že výchova vztek zakazuje. Zejména chlapcům.

'Rostoucí obliba tzv. manosféry, influencerů jako je Andrew Tate, není náhodná. Nabízí mladým mužům prostor, kde je jejich vztek legalizován. Ač zjednodušují, manipulují a často podporují misogynii, mluví jazykem, který mladí muži neslyšeli:
"Máš právo být naštvanej."

Pokud vztek nemá místo ve výchově, ve vztazích, v terapii, najde si cestu jinde. Tam, kde ho nikdo neodsoudí. Ani když se přemění v nenávist.

Goliáš: hlas potlačené bolesti

Goliáš působí jako hromada nekontrolovaného vzteku. Ale možná je to spíš hromada bolesti, která nesměla být nikdy slyšena.
Řve, protože neumí mluvit. Zastrašuje, protože nezná jinou obranu. Křičí, protože nikdo nikdy neposlouchal. V jeho velikosti je nejistota. V jeho zbroji je zranitelnost.

David: vztek s tváří vztahu

David není bez hněvu. Ale jeho vztek je jiný, uvědomělý a dobře projevený a zacílený. Nereaguje impulzivně a bez kontroly, ale vědomě a s jasným záměrem. Není v něm strach, ale odvaha.

David smí být rozzlobený. A právě proto může být klidný. V jeho postoji je jasnost. Nepotřebuje křičet, aby byl slyšet.

V každém z nás je Goliáš i David

Nejde o to, kdo jsme. Jde o to, koho necháme jednat. Vzteku se nemusíme bát. Potřebujeme se s ním naučit být. Učit děti, že jejich hněv není špatný. Nabídnout jim jazyk, jak o něm mluvit. Nabídnout jim způsoby, jak ho nemusí držet, ale mohou ho bezpečně projevit. Můžeme jim dávat prostor, kde ho mohou cítit.
Vztek je energie. Může ničit i chránit. Klíč je v tom, co s ní uděláme.

Mířit, ne křičet

Možná bychom neměli učit děti "nevztekej se". Možná bychom je měli učit jejich přirozený vztek dobře mířit a projevit. Rozpoznat, kdy vztek přichází. Co signalizuje. A jak ho proměnit ve slovo, rozhodnutí, postoj.

Protože když se naučíme mířit, nebude třeba křičet. A Goliáš v nás ztichne.

30/07/2025

Nově s kolegyní Tereza Michálková Grézlová (praktická lékařka a frekventantka výcviku v rodinné terapii psychosomatických poruch) nabízíme Rodinně terapeutické konzultace. Aktuálně máme místo ve středy od 15:00 – 19:00 pro dvě rodiny, které se potýkají s psychosomatickými potížemi. Zájemci prosím pište na michalkniha(zavináč)seznam(.)cz

25/07/2025

Proč ne/věříme Karkulce/obětem?

Všichni známe ten příběh. Malá dívka, červený plášť, košík s koláči, les, babička, vlk. Klasický motiv nevinnosti ohrožené zlem. V pohádce je vše jasné: kdo je oběť, kdo je pachatel, kdo je zachránce.

Ale co kdyby to nebylo tak jednoduché?

Co kdyby Karkulce nebylo deset, ale čtyřicet dva? Co kdyby před cestou do lesa potajmu vypila víno a dala si jionta, měla zbrojní průkaz a v minulosti se poprala se slabší dívkou? Co kdyby vlka důvěrně znala? Co kdyby se smála jeho vtipům nebo s ním dokonce flirtovala, než došlo k útoku? Co kdyby při útoku nekřičela, ale ztuhle stála? Co kdyby mluvila až po letech a její vyprávění bylo plné drobný rozporů?

Věřili bychom jí? Stejně?

Tahle příspěvek není o pohádkách. Je o tom, jak soudíme oběti. A proč se oběti násilí, ponižování, zneužití moci setkávají s nedůvěrou. Není to primárně proto, že lidé jsou zlí – ale protože jsou lidé. Lidé s omezenými kapacitami pro nejistotu, bolest a odlišnost.

1. Když oběť není ideální

V klasickém podání je Karkulka malá, čistá, nevinná. Nemá minulost, nedělá chyby. Vlk je zvíře, ztělesněné zlo. Vše je jasné.
Ve skutečném světě ale oběti zřídkakdy vypadají tak, jak čekáme.
Ve chvíli, kdy se oběť vymyká kulturní představě „ideální Karkulky“, začíná být pro okolí podezřelá.

Norský sociolog a kriminolog Nils Christie v roce 1986 popsal koncept ideální oběti – tedy oběti, která je zcela nevinná, pasivní, malá, zranitelná, nevyprovokovala útok, nechovala se rizikové a její utrpění je viditelné a srozumitelné. Taková oběť vyvolává ve společnost empatii. Pokud kritéria nesplňuje, vyvolává pochybnosti (čímž bývá traumatizovaná znovu).

2. "Já bych se choval jinak"

Další aspektem, který hraje roli je bezesporu naše projekce. Podvědomě si představujeme, co bychom dělali „na jejich místě“.

„Já bych přece nešel/a sám/a nebezpečným lesem.“
„Já bych vlka poslal/a do háje.“
„Já bych se bránil/a.“
„Já bych utekl/a.“
„Já bych to hned ohlásl/a.“

Ale tahle tvrzení nejsou skutečná. Jsou to přání a fantazie o tom, jak bychom se ideálně zachovali, které chrání náš obraz sebe sama a náš pocit bezpečí. Vytváříme tím normu „normální reakce“ – a všechno, co se od ní odchyluje je divné a zpochybňující

Jenže reakce na traumatickou událost nefunguje podle ideálu.
Reálné oběti často nereagují „správně“ – zmrznou, přizpůsobí se, oddělí se od prožívání. Disociace, podřízení, zmatek nejsou selhání – jsou to strategie přežití. Psychika jedná v nouzi, ne podle našeho hypotetického a ideálního „já bych“.(což bývá pak zdrojem pocitů selhání a viny)

3. Když vlk není jenom zrůda

Ve staré verzi příběhu je vlk monstrum, už pod počátku.

Ale co když vlk je také:
• oblíbený herec, ocenění za celoživotní dílo
• sympatický učitel, na kterého s vděkem vzpomínají žáci i po letech
• milý kolega, co nezkazí žádnou srandu a jeho práce je bezchybná
• člen rodiny, kterého mají všichni rádi
• duchovní, který má v oblasti charity nepopíratelné výsledky

Ve chvíli, kdy má pachatel status, charisma nebo důvěru okolí, dochází ke zkratu. „To přece není možné.“

Tzv. halo efekt – sklony vnímat jedno pozitivum jako důkaz celkové morálnosti – vede k tomu, že chceme chránit vlka před obviněním, i za cenu zpochybnění Karkulky. Částešně tím i chríníme to, že jsem vlka viděli jako beránka.

Pamatujme na mediální výroky typu:
• „On by toho nebyl schopen.“
• „Znám ho roky. Je to skvělý člověk.“
• „Možná to bylo jinak, než jak to podává ona.“

Realita je složitá: lidé, pachatelé i oběti nejsou černobílí. A právě proto je mnohdy snazší zpochybnit pachatel či oběť, než znovu promyslet celý náš obraz světa, tedy, představu o něm. Bylo by nepříjemné zpochybni jí a tím i náš úsudek, na který spoléháme

4. Když Karkulka mluví jinak, než bychom chtěli

Představa, jak má oběť vypadat a mluvit, je často předem daná (kulturně předávaná - pohádky, hrdinské přiběhy, filmy, romány...):

Tichý hlas. Slzy. Vděčnost. Pokora.

Ale co když oběť sprostě křičí? Co když působí konfliktně a arogantně? Co když o sobě mluví s odstupem, cynicky nebo přehnaně, pohrdlivě? Co když je třeba politicky aktivní ve straně, kterou bychom nikdy nevolili a která je proti ochraně obětí?

Oběti, které se nechovají podle očekávání, jsou často brány jako „podezřelé“.

Zejména ženy, které projevují silné či pro nás neadekvátní emoce, jsou rychle označovány jako „přehánějící“, „manipulující“, nebo „nestabilní“.

Jenže reakce na traumatizující událost nemá univerzální scénář. Lidé reagují různě – a někdy právě ti nejzraněnější mluví tvrdě, odtažitě, nečitelně. To ale neznamená, že lze jejich věrohodnost zmenšovat.

A co když náš úsudek vlastně není potřeba?

Možná se ptáme špatně.

Když někdo přijde a řekne:
„Stalo se mi něco hrozného,“
většina z nás instinktivně vyhodnocuje:
Je to důvěryhodné?
Je to přehnané?
Není v tom manipulace?

Potřeba situaci porozumět a vyznat se v ní je pochopitelné. Je to však naše potřeba a s obětí a tím, co si prožila souvisí pramálo.

Ale co když se místo toho zeptáme:
Jak ti je?
Co potřebuješ?
Můžu tu být s tebou, i když tomu nerozumím?

Náš úsudek o věrohodnosti je často víc o nás než o druhém. Chráníme si vlastní svět, vlastní stabilitu, vlastní představy o tom, jak věci fungují. Ale oběť mnohdy nehledá soud. Nehledá porotu, ale podporu a člověka, který na chvíli unese její bolest. I když se mu ten příběh nevejde do žádné pohádky.

Možná nejde o to, jestli Karkulce věříme. Možná jde o to, jestli jsme ochotni ji vyslechnout a "jenom" s ní být– i když Karkulka nevypadá jako Karkulka a její vlk nevypadá jako vlk.

29/04/2025

Otevřený dopis poslancům k přijetí dvou klíčových zákonů ve prospěch děti, které jsou nyní "zaparkované" ve třetím čtení.

Jde o zákon vymezující fyzické tresty a o zákon, který zakotvuje financování školních psychologů.

Na potřebě zákony přijmout se shoduje široká odborná veřejnost. Moc rád jsem jedním ze signatářů dopisu. Situace dětí je opravdu alarmující:

40 % dětí na základních školách vykazuje příznaky deprese a úzkosti

16 % náctiletých se závažně sebepoškozuje

počet pokusů o sebevraždu a dokonaných sebevražd dospívajících dramaticky roste

přibývá násilí ve školách – útoky na spolužáky i učitele nejsou výjimkou, téměř na každé škole přibývají případy závazné šikany a kyberšikany

18 % dětí je fyzicky týráno, 22 % svědky domácího násilí – dvě třetiny těchto případů souvisí s tělesným trestáním ze strany rodičů

dostupná pomoc chybí – školního psychologa má jen každá 5.základní škola

21 tisíc dětí žije v náhradní rodinné péči a dalších 6,5 tisíce v ústavní péči, tzn. skoro 28 tisíc dětí žije mimo svou rodinu

Pošlete tento dopis svému poslanci, ať tyhle klíčové normy nespadnou pod stůl spolu s dětmi, které mají chránit.

🧡 Děti nemají čas čekat. Ukažme, že násilí do jejich života nepatří!
❗❗Označte v komentáři poslance nebo poslankyni, kterým důvěřujete, že podpoří lepší ochranu dětí. Sdílejte tento apel, ať náš hlas dostane až tam, kde se rozhoduje!

👉 Společně s dalšími organizacemi jsme zaslali otevřený dopis poslancům a poslankyním, znění otevřeného dopisu zveřeňujeme celé:

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,
naléhavě Vás žádáme dle § 51 odst. 4 jednacího řádu Poslanecké sněmovny o svolání mimořádné schůze Poslanecké sněmovny věnované situaci dětí a projednání níže uvedených zákonů.

Obracíme se na Vás v okamžiku, kdy se psychické zdraví dětí a dospívajících v naší zemi dramaticky zhoršuje, neustále se zvyšuje množství dětí, které vyrůstají mimo svou rodinu, a školám se dlouhodobě nedaří snižovat nerovnosti ve vzdělávání spojené s rodinným prostředím dětí. Zároveň neúprosně běží čas – čas, během nějž je ještě možné projednat zákony, které mohou zásadně zlepšit životy českých dětí. Tyto návrhy jsou odborně prodiskutované, připravené a čekají prakticky na jediné: Vaše hlasování ve třetím čtení.

Jedná se zejména o následující návrhy zákonů:
● sněmovní tisk 728 – zakotvení nepřijatelnosti tělesného trestání dětí v občanském zákoníku a
● sněmovní tisk 829 – legislativní ukotvení sociálního pedagoga jakob pedagogického pracovníka a jeho financování.

Situace je alarmující:
● 40 % dětí na základních školách vykazuje příznaky deprese a úzkosti.
● 16 % náctiletých se závažně sebepoškozuje.
● Počet pokusů o sebevraždu a dokonaných sebevražd dospívajících dramaticky roste.
● Přibývá násilí ve školách – útoky na spolužáky i učitele nejsou výjimkou, téměř na každé škole přibývají případy závažné šikany a kyberšikany.
● 18 % dětí zažívá fyzické týrání, 22 % z nich je svědky domácího násilí – dvě třetiny těchto případů souvisí s tělesným trestáním ze strany rodičů.
● Dostupná pomoc chybí – školního psychologa má jen každá pátá základní škola.
● 21 tisíc dětí žije v náhradní rodinné péči a dalších 6,5 tisíc v ústavní péči – to znamená, že skoro 28 tisíc dětí žije mimo svou rodinu.
● Duševní onemocnění je druhou nejčastější příčinou invalidity a s ní spojené neúčasti na trhu práce. Počet mladých lidí s invaliditou z důvodu obtíží v duševním zdraví stoupl za poslední dekádu o polovinu.

Děti nemají čas čekat. Nemohou samy v tuto chvíli hájit svá práva, ale jsou naší budoucností. A právě proto si celá naše společnost nemůže dovolit čekat s řešením jejich situace na další volební období.

S úctou,

Eva Petrová, předsedkyně Výboru pro práva dítěte
Petra Wünschová, Centrum LOCIKA
Lenka Felcmanová, SOFA
Kateřina Sirotková, Platforma za včasnou péči
Hana Šišková, místostarostka, Praha 7
Dana Lipová, Nadace Sirius
Marie Salomonová, Nevypusť duši
Michal Kniha, terapeut
Klára Chábová, Do dospělosti
Barbora Křižanová, 8000 důvodů
Marie Oktábcová, Nadace J&T
Petr Najman, Centrum pro dítě a rodinu Valika, Asociace dítě a rodina
Karel Gargulák, PAQ Research
Alena Vávrová, Institut dětského poradenství a terapie
Věra Bechyňová, STŘEP – České centrum pro sanaci rodiny,
Alžběta Candia Muñoz, Psychoterapeutka
Angelika Gergelová, Unie rodičů,
Mgr. Kristýna Pešáková, Ph.D., Spondea
Pavlína Komedová, zmocněnkyně obětí
Lukáš Talpa, Liga otevřených mužů
Mgr. Lenka Matoušková, Aufori
PhDr. Iva Kozáková, Nadace Naše dítě
Monika Kissová, Lata – programy pro mládež a rodinu,
Jaroslava Chaloupková, Acorus
Veronika Valentová, Nadace Kooperativy

18/04/2025

Prevence sebevražd začíná u každého z nás!

V minulém příspěvku jsem upozorňoval na rizika spojená s informování o sebevražedné jednání u konkrétních osob a zmínil jsem, že nutná je naopak prevence. Nerad bych, aby to zůstalo nedořečené, tak tentokrát se na tu prevenci zaměřím konkrétněji:

Sebevražda je vážným celospolečenským problémem. Ročně jí podlehne přes 700 000 lidí po celém světě (WHO, 2021). Za každým případem jsou trhliny v systému, osamělost, nepochopení a nedostatečný přístup k pomoci. Ale prevence je možná — a začíná u každého z nás.

💚 Co může dělat každý z nás pro sebe i své blízké?

1. Mluvte o psychické nepohodě bez ostychu
Výzkum ukazuje, že osoby, které otevřeně mluví o svých emocích a krizích, mají nižší riziko suicidálního jednání (Van Orden et al., 2010). Ptát se na myšlenky na sebevraždu nezvyšuje riziko — naopak může být prvním krokem k záchraně života (Joiner, 2005).
Podle longitudinální studie O’Connor et al. (2011) je sociální podpora jedním z nejdůležitějších protektivních faktorů proti suicidálním myšlenkám.

2. Pečujte o duševní hygienu stejně jako o fyzické zdraví
Zdravý spánek, pohyb a rutina jsou významným stabilizátorem psychiky. Techniky jako mindfulness a kognitivně-behaviorální strategie pomáhají snižovat úzkost a depresi (Williams et al., 2006).

3. Zajímejte se o varovné signály
Mezi časté příznaky patří odtažitost, změny v chování, darování věcí, výkyvy nálad, nebo výroky o beznaději. Všímat si těchto signálů a jednat včas může zachránit život (Hawton et al., 2005).

🏛️ Co by měl dělat stát a systém?

1. Prevence skrze školy a komunity
Efektivní jsou programy pro dospívající, které učí zvládat stres, mluvit o emocích a vyhledat pomoc. Například program Signs of Su***de snížil výskyt sebevražedného chování o 40 % ve školách, kde byl implementován (Aseltine & DeMartino, 2004).

2. Omezení přístupu k prostředkům
Z výzkumu Chen et al. (2012) vyplývá, že fyzické omezení přístupu ke smrtícím metodám (např. ploty na mostech, omezení prodeje pesticidů či omezení držení zbraní) vedlo ke statisticky významnému poklesu sebevražd v daných lokalitách.

3. Zodpovědné mediální pokrytí
Podle WHO a studií Pirkis & Nordentoft (2011) by média měla vyhýbat se senzacechtivým zprávám, neuvádět detaily metod a vždy odkazovat na krizové linky.

4. Zajistit dostupnou péči a péči o pozůstalé
Každý pokus o sebevraždu vyžaduje okamžitou a navazující odbornou pomoc. Důležitá je jak akutní psychiatrická péče, tak dlouhodobé doprovázení. Významná je i podpora pozůstalých, kteří sami patří do rizikové skupiny (Andriessen et al., 2017).

📣 Pomoc existuje. A každý z nás může být mostem k ní.

Mluvme o duševním zdraví, vzdělávejme se, buďme tu jeden pro druhého. Krize není konec – může být začátkem změny. Pokud máte pochybnosti o stavu svého blízkého či pocit, že už sami nemůžete dál, využijte krizové linky. Sám jsem na nich více jak deset let pracoval a vím, že i bezvýchodné situace, lze zvládnout. Nemusíte na to být sami
📞 Linka první psychické pomoci – 116 123 (nonstop
📱 Linka bezpečí – 116 111 (nonstop pro děti a mládež)
________________________________________
📚 Použité zdroje
• Andriessen, K., Krysinska, K., & Grad, O. T. (2017). Postvention in action: The international handbook of su***de bereavement support. Hogrefe Publishing.
• Aseltine, R. H., & DeMartino, R. (2004). An outcome evaluation of the SOS su***de prevention program. American Journal of Public Health, 94(3), 446–451.
• Chen, Y. Y., Wu, K. C. C., & Yip, P. S. F. (2012). Su***de prevention through restricting access to su***de means and hotspots. In O’Connor, R. C., Platt, S., & Gordon, J. (Eds.), International handbook of su***de prevention (pp. 545–559). Wiley-Blackwell.
• Hawton, K., Saunders, K. E. A., & O’Connor, R. C. (2005). Self-harm and su***de in adolescents. The Lancet, 379(9834), 2373–2382.
• Joiner, T. (2005). Why people die by su***de. Harvard University Press.

17/04/2025

Sebevražda není zločin, ale informování o životě a motivech oběti by měl být.

Chápu, pokud předchozí výrok vnímáte jako hodně vyhrocený, já ho však myslím naprosto vážně a tu jsou důvody proč:
Pro kontext: V prostoru sociálních sítí se ne poprvé a bohužel ne naposled rozjelo informování a komentáře k fatálnímu činu jedná paní a já se nestačím divit. Cožpak je to nějaký veřejný zájem? Což pak ona jako oběť toho, co jí k činu dohnalo pozbyla práv na soukromí?

Rozumím tomu, že takový čin vyvolává pozornost. Mnohdy pozornost bulvární. Je to čin, kterému nerozumíme a tak pro něj hledáme důvody ve snaze pochopit. Žádný takový důvod není, protože pokud v takovém stavu nejsme, tak to nepochopíme. Můžeme to popírat či přijmout. A jak říká klasik „…. to je jediné, co s tím můžeme udělat“.

K přejetí ovšem fakt nepotřebujeme znát detaily. U všech nás stejně bude napadat, že to šlo řešit jinak. Jiné cesty nás napadají, protože v té situaci nejsme. Těžko si dokážeme představit, že je situace, které bychom neviděli jiné než ono konečně řešení. Pokud to takto máme, jásejme!

Nenamlouvejme si, ale že to tak musí být napořád. Vím, že je to zneklidňující, ale misky vah mezi životem a smrtí jsou hodně citlivé a v dalším okamžiku se i ty naše mohu relativně snadno překlopit.

Naše snažení má tak směřovat k tomu, abychom překlopení předešli. Tím jsme povinni sobě a našemu okolí. Někdy to ale prostě nejde.

Informovat o detailech života oběti nám ale k tomu pomůže pramálo. Ba co víc, považuji to za necitlivé k obětím samotným a jejich blízkým. Takové informování je spíše hledání senzace, čtenosti a u politicky činných je to bohapusté nahánění politických bodů.

V psychologii existuje dokonce fenomén tzv Wertherův efekt. Vznikl na základě Geotheho knížky Utrpení mladého Wertha, hrdiny který po nenaplněné lásce spáchá sebevraždu. Po vydání této knihy rapidně vzrost počet sebevražd.

Tento efekt se pak mnohokrát opakoval, vždy když někdo z veřejně známých spáchal sebevraždu. Wertherův efekt je tak jasný argument o nebezpečnosti takového informování, které neoddiskutovatelně přispívá k dalším takovým činům.

Pokud by snad tento text četl někdo z novinářů a politiků, důrazně vás prosím, sbírejte body a čtenost někde jinde, tímto můžete vážně škodit. I my voliči/čtenáři můžeme přispět a to hodně jednoduše: nesdílet, nečíst, nekomentovat a třeba i nevolit toho, kdo se tímto neřídí. Pak to přestanou dělat.

Lze vyjádřit lítost a soustrast všem obětem i jejich blízkým. Lze se bavit o prevenci a prevenci hlavně dělat. Toto pomáhá! Pojďme zkusit naší potřebu porozumět něčemu nepředstavitelném ovládnout a směřovat jí k tomu, aby misky vah života a smrti měli více na straně života.

Díky!

11/04/2025

Krátky komentář k tomu " Krysímu závodu" kterému říkáme přijímací zkoušky na střední školy. Netestujeme znalosti a dovednosti, ale dětskou úzkost. Přijímačky jsou proto nesmyslné a neetické. Jsou jen dalším důkazem toho, že děti jako priorita je pouze prázdné předvolební heslo. https://www.facebook.com/share/v/167FsZB6cx/

20/03/2025

Plně podporuji poslanecký návrh Barbora Urbanová na zavedení Dětského certifikátu, který by zamezoval odsouzeným pachatelům sexualizovaného násilí na dětech s nimi nadále pracovat v pozici pedagoga či vychovatele.

17/03/2025

✍️Přihlašování na kurz Táta v klidu je plném proudu. 1.dubna začínáme se skupinou otců, kteří se chtějí více věnovat svému rodičovství.

Jak kurz hodnotili účastníci v minulém roce je jasné z jejich zpětných vazeb.👇

Stále ještě můžete naskočit do dalšího běhu

Tátům zdar!🤜🤛