18/09/2022
Jak se nám před rokem narodila Lilith ❤️
Že chci svoje druhé dítě porodit doma, jsem věděla od chvíle, kdy jsem absolvovala kurz pro duly. Během kurzu jsem si zpracovala porod prvního syna, do detailu pochopila, jak funguje fyziologie porodu, vyslechla si řadu porodních příběhů, nastudovala množství odborné literatury, seznámila se se statistikami. Rozhodnutí rodit doma tak bylo z velké části racionální, motivované tím, že jsem tenhle způsob porodu vyhodnotila jako nejbezpečnější pro mě i pro miminko. Z porodu prvního syna, který proběhl normálně v porodnici jsem neměla žádné trauma, i když jsem podstoupila několik zásahů, které mohly porod negativně ovlivnit, měla jsem štěstí a porod proběhl tak, jak jsem si přála - bez léků proti bolesti, bez zranění, bez separace od miminka. Celkově jsem ho vnímala a stále vnímám jako velmi posilující a transformační zkušenost. Další porod jsem chtěla ale mít pevněji ve svých rukou, nespoléhat se znovu na štěstí, které je u porodu v rámci "systému" i se sebelepší přípravou stále potřeba.
Lilith jsme počali s největší pravděpodobností na Štědrý večer, na gauči pod stromečkem 😊 Hned s prvním jasně pozitivním těhotenským testem jsem kontaktovala porodní asistentku, kterou jsem poznala jako dula u doprovodu mojí první klientky. Domluvily jsme se na spolupráci s tím, že u domácího porodu nejraději asistuje s další PA, což byla varianta, ve které jsem se i já cítila nejbezpečněji. Později jsem oslovila i kolegyni dulu. Těhotenstvím mě provázela i moje gynekoložka, která zcela respektovala mojí volbu místa porodu i všechny další volby ohledně (ne)vyšetření. Ohromnou oporou mi celé těhotenství byly i kolegyně duly z mého kurzu, hlavně G., se kterou jsem prošla mnoha on-line relaxačními večery pro těhotné. Co se týče mého muže, myšlenku domácího porodu akceptoval, rozuměl mým důvodům a věřil mému přesvědčení, i když se s ním nejspíš plně neztotožňoval. Do dění ho vtáhnul až kurz Jemného zrození, kterým jsme společně prošli a který dodal poslední střípky znalostí a vhledů tak, aby i jemu vše dávalo smysl.
Těhotenství zdárně pokračovalo, bříško rostlo, miminko bylo hodně aktivní, ale na všech kontrolách bylo hlavičkou nahoru, což mě po cca 32. týdnu začalo hodně zneklidňovat. Proběhlo několik návštěv u fyzioterapeutky, kraniosakrální terapie u úžasné terapeutky, která byla těhotná v podobném týdnu jako já, intenzivně jsem studovala a cvičila Spinning babies, zjišťovala vše o možnostech zevního obratu nebo přirozeného porodu KP. Největší práce se ale musela odehrát u mě v hlavě, musela jsem se naučit na miminko netlačit, nepospíchat a dát mu plnou důvěru v to, že ví, jak se má narodit. Madam v bříšku se samozřejmě otočila hlavičkou dolů někdy v 36. týdnu a už tak zůstala, i když vytrvale střídala aspoň pravé a levé postavení, v jednu chvíli si vyzkoušela i zadní - to nejspíš proto, že si chtěla "popovídat" s porodní bábou Angelinou Martinez Miranda, která zrovna vedla kurz v Praze, na kterém jsem měla vystoupit jako figurantka s miminkem v zadním postavení, které lze upravit pomocí reboza. Nicméně Angelina jen zkonstatovala, že miminko není v zadním postavení, už je velké a připravené se narodit. Měla pravdu - ani ne za tři dny jsem držela Lilith v náručí.
Termín porodu podle ultrazvuku jsem měla 19.9., PA mi ale prorokovala porod až někdy v týdnu od 20.9., já sama jsem měla ale vysněné datum 18.9. 2021 - den, který vycházel na 100. narozeniny mého milovaného dědečka. 17.9. byl pátek, krásný slunečný den končícího léta, vyzvedla jsem syna ze školky, šli jsme na hřište, kde jsem vyfotila pár fotek - to jsem ještě nevěděla, že poslední s chlapečkem jedináčkem ❤️ Doma jsem si připravila ingredience na prohřívací nápoj - láhev tempranilla, hřebíček, skořici, čerstvý zázvor, ale nakonec jsem si ho neuvařila, neměla jsem chuť. Okolo půl deváté večer mi psala ségra, že už by si Lilith měla pomalu začít balit kufříky. Odepisuju, že počkám, až bude Sebík spát, udělám si relaxaci a pak to s mužem zkusíme "prošťouchnout". Když syn usnul, nechtělo se mi ani do relaxace, ale odebrali jsme se s mužem do ložnice, i když jsem cestou po schodech mrmlala, že nevím, jestli se mi do toho chce takhle pozdě večer, že posledně jsem měla po sexu akorát bolestivé poslíčky a že se určitě nevyspím. Ale nakonec se mi chtělo.
Okolo půl dvanácté jsme už leželi v posteli a povídali si a já pořád nemohla najít pohodlnou polohu - pobolívalo mě břicho, spíš jako při menstruaci, ale ležet na zádech ani na boku jsem nemohla. Tušila jsem, že už se asi něco děje, ale nijak jsem se na to neupínala, žádný pocit vzrušení jakože "jé, já už rodím". Šla jsem si dát sprchu, po které to nepřestalo, ale ani nijak zvlášť nezesílilo. Řekla jsem si, že si ještě udělám napářku a pak to půjdu zkusit zaspat. Napářku už jsem si ale moc neužila, v pravidelných intervalech jsem se musela ze stoličky zvednout, sedět mi bylo opravdu nepříjemné. Okolo jedné v noci už jsem věděla, že tohle nezaspím a že je čas zavolat PA. Do telefonu popisuju, co se děje, PA mi radí položit se na chvíli na bok, co to se mnou udělá a že mi za 15 minut zavolá a domluvíme se, jestli už má vyrazit. Na boku vše ještě zintenzivňuje, PA volá, že už vyráží. Muž jen konstatuje, že teda spát asi nejdem a že si jde udělat kafe. V posledních chvílích schopnosti něco řešit instruuju muže, ať rozloží gauč a přinese mi na něj nějaké deky a volám dule, ať vyrazí. Snaží se zjistit, jak jsem na tom, ale já už nemám kapacitu cokoliv vysvětlovat, prostě říkám, ať jede, že PA je taky na cestě. Pak už mě porodní proces naplno pohlcuje, stahuju se sama do sebe, kde jsem jen já a miminko a okolí vnímám a komunikuju s ním jen velmi omezeně, v občasných záblescích, kdy na krátkou chvíli "vyplavu na povrch", abych se zas ponořila sama do sebe.
Jeden z okamžiků, který vnímám, je příjezd PA, jsem na gauči, v kleku se opírám o polštáře, masíruje mi bedra, pak slyším jak volá druhé PA, a říká něco jako "ano, Eliška, hezké kontrakce po dvou minutách, můžeš vyrazit." Trochu mě to překvapilo, domlouvaly jsme se, že druhá PA přijede spíš až ke konci porodu. Nakonec přijíždí spolu s dulou, jejich příjezd vnímám už jen velmi vzdáleně, ale jsem ráda, že tam jsou. Dula mi občas podává pití, nabízí rebozo masáž, kterou odmítám, vůbec není potřeba. Z vnějšího světa vnímám jen ulevný tlak rukou na svých bedrech (ani nevím, komu zrovna patří) a příjemné teplo nahrávacího polštářku v podbřišku. V pokoji je tma, dula jen pověsila na okno řetěz s tlumenými světýlky a vedle v pokoji svítí obrazovka počítače, kde se můj muž snaží přeprogramovat osvětlení v chodbě, aby se nerozsvěcelo pokaždé, když jdu na záchod (tím strávil minimálně půl hodiny 😁). PA občas zkontroluje miminko Dopplerem a ujistí mě, že vše je v pořádku, žádné jiné vyšetření není potřeba - já vím, že vše postupuje tak, jak má. V jednu chvíli pocítím únavu a tak se ptám PA, jestli si myslí, že už jsem aspoň v polovině, odpovídá, že spíš už dost za polovinou. Kontrakce jsou už hodně silné, cítím v nich velký tlak na konečník, přesouvám se na záchod, kde se vyprazdňuju, je to intenzivní a úlevné zároveň, uvolňuju se a moje tělo možná začíná samo trochu tlačit. Dula s druhou PA zaznamenávají, co se děje a roztahují v chodbě před záchodem karimatku, kterou našly asi někde u dveří, nebyla připravená na porod, používám ji na cvičení na zahradě, ani nevím jak jim dokážu říct, že tu ne a proč 😁 Navíc stejně nehodlám porodit na záchodě nebo na chodbě před ním. Nějak se vracím zpátky do svého hnízda na gauči.
Klečím nahá na gauči, nevím, kdy jsem se svlékla, ale někdy na začátku jsem na sobě měla noční košili, objímám svého muže, ženy pode mě rozprostřely jednorázové podložky, v obzvlášť intenzivní kontrakci praskne voda, PA mě ujišťuje, že je v pořádku a čirá. PA mě povzbudí, ať si zkusím vevnitř sáhnout na hlavičku. Opravdu tam je, cítím teplé, měkké vlásky plné slizu, naprosto magický okamžik, po všech těch setkáních s miminkem, která probíhala jen na ve vizualizacích, se setkáváme i fyzicky, je opravdové, dotýkám se ho, za chvíli se narodí! Každá kontrakce je obrovský tlak, opravdová vlna, které se celé moje tělo plně oddává a posouvá miminko ven. Nedá se říct, že tlačím ani že netlačím, prostě se to děje. PA mi dává do dlaně olej, kterým se sama namažu tam, kde cítím, že se kůže napíná a je to potřeba, dál mi pomáhá chránit hráz. Rodí se hlavička, ramínka a najednou mám v rukou pod sebou miminko. Leží na podložce, ale držím jí, dívám se střídavě na ni a na muže, opakuju "my jsme to zvládli". PA mi pomáhá zvednout miminko do náručí, dula nebo druhá PA mi dávají přes ramena deku, pořád jsem v kleče, objímám ten malý zázrak a líbám svého muže. Už je s námi i syn, který celý porod prospal, ale v úplném závěru se probudil, seběhnul po schodech dolů a vstoupil do obýváku asi vteřinu potom, co se Lilith narodila.
Ležíme všichni spolu na rozloženém gauči, Lilith mi přitulená na hrudníku střídavě pláče a rozhlíží se, jakoby nevěděla, co dřív, jestli si prohlížet mě, brášku nebo tátu nebo jestli hledat prso nebo spát. Nakonec se s mou lehkou dopomocí přisaje a kojí. Úplně jsem zapomněla na speciální červenou plenku a bonding dečku, Lilith je přikrytá obyčejnou bílou plenkou a jednou starých dek, která byla od začátku porodu na gauči, což se nakonec ukázalo jako dobré řešení, vzhledem k tomu, že mě a vše, co jsme měly na sobě, mocně pokakala smolkou. Dostávám tinkturu z kokošky jako prevenci většího krvácení, ale po nějaké době začne PA připomínat placentu - jediný nátlak, který z její strany za celou dobu cítím, nechce se mi, ani mému tělu se nechce, ale chápu, že je to poslední krok k tomu, aby si i PA mohly oddechnout, že je vše bezpečně za námi a nebude se konat žádné drama. Probíráme různé možnosti a polohy, nakonec placentu několika lehkými zatlačeními porodím v podřepu na zemi u gauče. Nechtěla jsem lotosový porod, ale dohodly jsme se, že miminko bude na placentě minimálně po dobu bondingu. PA ještě zkontrolovala porodní poranění a kromě drobné oděrky nic nenašla. Pokračovali jsme v tulení na gauči, PA mezitím popíjely v kuchyni čaj z čerstvého zázvoru, který jsem si původně nachystala na ten svůj vyvolávací lektvar, na který nedošlo.
Po asi dvou hodinách šel muž vyprovodit dulu a druhou PA, aby si mohl v klidu užít bonding skin to skin s Lilith a já mohla jít do sprchy. S pomocí PA jsem odstřihla pupeční šňůru, Lilitku jsme zvážily (skoro 3.9 kg, po tom mohutném vykakání, takže jsem prý porodila minimálně 4 kg miminko). Muž si převzal Lilith, já šla s PA do sprchy, podařilo se mi v pohodě vyčůrat (ach jaká pohoda vyčůrat se ve vlastní sprše oproti tomu, když máte poprvé po porodu čůrat na porodním křesle), umýt se, obléknout se do červeného župánku. PA mi ještě připravila koktejl z placenty, naposledy jsem se na chvíli natáhla do našeho porodního hnízda na gauči, udělali jsme pár fotek. Pak jsme Lilitku oblékli, vyprovodili PA a odebrali jsme se do postele. Spát se chtělo všem, kromě Sebíka, který jako jediný většinu noci prospal a mně, frčící na poporodních hormonech. Tak jsem jedním okem pozorovala spící nádhernou Lilith, rozesílala do světa radostné zprávy o jejím narození a poslouchala, jak Sebík bez dozoru pobíhá a hospodaří po domě 😁
Jsem ohromně vděčná, že porod mého druhého dítěte proběhl přesně tak, jak jsem si přála, nezůstalo žádné ale, nic, co bych si bývala přála udělat jinak. Bylo to (pro mě) tak dokonalé, že jsem paradoxně po porodu ani necítila žádnou velkou euforii, jako po porodu prvního syna, přijala jsem to se stejnou samozřejmostí, s jakou jsem porodila. Současně jsem cítila, že se porodem Lilith naplnila i moje "porodní cesta", že to byl ten okamžik, ke kterému jsem směřovala už dávno před tím, než byla vůbec počata, vším, co jsem si okolo tématu porodu nastudovala, vyzkoušela, zažila, promyslela. Chvíli jsem si ani nebyla jistá, jestli pro mě vůbec moje "porodní cesta" může ještě pokračovat aspoň jako pro dulu, ale rozhodla jsem se zůstat pokračování otevřená.
Závěrem bych chtěla poděkovat všem úžasným ženám, které mě a moji rodinu tímhle zázrakem provedly a pomohly ho uskutečnit. Největší respekt patří porodním asistentkám, za ochotu a odvahu poskytovat odbornou péči i mimo systém, za to, že jsme se mohli opravdu svobodně rozhodnout, kde se naše dítě narodí. Děkujeme! ❤️
