02/06/2026
Díl druhý: Nekonečné možnosti kynologie
Jak se měnila doba, měnil se i svět kynologie. Najednou nabízel nekonečné možnosti a já byla zvědavá.
Vyzkoušela jsem sportovní kynologii, dogfrisbee, coursing, TART, NZŘ, záchranařinu a později canicross, mondioring, canisterapii, mantrailing i detekci.
Ze začátku pro mě byla záchranařina hlavně o zkouškách a závodech. Sutiny, plochy, voda, dokonce i laviny. A samozřejmě stopování. Přišly první zkušenosti ze zahraničí, ze součinnostních cvičení a simulací reálných zásahů ve Slovinsku a Německu. Práce teamleadera kynologického družstva.
Přišla spolupráce s mnoha psy různých plemen, nekonečné hodiny v terénu, v sutinách a v lese. Soustředění, psí tábory, práce záchranářského figuranta. Zkoušky, závodní úspěchy i neúspěchy.
A čím víc jsem toho zažila, tím víc jsem si uvědomovala jednu věc – neexistuje univerzální cesta.
Každý obor chtěl trochu jiného psa. Jinou psychiku, jiný styl práce, jiný přístup psovoda. Něco fungovalo u jednoho psa a úplně selhalo u druhého.
Co ale zůstávalo pořád stejné, bylo silné pouto se psy a z něj plynoucí touha co nejvíc jim porozumět.
A s tím přišly i nové směry výcviku.
Pozitivní trénink, klikr, hračky, pamlsky. Najednou se mnohem víc řešila motivace, emoce psa, přesnost načasování a komunikace.
A pro mě to bylo důležité období. Ne proto, že bych našla „správnou metodiku“. Ale protože jsem začala chápat, že výcvik není jen o tom psa něco naučit. Je o tom pochopit, proč pes něco dělá, jak přemýšlí a co se děje v jeho hlavě.
Postupně jsem také začala vidět rozdíl mezi sportem a praxí. Mezi výkonem pro body a skutečně použitelným psem.
A i když jsem si to tehdy ještě neuvědomovala, začala jsem hledat směr, kterým chci v kynologii jít opravdu do hloubky.
