Lukáš Karas - Práce se sny

13/01/2026

Třetí díl podcastu Jinosvět je na světě ⚡⚡⚡

⚡Ve třetím díle našeho podcastu jsme se věnovali srovnání psychologie traumatu a gnostické kosmologie. V první polovině našeho povídání jsme si popsali, jak trauma vzniká, co se odehrává v rozštěpené duši a jak se z duševních fragmentů formují traumatické komplexy. Vykreslili jsme jejich podobu a na základě snů objasnili jejich chování. V podcastu se dozvíte, jak tyto traumatické komplexy působí v našem nitru coby nezávislé entity narušující vědomí, paměť a vůli. Tento skrytý vnitřní svět traumatu jsme následně srovnávali s fascinující gnostickou kosmologií a odhalili jsme překvapivé korespondence. Ty můžeme shrnout do několika bodů.

🟡 Od jednoty k mnohosti:
- Psychické trauma rozštěpí duši. Z psychických fragmentů vznikají traumatické komplexy coby autonomní psychické entity.
- Kosmické trauma způsobí rozštěpení Sofie, což vede ke zrození archontů a posléze pozemských lidí.

🟡 Pád do zapomnění:
- Psychické trauma způsobí, že mučivá vzpomínka upadá do zapomnění. Jedinec si na ni nevzpomíná.
- Kosmické trauma způsobí vznik světa vznikání, padlého stavu světa, gnostiky vnímaného jako svět zapomnění, spánku a smrti (kosmické nevědomí).

🟡 Zajaté světlo a vznik „oddělených“ bytostí:
- Komplex v sobě obsahuje psychickou energii, která z něho činí autonomní psychický útvar obdařený jistým druhem vědomí.
- Světlo rozštěpené Sofie je zajato nižší přirozeností a vede ke vzniku lidských bytostí a archontů. Božská jiskra spočívá ve stvořené bytosti coby její duchovní jádro.

🟡 Démoničtí archonti zabraňují scelení:
- Psychické trauma způsobí, že se nezpracovaná traumatická událost jeví jako nebezpečná démonická postava, případně jako nebezpečný obsah, který je chráněn démonickou archetypální obranou.
- Kosmické trauma způsobí vznik archontů, kteří vystupují démonicky a udržují člověka ve stavu spánku a zapomnění. Jejich podoba často srůstá se zvířaty, což z psychologického hlediska poukazuje na jejich příbuznost s archaickou, instinktivní oblastí duše.

🟡 Rozpomenutí a návrat na počátek:
- Při léčbě traumatu jde rovněž o rozpomenutí se na původní traumatický okamžik. Prožít a úspěšně integrovat původní traumatický prožitek představuje návrat k původní ztracené celosti.
- Vykoupení a spása v gnosticismu splývá s pravým poznáním, gnosis, neboli poznáním pravé povahy skutečnosti. Jedná se o rozpomenutí na původní nebeský stav a odhalení příčiny bědného lidského údělu.

🟡 Vykupitel sestupuje do podsvětí a shromažďuje padlé duše:
- Psychoterapie traumatu „sestupuje“ do nevědomí a zde rozpoznává odštěpené traumatické komplexy a znovu je sjednocuje s celkem vědomé osobnosti.
- Spasitel v gnosticismu sestupuje do kosmického podsvětí, do „pekla“, aby zde probudil nevědomé duše a tím je navrátil k celosti duchovního světelného Pleromatu.

Ve třetím díle našeho podcastu jsme se věnovali srovnání psychologie traumatu a gnostické kosmologie. V první polovině našeho povídání jsme si popsali, jak t...

12/01/2026

Mýtický obraz „přírodního člověka“, žijícího stranou historie a civilizace, nikdy nevybledl. Během středověku splýval s pozemským rájem, který vábil tolik námořníků k dobrodružstvím.

Mýtus o šťastném divochovi nejen vystřídal mýtus o zlatém věku, o dokonalosti počátku, ale posunul ho. Tento zlatý věk, jak v něj věřili renesanční ideologové a utopisté, ztratili lidé vinou „civilizace“.

Stav nevinnosti, duchovní blaženost člověka před pádem a mýtus o ráji se stal v mýtu o šťastném divochovi stavem čistoty, svobody a blaženosti příkladného člověka uprostřed mateřské a štědré přírody. Ale v tomto obrazu přírody snadno rozpoznáme charakteristické rysy ráje.

Veškerá literatura o divoších je krásným dokladem o vnímavosti Zápaďanů: pozorujeme jejich stesk po ráji. Stesk doložený v mnoha jiných obrazech ráje a rajského života: ostrovy, nebeské krajiny tropů, blaženost, nahota, krása domorodých žen a sexuální volnost atd.

Podstatné je, že renesance, středověk, ale i antika měly nejasnou vzpomínku na mytickou dobu, v níž člověk byl dobrý, dokonalý a šťastný. A věřilo se, že mezi divochy najdou současníky prvotní mýtické doby.

M. Eliade - Mýty, sny a mystéria

06/01/2026

Podle legendy leží Adamův hrob na Golgotě. V křesťanské knize o Adamovi se říká: „A andělé odnesli Adamovo mrtvé tělo do Jeruzaléma a pohřbili je uprostřed země, v Jeruzalémě na tomtéž místě, kde bude ukřižován Bůh.“

Jeruzalém leží uprostřed země Izrael, svatyně uprostřed Jeruzaléma, chrámová síň uprostřed svatyně, archa úmluvy uprostřed síně a základní kámen světa pod archou, neboť se říká, že odtud byl založen svět.

Podle jiné legendy měl být na tomto místě stvořen Adam, kde byl později vztyčen kříž. V pozdější době se legenda vykládala v tom smyslu, že Kristus a jeho spásné dílo spočívají ve středu světa.

Tento názor má však také hluboký psychologický smysl, totiž ten, že centrum lidské duše je místo, kde „síla Boha ze čtyř stran setrvává v klidu“, tzn. kde se protiklady sjednocují, kde je zakopaný skrytý poklad a odkud vychází spása.

- Legenda o grálu - Marie-Louise von Franz

01/01/2026

Z hlediska analytické psychologie způsobují traumatické vlivy rozštěpení v psýché. Odštěpené, inkompatibilní části přitom padají do nevědomí, kde se z nich formují autonomní komplexy, které nejsou přístupné vědomí ani vůli. Tyto psychické fragmenty plodí například poruchy paměti, ovlivňují chování a svým vlastním životem narušují osobnost. Může to vést až k chorobným změnám.

Takové traumatem indukované komplexy mohou nepoznány existovat v nevědomí celé léta, ale pak najednou vnější spouštěče a stimuly způsobí, že “se spustí”, prorazí do vědomí a vyvolají prudké reakce. Traumatické komplexy jsou tedy odštěpené dílčí psýché, které vznikly na základě traumatického šoku.

Je však v povaze komplexů, že tyranizují vědomí, dokud konečně nevyvstane možnost integrace jejich poselství. Traumatické komplexy způsobují tak silné narušení stavu vědomí, že jsou vyřazeny volní impulsy a duševní situace se vyznačuje stavem nesvobody. Často se to manifestuje nutkavými myšlenkami a činy.

V běžné řeči si říkáme, že “máme komplex”, ale realitou je, že komplexy “mají nás”. Obsadily nás a jsou silnější než Já.
Traumatické komplexy jsou mocné duševní síly, které prožíváme jako neustálou vnitřní hrozbu, jako nepřátelské síly. Omezují svobodu Já.

Terapeutický úkol pak spočívá v tom abychom byli oporou křehkému Já, abychom rozvíjeli a stabilizovali síly pacientčina Já a ona tak mohla pohlédnout do očí vnitřnímu démonu komplexu.
Proti agresivním silám rozštěpení, které vyvolal traumatický komplex, se musí zapojit spojovací síly erótu a soucitu.

V terapeutickém vztahu musí růst, to co se v důsledku traumatu nemohlo dostatečně rozvinout a bylo potlačeno. Teprve pak se může vyvíjet tolerance vůči afektům a pacientka může začít navazovat vztah s vytěsněnými vnitřními částmi Já.

U. Wirtz - Zemři a vstaň

01/01/2026

Představa Boha, jež centruje a ovládá vědomí, potřebuje čas od času obnovu, protože dominanta vědomí je “správná” pouze tehdy, jestliže odpovídá požadavkům vědomí i nevědomí. Jen tehdy totiž může slučovat jejich protichůdné tendence v jednotu.

Jestliže je naproti tomu dominanta příliš slabá a neúplná, pak se život stravuje v neplodném konfliktu. Pokud se však starý a nefunkční postoj vědomí obnoví svým zánikem v nevědomí, z nevědomí vystoupí potřebný symbol celosti.

Legenda o grálu - Marie-Louise von Franz

29/12/2025

Lidé, kteří utrpěli trauma, jsou – v pojetí Erina Martze a Jacoba Lindyho – obaleni „traumatickou membránou“. Chápou ji jako určitou nárazníkovou zónu či obal vytvářející se proto, aby po katastrofálním traumatickém zážitku chránil traumatizované lidi během fáze uzdravování.

S touto biologickou metaforou se asociuje proces, jímž se nad ranou vytváří jemná ochranná vrstva, která podporuje hojení, ale protože je zprvu velmi tenká a jemná, může se snadno protrhnout, zejména v raných fázích hojení. Traumatická membrána sice chrání před dosud neintegrovatelnými toxickými afekty a zaplavujícími vzpomínkami, ale také zabraňuje novým zkušenostem.

Traumatickou membránou se Já chrání před retraumatizací a umožňuje adaptační procesy a uzdravování. Lindy píše o tom, že psychický organismus pozvolna zneškodňuje vliv traumatických stresorů a nejdříve rozkládá traumatický komplex takříkajíc na stravitelné části, aby bylo možné postupně intrapsychicky trauma zpracovávat. Postupovat pozvolna, po krůčcích, je pro tento proces nanejvýš důležité, aby se ještě nezvětšovala trhlina v psychické struktuře a nepřetěžovala se kapacita traumatizovaného člověka.

Ale traumatická membrána nemá funkci pouze intrapsychickou. Má svou interpersonální složku, která slouží k obraně proti traumatu před vnějším světem. Ovšem především tato membrána udržuje kontrolu nad tím, jak se mohu jako terapeutka přiblížit k nejhlubšímu jádru své pacientky. Pokud je tato membrána velmi silná a pevná, pak působí jako stěna mezi pacientem a analytikem.

Mnozí traumatizovaní lidé obětují vztahy i naději na uzdravení, protože se velmi bojí, aby někdo jejich membránu neporušil, neprorazil jejich ochranný štít – pak by byli náhle bez kontroly. Předpokladem možnosti opuštění této pancéřovité interpersonální traumatické obrany je živný a podpůrný terapeutický vztah s trpělivým a důvěryhodným terapeutem.

Později musí být obětováno strnulé, ulpívající Já, aby mohly začít působit impulsy k duševní proměně a mohla se rozvíjet nová, posttraumatická identita. Sebeobětí, k níž jsou povoláni lidé, kteří přežili trauma, je vzdát se touhy po jistotě za každou cenu.

U. Wirtz – Zemři a vstaň

26/12/2025

Archetypální dvojice: Mág a nevěstka

Ve staré šimonovské gnózi se k úctyhodnému zasvěcenci a zjeviteli Šimonovi, znalému magie, připojuje osudová ženská postava s výmluvným jménem Helena.

Podobné protikladné páry dobře známe z křesťanské gnóze: v Evangeliu Egypťanů je Pánovou partnerkou Salomé, v jiných textech je to Marie Magdaléna, jíž Vzkříšený svěřuje svá zjevení.

Skutečnost, že se dvojice Šimona a Heleny objevuje mnohem dříve, naznačuje, že máme co do činění s předkřesťanskou nebo alespoň nekřesťanskou symbolikou – ne-li přímo s archetypální psychologickou konstantou. Mág a nevěstka k sobě zjevně patří – ve světě snů, v literatuře i jinde. Nezapomínejme, že doktor Faustus, který se oženil s Helenou, byl rovněž čaroděj.

A zde je série snů jednoho našeho současníka, kterou zaznamenal C. G. Jung: „V podzemním domě, který je ve skutečnosti podsvětí, žije starý kouzelník a prorok se svou dcerou. Není to ale jeho skutečná dcera, je to tanečnice, velmi nemravná osoba – je však slepá a hledá uzdravení. Tato neznámá žena sedí na špičce štíhlé kostelní věže a tajemně naň zírá přes propast.“

Gnóze jako světové náboženství - Gilles Quispel

26/12/2025

Erich Fromm: O pudu života a pudu smrti k biofilii a nekrofilii

Biofilie je vášnivá láska k životu a ke všemu živému - je to touha po růstu, ať už jde o člověka, rostlinu, myšlenku nebo společenskou skupinu.

Biofilní člověk raději buduje něco nového, než aby zachoval staré. Chce víc "být" než "mít". Má schopnost žasnout a prožívá raději něco nového, než aby prosazoval staré. Dobrodružství života je mu milejší než ustálené jistoty. Vnímá více celek než jenom části, celé struktury spíše než sumu prvků. Přeje si tvořit a uplatňovat svůj vliv láskou, rozumem a příkladem - ne násilím a tím, že věci zničí, ne byrokratickým jednáním a zacházením s lidmi jako s neživými předměty. Protože se raduje se života a všech jeho projevů, není vášnivým spotřebitelem masově produkované "zábavy".

Biofilní etika má vlastní princip dobra a zla. Dobré je všechno, co slouží životu, zlé je všechno, co slouží smrti. Dobrá je úcta k životu, dobré je všechno, co podporuje život, růst a rozvoj. Zlé je všechno, co život dusí, potlačuje a dělí na kusy.

Nekrofilie je důsledek zdušeného růstu, duševního zmrzačení. Je následkem života neprožívaného plně, neschopnosti překonat v určitém vývojovém stádiu narcismus a lhostejnost.

Destruktivita není s biofilií paralelní, ale je její alternativou. Láska k živému nebo láska k mrtvému je základní alternativou, před kterou stojí každá lidská bytost. Nekrofilie roste tou měrou, jak je bráněno růstu biofilie. Člověk je biologicky vybaven schopností k biofilii, psychologicky však má alternativní možnost nekrofilie.

To, že se nekrofilie vyvíjí zákonitě v důsledku psychického zmrzačení, je třeba odvozovat z lidské existenciální situace. Když člověk nemůže tvořit nebo mít na někoho vliv, když nemůže uniknout z vězení svého narcismu a izolovanosti, má možnosti uniknout pocitu nicoty a neschopnosti a žít tím, že si potvrdí vlastní existenci aktem ničení života, který není schopen sám tvořit. Nepotřebuje k tomu mnoho námahy, trpělivosti ani péče, stačí mu silné ruce, nůž nebo revolver.

(E. Fromm: Anatomie lidské destruktivity)

23/12/2025

Ti, kteří přežili trauma nemohou dostatečně chránit to, co chápeme jako bytostné Já v nitru. Různé stavy já se navzájem odlišují různými, více či méně prostupnými hranicemi – oč traumatizovanější je člověk, o to disociovanější jsou jednotlivé stavy já. To znamená, že člověk ztrácí kontrolu a povědomí o svých jáských stavech.

Krizové zkušenosti, a především extrémní traumatizace, způsobují, že se tato pociťovaná jednota rozbíjí a vzniká roztříštěnost na mnoho částí osobnosti. Tyto fenomény vidíme u hraničních poruch osobnosti a zejména u disociačních poruch identity. Takové „psychostřepy“, tzn. odštěpené části osobnosti, mohou lidé prožívat jako nezávislé vnitřní postavy, které všechno kriticky komentují, všechno snižují nebo se všemu vysmívají.

— U. Wirtz, Zemři a vstaň

20/12/2025

"Důvěřuj snům, protože v nich je skrytá brána k věčnosti."

~ Chalíl Džibrán

19/12/2025

Žena, která byla závislá na tyranském otci, se pokusí proniknout do světa se stejně despotickou autoritou. Bude ostatním vládnout, bude jim vnucovat, co on vnucoval jí. Tak amazonky jen prohlubují traumata způsobená otcem, místo aby se z nich pokusily vyléčit.

Není to snad totéž, co dělaly legendární Amazonky?
I moderní amazonky si, symbolicky řečeno, řežou prs; přejímáním mužského chování a zvyků se odřezávají od vlastního ženství.

Amazonky trpí hyperaktivitou, nejsou schopny přijímat a jsou ženami se smyslem pro povinnost a zásady. Místo toho, aby vyhledávaly mužské pohledy, jak to dělají svůdkyně, pohrdají okouzlováním mužů a někdy dojdou až k pohrdání celým mužským pohlavím.

Psychoanalytička June Singerová popisuje amazonky takto: „Amazonka je žena s povahovými rysy, které se běžně spojují s mužským temperamentem, ale místo toho, aby je převzala a posílila se tak jako žena, identifikuje se s mužskou silou. Současně popírá svou schopnost vytvářet láskyplné vztahy, což je vlastnost, která se tradičně spojuje s ženstvím. Amazonka, která převezme moc a přitom popře svou schopnost vázat se citově na jiné bytosti, zůstává lidsky jednorozměrnou a stane se obětí toho, čeho se chtěla zmocnit.“

Problém vyplývá z toho, že žena se cele upevňuje v postoji, že něco za každou cenu dělá, místo toho, aby zkrátka byla. Dělat a vyrábět jsou obecné požadavky mužského charakteru, zatímco být pro radost z bytí patří více ženskému světu.

Každé pohlaví do sebe musí samozřejmě integrovat i svou doplňkovou část, svého anima nebo animu, ale k tomu musí být nejdřív dobře zakotveno ve své vlastní identitě. Muž, který se naprosto identifikuje s tím, čeho v životě dosáhl, musí pěstovat svou schopnost být a přijímat, chce-li se stát úplným člověkem. Právě tak žena, která má dobře vyvinutou schopnost být a přijímat, musí integrovat dynamický mužský aspekt, aby se stala úplnou. Pakliže žena postupuje naopak, obrní se mužskou zbrojí a zanedbává schopnost bytí, vyvíjí se chybně, a to je provázeno trápením.

Jednou z odrůd amazonek je takzvaná superstar, což je žena, která chce ve všem uspět. Je dříčem v práci a chtěla by být i dokonalou hospodyní a ideální ženou. Pokouší se uspět tam, kde její otec selhal. Svému tempu však rychle podléhá. Unavená superstar ztrácí pod tíhou odpovědnosti veškerý kontakt se svými emocemi a brzy už ji nemůže nic citově zasáhnout v ní ani v okolním světě. Po nějaké době už veškerá práce ani úspěchy nestačí, aby daly jejímu životu smysl. V této fázi bývá výsledkem, že se superstar stane chladnou a cynickou ženou, sžíranou hlubokou vnitřní depresí. Za jejím chladem a cynismem se totiž ve skutečnosti skrývá strach, že bude odvržena.

Podle Lindy Schierse-Leonardové se často stává, že superstar vychovával otec jako chlapce a promítal do ní své vlastní neuskutečněné ambice. Místo toho, aby respektoval její sexuální rozdílnost, zvolil pro ni otec mužský způsob života a mužský osud.

Vrcholnou podobou amazonek je královna válečnice, která se s rozhodností a energií vzpouzí iracionalitě otce. Považuje ho za degenerovaného a vytáhne proti němu do boje. Postoj královny válečnice si nejlépe přiblížíme citátem z díla básníka C. S. Lewise. Popisuje vzpouru bohyně Ural proti otci, který se rozhodl zabít její milovanou sestru: „To nejlepší, co můžeme udělat, abychom se proti mužům ubránili, je zůstat ve střehu, tvrdě pracovat, nedívat se na nebe ani na zemi, neposlouchat hudbu a především a v první řadě nemilovat.“

Tato strašná slova svědčí o naprosté necitlivosti. Připomínají mi krédo určitých extremistek, které hlásají, že milovat se s mužem je vlastně „nehonorovaná práce“. Tato tvrdost je stejně iracionální jako chování otce, které ji vyvolalo. Ať už je otec bláznivý, nezodpovědný, nebo degenerovaný, prozrazuje nakonec reakce na jeho chování stejné bláznovství a stejné vychýlení. Jde o neradostný a tvrdý životní postoj se samou dřinou podle zásady: „Makej, nebo zdechni“, kde se všechny životní kroky stávají bitvami, které je třeba vyhrát. Není už co vychutnávat, vnímavost se považuje za pasivitu a z hluboké ženy zbude jen prázdnota.

Anatomie lásky - Guy Corneau