https://www.facebook.com/111723030672346/

Dana Fragnerová - Individuální lekce jógy, Dukelských hrdinů 848/17, Praha 7 (2025)

29/08/2025

Přenastavování
Jsem zpět na Vysočině, asi tady na mě múzy čekaly. Holky zlaté, trpělivé. Počkají si, až bude správný čas. Co by se unáhlovaly a vnucovaly se tam, kde je tma, nevlídno, chaos a rychlost. Dala jsem si načas, než jsem je opět uměla vnímat, slyšet, cítit. Zbitá jak pes, prázdná jako hluboká jáma, sama v krajině posedlou tmou (Jiří Suchý). Děly se velké změny, ale já to nezaznamenala, jela jsem jak křeček v kolečku, práce, povinnosti, rozvrh, jízdní řád, péče o druhé. Jen výkon a rychlost - kvantita se svou rozpínavostí a šedivostí, svým plýtváním všeho včetně času. Krásné a důležité jsem odsunula, přikryla s tím, že se vrátím později. Taky možnost, jenže pak se divím, inspirace, obrazy a slova zmizely, nemám k nim přístup.

Zbyla mi jen trpělivost a odvaha projít tou krajinou tmy a být vděčná za každou světlušku, paprsek, úplněk a slunce bez mraků. Jdu už celé léto a úplně jistá si nejsem, světla není pořád dost, ale svítí se, občas pomůže baterka, pouliční lampa.

Chci hledat kvalitu vyjádřenou barevností, hloubkou, jedinečností. Má trvalou hodnotu, je vlastně malá, lokální, ve své podstatě má zakódovanou jednoduchost. Tak trochu přehlížená, podceňovaná, ale při tom exkluzivní, každý ji nakonec pozná a ocení.

Žít kvalitně znamená přijmout i všechny změny, které se na mě valí. Sbližuji se se svým tělem, začíná si žít jinak, potřebuje jiné tempo, jinou péči. Smiřuji se i se změnami, které prodělaly zdejší louky, hledám jejich novou krásu a nacházím. Nové oči vidí novou nádheru, jinak vyjádřenou harmonii v nových liniích zdejší přírody, lesů, luk a rybníků. Musím po jiné cestě, která nepůjde úplně s dobou, ale půjde s mým srdcem. Nová přání, nové příběhy v mém životě.

Přenastavuji se, nevyžádaně. Tělo, mysl, dech i Já. Slzy, pot a vztekání. Je těžké a bolestné překročit poslední práh života.
Ale proč, když přede mnou cesta tichá v lese čistém a jabloň v sadu rodící. Jablíčka začínají zrát, před bránou věčnosti.

08/06/2025

Vlnění, vůně, dopisy
Šla jsem zkontrolovat jasmín. Ještě nekvete, tak že vůně se odkládá. Co ale právě teď je, zelené vlnění ječmenových fousků. Jemné, křehké fousy mladých klásků vytvářejí ladnost. Vítr čeří hladinu pole a vzniká synchronní pohyb. Je to pohyb jemný a plynulý, uklidňuje a zároveň vybízí k pohybu, jen nezamrznout a nezůstat stát. Mohu jít vpřed a doufat v nové a radostné. Toho je mi hodně zapotřebí.

Fakt, že změna je vždy jistá, je teď velmi dobrá zpráva. Až klasy ječmene dozrají, tak snad i já sklidím dobrou úrodu. Zatím něco nového klíčí, musím dávat velký pozor na plevel a rychle se ho zbavit. Naděje růstu a zrání je vždy možná, ale neobejde se bez podpory úsilí a pokory, dva v jednom.

S velkým nadšením a těšením jsem se vrhla na dopisy. Našla je po 35 letech moje máma a předala mi je. Dávná minulost, milostné dopisy od dvou mužů, napsali mi je v letech 1988 až 1991. Moje velké lásky, hluboké vztahy a důležité vzpomínky. Přestala jsem číst po pár dopisech, nešlo to. Ocitla jsem se v úplně jiné době, potkala jsem se s úplně jinou bytostí, než jsem teď. Změna je to tak obrovská, až mi vzala pevnou půdu pod nohama. A mám co dělat, abych dýchala.

Pomáhá mi pohled na věčné vlnění ječmene. Vše plyne, mění se, vyvíjí se. Může tam být klid i chaos, záleží na síle a směru větru. Kam půjdu, co udělám, záleží jen na mně. Chci si odpustit velkou bolest, kterou jsem způsobila mladému muži, který miloval mě, a já milovala jeho. Vše je tak dávno a toto již nezměním, mohu ale mít soucit sama se sebou a lásku pro muže laskavého, poctivého, odvážného, byť je kilometry daleko.

Až jasmín rozkvete a vůně mě přiláká, možná malý krůček ke smíření sama se sebou pocítím. Můj dech se provoní sladce, bíle a tráva pod nohama mi připomene, že jsem o trochu pevnější, zralejší, a když pán bůh dá, i moudřejší.

10/05/2025

Co potřebuje poutník
Kdysi jsem vyjádřila svoje přání. To jsem ale ještě netušila, že v hloubi duše poutníkem jsem. „Být tak poutníkem a slyšet svoje kroky, vidět cestu čekající na moje stopy, cítit čerstvý vzduch ve vlasech, uchopit pevnou hůl a moci se o ni opřít, vychutnat si třešně právě utržené. Nic není víc než svobodné srdce, širý kraj a očekávání možností. Není nic víc uklidňujícího než batoh na zádech, nic bezpečnějšího než vědět, kde je sever a kde jih. Neztratit se ve světě ani sama v sobě.“

Co potřebuje poutník? Cestu a požehnání, malý raneček a víru, že všude může být dobře. Potřebuje zdravé nohy, odvážné srdce a oči dokořán, mysl lehkou, přátelskou, vstřícnou.

Poutník chce potkávat dobré lidi, tančit, zpívat a poslouchat příběhy. Radovat se, družit se a pak jít dál. Jít svou cestou a zůstat sám, vystačit si s málem, zanechat stopy lehké, téměř neviditelné, protože je jen malou, nepatrnou součástí velkého celku. Poutník je bohatý jen svým bytím, chudý na přetvářky, lži a nedobré úmysly. Poutníkovi stačí málo, má jen, co unese, na zádech i v srdci.

Poutník nedrancuje přírodu, matku Zemi. Dary čerpá po troškách, pro svoje přežití a vždy s ohledem na další generace. Poutník neválčí, neničí, ale ani netvoří, umí jen obrazně bořit hranice a stavět mosty, vše pro lidi dobré vůle.

Poutník nabízí svoje nezávislé srdce, přináší nádech dobrodružství, je poslem zajímavých zpráv, velkým uchem i ochráncem tajemství. Je nadějí, že věci mohou být jinak, je důkazem, že svoboda existuje.

Ticho pohlcuje čas, svět se asi zastavil, nevím, protože já kráčím dál, nikdy není úplně tma.

15/04/2025

Dvě formy bytí, velikonoční příběh
Musím na Vysočinu, potřebuji její louky, louky tak obyčejné, že krása a jednoduchost není k přehlédnutí. Potřebuji její lesy, lesy tak hluboké, kde tajemství a nekonečnost lze občas zahlédnout a pocítit. Potřebuji prožít svůj nový zážitek, zážitek života a smrti, dvou forem bytí, které jsou podstatou existence. Tady to půjde, tady nic neruší. Čistota přírody, klid široko daleko, jemné plynutí jsou všude zdejší. Nechybí, nepřebývají, jsou akorát, je jich dost pro každou bytost.

Sedím v koncertním sále a Šostakovičova symfonie nese poselství, o kterém zatím nic netuším. Přichází pomalu, opatrně. Hudba pronikne nejdřív do těla, pak se pomalu usadí v srdci. Odtud už je jen kousek do mojí mysli, zážitek se přetváří do slov. Život pro život, život pro smrt, smrt pro život. Koloběh existence, rytmus vesmíru, pravda vyjevená i zastřená tajemstvím.

Život a smrt, dvě formy bytí, obě stejně krásné a důležité. Dvě kvality nekonečné existence, které se liší pouze formou. Život je forma bytí projevená v hmotě, smrt je forma v hmotě neprojevená. Zde se píše příběh duše. Život je dar, duše se balí do těla a je vržena do víru emocí a vztahů. Hledá sebe samu, svou podstatu a zároveň sama být nemůže, bez spojení s druhými lidmi nepřežije. Nezbývá jí než vyvinout úsilí k žití a spolužití a pro svoje snažení najít smysl. Pak lze mluvit o štěstí v životě lidském.

Smrt vnímáme jako ztrátu, velikou, hlubokou a zásadní. Myšlenka definitivního konce útěchu nepřináší. Ale co my víme. Za tím vším jen prostor obrovský, neznámý, neuchopitelný a tichý. To ticho pečuje, naděje klidu a harmonie může být součástí víry v každém srdci. My volíme.

Musím na Vysočinu, právě teď v čase velikonočním. Možná se v té obyčejné kráse přírody dotknu příběhu smrti, který si připomínáme každý rok už víc jak dva tisíce let. Tak dlouhá doba vytrvalého upomínání dává naději, že koloběh života a smrti nemá konec ani začátek.

17/01/2025

O radosti
Najednou mám 15 minut čas, uvědomím si to u pultu pekařství. Mohu se zastavit, akorát čas na vypití kávy. Posadím se tedy s kávou na lavičku na náměstí. Je chladné ráno, ale mám teplý kabát a poctivé boty. Krásný pocit klidu, uvolnění, moje energie pomalu stoupá, přináší tichou radost, prostě jen tak, radost ze života, a ta hladí moji duši, občerstvuje tělo.

Chtělo by se mi říci, že k zážitku radosti stačí málo, ale ruku na srdce, zklidnit se a uvolnit se je velká věc. Radost je energie, síla, která vzniká z ticha, klidu, smíření. Opravdová radost (neplést se zábavou, rozptýlením, rušením, útěkem) potřebuje přirozený běh života, života běh, který vychází z rytmu přírody, vesmíru. Radost roste ve sdílených lidských okamžicích, při společném naladění. Přináší pocit bezpečí a bezpečí radost násobí.

Nevím přesně, kdy jsme jako lidé ztratili propojení s přírodními cykly. Přehlížíme roční období, den a noc nemají svůj původní význam. Bude za tím zřejmě to, co nazýváme pokrok. Je zima, Karafiátovi broučci spali a spali, ale my běžíme, jedeme na plný výkon. Léto v plné síle a energie přírody na maximu, a my máme prázdniny, odpočíváme. V noci svítíme, ve dne sedíme, v okamžicích rozjímání na hraně dne a noci cvičíme, posilujeme, závodíme, soupeříme. Zábava, únik, rozptýlení. Tichá radost z rozjímání v okamžiku, kdy není den ani noc, kdy se protiklady světla a tmy přiblížily natolik, že s sebou nesou tajemství poznání.

Poznej sama sebe, Dano, sjednocuj protiklady – nekritizuj, nehodnoť, sundej soudcovský klobouk. Radost je v prostoru mezi protiklady. Paradox, čím je prostor menší, tím je radost hlubší. Jde k podstatě života, k tajemství přírody, k zázraku nekonečna.

16/12/2024

Narozeninový dárek
Narozeninové dárky jsou různé. Já, mikulášské dítě, něco o tom vím. Nikdy netuším, zda bude od Mikuláše, anděla nebo čerta. Ono se to stejně pozná až s odstupem času. Letos opět všechny tři zmíněné síly namíchány, protřepány a předány v momentu překvapení tak velkého, že mě to zastavilo na ulici Vinohradská a štronzo jsem zírala a lidi mě ohleduplně obcházeli.

Uvědomění si své pozemské mise díky daru do vínku mně předaného. Sudičky se tenkrát předvedly, do kolébky vložily dar tak vzácný, který mě vede mezi lidi tak lehce a samozřejmě, předaly mi nenápadně zabalený balíček, který přináší radost a štěstí. To je ta lepší stránka, ale jsme v životě, ve světě protikladů, takže je tu i ta odvrácená strana, strana povinnosti o dar pečovat, používat ho bez nároku na ocenění, poděkování, uznání. Nežádat aplaus a záři reflektorů, ale jen tiše dar rozdávat. Pro mě úkol nelehký, někdy nad moje možnosti, protože uznání, potlesk a fanfáry mám vlastně ráda.

Co s tím? Mohu jen děkovat vzácné síle humoru a nadhledu, kouzelné moci moudrosti a dojít až na samý konec bolesti a uvědomit si, že lesk a bída jedna mince jsou. Člověk je opravdu svobodný až v okamžiku, kdy uznání, bezpečí, svobodu a lásku umí najít sám v sobě, kdy ví, že je víc než jen tělo, mysl, role a vztahy, když ví o svém božském zrnku v sobě, největším daru pro cestu životem. Objevit svoje zrnko je největší štěstí. Víš, kdo jsi a proč tu jsi. Je to požehnání a radost.

Tak požehnané a radostné Vánoce přeji.

28/11/2024

Vše dobré chce čas
Vše dobré chce čas a úsilí. A někdy zase vůbec nic, jen zůstat v klidu, pozorovat a plynout s časem a událostmi. Rozeznat, kdy zůstat v klidu, kdy zabrat, to je vyšší dívčí. Ale až se to naučím, bude se mi dýchat lehčeji a snadněji.

Čas s námi ale stále zůstává. Jsme jeho součástí, pasivní veličinou, kterou čas okopává, hněte, nebo čas vytváříme a rozhodujeme, co s ním uděláme, jak ho využijeme? Mám pocit, že nás všechny pohltil, zmítáme se od povinnosti k povinnosti a už vlastně ani nevíme, co musíme, co chceme, co potřebujeme, co si přejeme. Nerozlišujeme podstatné a podružné, významné a bezcenné, nevidíme krásu obyčejnosti, nevnímáme rytmus každodennosti, neslyšíme slova podpory a naděje.

Nechci to. Zastavuji se, nebudu čekat, až mě zabrzdí nemoc nebo jiná těžká událost. Chci být paní svého času. Otevírám oči, nastražuji uši, nabízím srdce životu. Chci mnoho dobrého, chci dobro pro sebe i ostatní lidi. Je ale důležité spočinout v klidu srdce, dýchat se svou duší a dívat se kolem sebe, abych to dobré vůbec zahlídla, zachytila a udržela při životě.

Blíží se očekávaný čas, adventní čas, kdy o zklidnění, ztišení a zastavení mluvíme nejvíc. Uděláme to upřímně? Vše dobré upřímnost potřebuje, neobejde se bez ní. Pravda, láska a naděje, tři hvězdy života, tři světla, která by neměla chybět na žádném vánočním stromečku na náměstích a návsích. Vše dobré potřebuje čas a čas potřebuje člověka s důvěrou v srdci. Jít pevně s důvěrou v sebe, s důvěrou v život je nejvíc. Důvěra přináší vše dobré bez ohledu na čas a úsilí.

Někdy cítím rytmus vesmíru a srdce moje se ladí, dech dýchá v tempu nebeského klidu. Žít v důvěře je nejvíc. Srdce obtisk lásky nebeské a dech kosmický posel klidu. Mohu se o ně opřít, znají i tajemství hlubokých děr černých, vesmírných.

24/07/2024

Léto s vlivy andělů
Léto je, když sedím ve vláčku a kolem trati kvetou louky. Léto je, když si namažu dobrý chleba právě uvařenou rybízovou marmeládou. Léto je, když zvuky koupaliště se nesou přes střechy domů až na naši zahradu. Léto je, když v gumákách poskakuji s košíkem hub. Léto a prázdniny jedno jsou. Nejkrásnější jsou na Vysočině, na návsi, na louce, v lese. Stále v pohybu, a přitom v klidu. Teplé dny, voňavé noci, horké slunce a vřelá srdce mých andělů.

V létě se vždy připomenou. Stačí sedět u stolu v kuchyni, dotknout se šicího stroje v pokoji, vyjít na zahrádku, kde ještě stále kvetou jejich vůně. Stačí podívat se k lesu, kde borůvky opět dozrály a maliny zdobí kraje cest. Stačí podívat se přes plot a nadechnout se pokosené trávy. Stačí sepsat krátký nákupní seznam a andělé neodcházejí. Jsou volní, svobodní, bez bolesti a strachu. Jsou tady, zadní vrátka, vždy na stráži s dobrými úmysly. Jak jen to dělají? Za živa i po smrti stejní jsou.

Můj anděl nemá křídla, ale tenký šedivý copánek dlouhý až do pasu. Můj anděl nemá svatozář, ale oči hluboké pochopení, pojmou vše, lidská trápení i radosti. Můj anděl má ústa v lehkém úsměvu, který zůstává navzdory. Můj anděl má ruce tenké, uschlé od práce, ale hebké pro objetí. Můj anděl má srdce horké od lásky, vřelé od soucitu. Můj anděl stvořený pro věčnou připomínku dobra.

18/05/2024

Univerzální harmonie
Je to lehké chvění, které obklopuje Zemi, lehounký závoj klidu, míru a pokory. Principy života jsou tenké struny, které rezonují s každým hnutím mysli nás lidí. Je to krása, jemnost, dotyk vesmíru. Jeho energie podpory halí nás všechny - bytosti, tvory, rostliny i skály a s každým okamžikem vytrvale posílá vzkaz: „Žijte, co se do vás vejde, žijte s úctou k sobě a ke všemu kolem.“

Až sem dobrý. Jenže jsme nakonec jen lidi vrženi do víru změn a pokroku, každý se svými strachy, obavami, touhami a potřebami. Struny vesmíru se díky jim rozladí, falešné tóny života pak způsobují lidské utrpení. Jemné chvění a sladké plynutí vesmírné harmonie se mění v chaos, nesoulad, neporozumění. Každý jsme sám a zároveň součástí celku. Zodpovídáme za svoje bytí, zodpovídáme za svoje touhy, potřeby, očekávání, pocity i chování z toho vyplývající. Zodpovídáme přesně za tu malou příslušnou část společného koláče existence na Zemi. Neexistuje: „To oni za vše mohou.“ Každý máme svůj díl, někdo chutnější, někdo méně stravitelný.

Nikdo za mě život neodžije, musím sama. Chci naději? Musím ji najít v sobě. Chci odvahu? Překonám svůj strach. Chci blízkost? Musím vyjít vstříc lidem. Vše, co potřebujeme, najdeme v sobě. Máme zdroje zvládnout každé utrpení. Prožité utrpení nás pozvedá, rosteme v lidskosti, dorůstáme do rovnováhy. Zároveň nás prožitek utrpení zavazuje, musíme hledat způsoby naší vlastní existence, abychom neubližovali a zabránili utrpení dalších lidí. Pak se mohou struny vesmíru pomalu rozeznít, souznění se prohlubuje, harmonie se rozpíná rychlostí světla, vesmír Zemi obejme, lehounký závoj jemně vlaje, čechrá ho nekonečnost.

13/04/2024

Použít sebe
Použít sebe k činům, vztahům, tvorbě. Použít sebe s plnou otevřeností, nefalšovanou pravdivostí a s čistým úmyslem. Použít sebe, svoje čisté já, schované hluboko a skryté pod nánosy pravidel, limitů a obav. Použít své blažené já a pohladit svoje touhy zadupané, nechat je rozkvést a pak už se jen těšit z jejich plodů. Rozpustit očekávání, vysypat koš významů, přijmout svoje pocity a cesta k sobě je volná, cesta k lidem široká, pohodlná. Já jsem a používám sama sebe pro sebe, pro druhé, pro dobré i těžké věci.

Použít sebe v plné kráse a síle je dar světu, životu a lidem. Nechci být lakomá, chci dávat i darovat to nejlepší ze mě a radovat se sama ze sebe. Umím hodně, mám co nabídnout, někdo si bere, někdo možná ohrne nos, ale já věnuji upřímně. „Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.“ Ber, neber, použít sebe je jediná opravdu smysluplná věc pro moje bytí. Stíny jsou také přítomny, vyvažují tu idylku, drží mě pevně na zemi a ukazují směr, kam se podívat pro inspiraci k růstu.
----------------------------------------------------
Křičím do slov, když pocit zásadní, síla veliká
z hloubky daleké dere se. Víc neumím.
Být tak malířem, být mistrem not, obutá baletka,
snad sílu nevšední bych v krásu přetvořila.

Křičím tedy aspoň do slov a doufám,
že hloubku obejmu a ticho pohladí mě.
Ticho mluví pro všechny.

20/03/2024

Láska nebeská a pozemská
Už několik týdnů chci psát o lásce, nevím, jak na to, a zatím přišlo jaro. Mezitím se ve mně zabydlel velký prožitek divadelního představení Vojna a mír. Geniální ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj doplnil tento velký román o myšlenku shrnující podstatu světa a lidského bytí: „Láska je duší světa.“ Váhám, zda má smysl psát více. Krátká, stručná věta, hluboké poznání, zrno zlata, nebroušený diamant. A co já teď s tím.

Inspiruje mě jaro, síla nového začátku, zrození, růstu. Síla tvořivá, odolná a nezničitelná. Fascinovaně pozoruji tanec jara. Kde se toto vše bere? Jestli je láska duší světa, pak musí být přítomná i v tomto divokém divadle přírody. Láska musí být všude kolem nás, musí splývat s kreativní silou světa, silou podpůrnou a léčivou, silou, která drží svět a vesmír pohromadě.

Láska je princip bytí, bez ní nebude nic fungovat. Zmizí světlo, zmizí pravda a svoboda, její nenahraditelné části. Láska je kvalita dobra. Láska drží misky vah života a smrti v rovnováze. Láska sestupuje z nebes mezi nás lidi, je to dar, s kterým se rodíme. Každé malé miminko, nový člověk ji má v srdci, lidskost je její druhé jméno. A každý z nás s tímto darem zachází různě. Je důležité milovat bez podmínek, rozbalit dárkový balíček, ozdobnou mašli věnovat osobě drahé a milovat ji jen proto, že prostě existuje. Láska pak pučí a kvete, sudička přinášející dárkový poukaz na závislost sesychá a slábne.

„Lásko, Bože, lásko, kde tě lidé berou, na horách nerosteš, v poli tě nesejou.“ Ano, bereme ji sami ze sebe, každý svým způsobem. Jestli rozdáváme po špetkách, nebo rozhazujeme po hrstech, závisí na tom, zda umíme jít „domů“, do hloubky svého srdce a dělit se o vzácný poklad. Hodnotu svého pokladu můžeme i navyšovat, neboť láska je všude kolem nás, všudypřítomná, dostupná, k dispozici všem. Stačí otevřít srdce, čerpat a brát, nenechat se splést pozlátkem a cingrlátky. Láska je pravda a světlo. Na první pohled se nám nemusí líbit, co vyjeví, nasvítí, osloví. Ale jsme to stále my, lidské bytosti se srdcem plným lásky, která je určená i pro nás samotné. Je to dar, který se nevyčerpá, naopak roste, množí se a bují s každou kapkou vydanou světu. Láska nebeská i pozemská je nekonečná, nevyčerpatelný zdroj bytí a existence.

Fotka je od kamarádky

03/02/2024

Šťastný život
Co je štěstí? Slovy klasika – muška jenom zlatá, slovy neurovědce – pocit bezpečí našeho mozku. Rozpětí veliké, o názory tu není nouze. Štěstí už je to, že vůbec žiju. Co všechno se muselo stát, abych se právě já mohla před víc jak půlstoletím v městě Kladně poprvé nadechnout. Stačila malá náhoda, nedorozumění, změna v bouřlivém vývoji dějin a moji předkové by neexistovalo. Chci si každý den vzpomenout a poděkovat za svůj život rodičům, prarodičům a daleko nazpátek všem lidem, s kterými jsem spojena. Chci děkovat i prozřetelnosti, která mi byla nakloněna a dovolila moje zrození, umožnila mi být a růst.

Štěstí je prožít život celý, všechny jeho fáze, se všemi možnostmi, volbami a pestrostmi. Štěstí je udělat svůj život plný, jedinečný, barevný. Štěstí je, když události těžké se stanou růstovými, když situace radostné doplní energii a dají dostatek péče naší životní síle, abychom mohli obstát v dalších životních výzvách.

Štěstí je prožít svoje dětství bezstarostně, v lásce a bezpečí. Šťastný je každý mladý člověk, který se může učit, sbírat zkušenosti, připravovat se na svůj dospělý život osobní i profesní s plnou podporou blízkých dospělých. Štěstí je, když mladá dospělá bytost potká spřízněnou duši a jdou hledat houby magický, každý zdravý hříbek se pak počítá. Štěstí je vzrostlý bohatý les, který hodně nabízí, ale i vyžaduje. Štěstí je bezpečí, svoboda a láska, přijetí.

Štěstí je, když po půl století života mohu zpomalit a pozorovat události světa a hluboko uvnitř sebe cítit klid. Všechno je možné, i to, co si myslím, že možné není, nakonec možné je. Můj vliv na události je naprosto minimální, prakticky nulový, a přesto nejsem bezmocná, přesto stále věřím v sílu dobra, důvěřuji lidem a prozřetelnosti. To je dokonalé štěstí, spojení se sebou samou, s místem, kde se kdysi dávno, při mém početí, obtiskla prozřetelnost, ticho a láska.

Děkuji tomuto místu, děkuji prozřetelnosti skrze modlitbu. Modlitba je vědomé spojení síly, odvahy, lásky a pokory. Modlitba mi dává možnost uznat, že jsem jen nepatrnou součástí velkého celku, který mě přijímá a chrání. V modlitbě mohu odevzdat, co už neunesu, mohu požádat o podporu, milost. Modlitba uzdravuje moji duši, zkrášluje a zjemňuje svět.

Štěstí bude, když zestárnu, tělo se scvrkne, vysuší, ztratí sílu i pružnost, ale moje mysl rozkvete, propojí se s prozřetelností a naplní se moudrostí. V prach se obrátím, vítr mě rozfouká do světa a moudrá mysl zde na několik chvilek pobude, pohladí moje nejmilejší a rozplyne se v prozřetelnosti.

Dana Fragnerová - Individuální lekce jógy

29/08/2025

08/06/2025

10/05/2025

15/04/2025

17/01/2025

16/12/2024

28/11/2024

24/07/2024

18/05/2024

13/04/2024

20/03/2024

03/02/2024

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Praxe

Odkazy

Sdílet

Kategorie