19/11/2025
Zlaté světlo
Tma převažuje, tmy je víc než světla. Opouštíme podzim a jdeme do zimy. Každoroční rytmus, spolehlivý, neměnný, očekávaný. Můžeme se připravit, můžeme si ještě užít poslední zlaté světlo podzimu. Oči oslněné světlem ze zbytku barevného listí na stromech, nohy ponořené ve zlatě listí na cestách. Lesní cesty, kroky, bohatství, bezpečí, ochrana. S tím vším kráčím a mám pocit, že jsem na hranici dokonalosti. Jenže, překročit tuto hranici, znamená zničit tajemství. A to já nechci. Tajemství je podstatou života na zemi. Ještě nechci do vesmírných výšek, kde jsou všechny odpovědi. Ještě chci objevovat tady a teď.
Přijmu rytmus času a smířím se s tmou. Ptám se jí, co nabízí. První slovo je klid. To není vůbec špatné, ani nebezpečné. Pomalu přehodnocuji svůj pohled na tmu, která ve mně vždy vyvolávala pocit nejistoty, ohrožení, ztráty kontroly. Klid podporuje můj vnitřní zrak. Ten vidí, cítí, slyší vše i v tmě tmoucí, vede moje kroky, zklidňuje moje myšlenky, obnažuje moje emoce, ukazuje pravdu mé bytosti. Hluboko v mojí tmě je láska a svoboda.
Přijmu rytmus času a smířím se s tmou. Ptám se jí ještě jednou, co nabízí. Dalším slovem je odpuštění. Těžký kalibr, zatím nevím, co s tím. Vrátím se později, protože v hlavě mi zní vina a stud, pocity nelibé, nežádané. Odpustit sobě je nejtěžší. Přijmout a smířit se s částmi, které mi nesedí do obrazu sebe samé, velký a důležitý domácí úkol pro zimní čas. Nějak tuším, že láska a svoboda budou světlem, na které se mohu spolehnout. Nezmizí, nezhasnou, jen je chtít vidět.
Napadá mě, zda přeci jen jsem neodhalila tajemství, zda hranice dokonalosti nebyla dosažena. Možná láska a svoboda jsou bránou vesmírných výšek, propojují tento a tamten svět. Možná. Kdo ví, už nepoví. Kdo vědí, už nám neřeknou… (Hradišťan, píseň Tak tady byl).
