20/12/2025
Čtvrtá adventní neděle má zvláštní ticho.
Takové to, co ví, že už je skoro hotovo… a přesto se ještě na chvíli nadechne.
Na věnci se zapaluje poslední svíčka. Andělská. Říká se jí také svíčka lásky – a ne, není to ta přehnaně romantická z reklamy. Je to ta obyčejná, domácí. Co vydrží shon, drobky cukroví i lehce nervózní náladu těsně před Vánoci.
Říká se jí zlatá neděle. Ne proto, že by všechno bylo zalité sluncem, ale proto, že běžíme dokoupit poslední dárky a tváříme se, že to máme „úplně pod kontrolou“. Nemáme. A to je v pořádku.
Na stole se objevuje mísa s ovocem. Dřív jablka, hrušky, ořechy – dnes k nim přibyly mandarinky, pistácie a sem tam i něco, co neumíme vyslovit. Symbol zůstává stejný: tichá prosba, ať je příští rok alespoň tak dobrý, jako ten minulý. Nebo klidně o chlup lepší.
V některých domech se staví betlémy. Malé světy s velkým příběhem. Jesličky, které připomínají, že to nejdůležitější se kdysi narodilo v naprosté jednoduchosti. A že ke Vánocům vlastně nepotřebujeme dokonalost – stačí smysl.
Peče se vánočka, dodělávají se poslední dobroty, stromeček už netrpělivě čeká v koutě. A mezi tím vším by měl přijít i klid. Aspoň na chvilku. Protože advent není závod. I když to tak někdy vypadá.
A pak jsou tu pověry. Ty nás jemně straší a zároveň baví:
Nevěš prádlo. Nezametej. Nevstávej od stolu. A hlavně – někoho obdaruj, jinak si koleduješ o bídu. Což je vlastně krásně jednoduché poselství: mysli na druhé. A raději si nic nepůjčuj – ani cukr, ani starosti.
Čtvrtá adventní neděle je poslední zastávka před kouzlem Štědrého dne.
Směs víry, tradic, vůní a lehkého chaosu.
A připomínka, že Vánoce nejsou o tom, co všechno stihneme…
ale o tom, co si dovolíme na chvíli nechat být.
A pokud se přece jen nějaká starost vtírá ke stolu dřív než cukroví, zkuste ji na chvíli odložit. Nevyčítat si ji, jen ji jemně položit stranou – jako kabát, který si sundáme, když přijdeme domů.
V novém roce se na ni můžeme podívat společně. Beze spěchu, bez soudů.
Studio H zůstává tam, kde je – jako klidný přístav, kde se starosti nerozsypou, ale postupně rozpletou.
A úsměv? Ten se většinou vrátí dřív, než čekáme. Stačí mu dát prostor.
