Mgr. Lucie Kubelíková - Hlubinná psychoterapie

01/06/2020

PSYCHOTERAPIE V PŘÍRODĚ

Mám velkou radost, opět se vracím k terapii v přírodě! Zpomalení, které poslední doba přinesla, mi umožnilo vrátit se ke kořenům a ke způsobu práce, který mám moc ráda a jsem za to vděčná.
..S klientem procházíme lesem, slunce probleskuje mezi větvemi, vzduch voní a všude je cítit klid. Na začátku potřebujeme chvíli na vyladění. Přepínáme z uspěchaného režimu, vnímáme, že jsme tu, v lese. Ladíme se na prostor, který nás obklopuje i na sebe navzájem. Jdeme do kopce, dýcháme, začínají se objevovat první nitky hovoru. Jak se cesta před námi vine, postupně se otevírají témata a slova přicházejí. Jsme ponoření v hovoru, zároveň vnímáme prostředí a to s námi komunikuje. Mám moc ráda, jak se v přírodě hojně objevují synchronicity, které symbolicky doplňují to, o čem mluvíme, často s humorem. Hovor přirozeně plyne, jdeme dál. Někdy zpomalíme nebo zastavíme, někdy je třeba se posadit, to pomáhá uzemnit proces, který intenzivně probíhá...

Příroda nám poskytuje prostor a svobodu pro sebevyjádření. Umožňuje nám plynout, podporuje volný tok myšlenek a pocitů. Můžeme si užívat její mateřskou a vyživující schopnost.

Uvědomuji si ale i možné otázky. Jak je to s hranicemi v terapii v přírodě?

Standartní terapie má jasné a pevné hranice, bezpečně stabilní místo, kde má každý svůj daný prostor a kde nehrozí vyrušení. Role a pozice jsou dané a srozumitelné. Časový rámec také.

I v terapii v přírodě máme hranice terapeutického vztahu stále v sobě a jeho rámec zůstává. Důležité je moc o všem, co se v nás děje, mluvit. To je možné až v dobře navázaném terapeutickém vztahu, proto terapii v přírodě nabízím jen klientům, s kterými již nějakou dobu pracuji.

Zpočátku se mohou objevit pocity nejistoty, zmatku, co teď s tím novým, neznámým. Nejistota může vést ke stažení, zůstávání na povrchu a potřebě se chránit. To je v pořádku. Dle zkušenosti ale tato fáze netrvá moc dlouho. Zjišťuji, že pobyt v přírodě s sebou přináší časem větší uvolnění a my se tak můžeme dostat k hlubším tématům s větší lehkostí.

Pobyt v přírodě přináší do terapie zážitkový rozměr. Setkání se s neznámým a naše reakce na ně, překonávání překážek, experimentování s vedením cesty, sledování dialogu, který s námi příroda vede formou synchronicit, to všechno jsou obohacující podněty a příležitosti k sebepoznání. Můžeme tak zažívat sami sebe, jak reagujeme na výzvy venku i uvnitř nás. Zkoušíme, co s námi nejvíc rezonuje. Můžeme se pozorovat a zkoušet reagovat jinak. Když si dovolíme se otevřít, přicházejí k nám nové možnosti, potenciál růstu.

Na konci naší cesty se často nacházíme na stejném místě u stejného tématu, jako na začátku, ale na hlubší úrovni a s větším procítěním. Témata do sebe zapadají, pociťujeme smysl a klid.

Zvu vás tedy na společnou cestu za objevováním a těším se na společné putování vnější i vnitřní krajinou.

Mgr. Lucie Kubelíková

12/12/2018

Světlo a stín - obojí sem patří, to všechno, co jsme my...

02/10/2018

Z TEMNOTY SE RODÍ ŽIVOT

Nedávno mě úplně dojala moje klientka, když popisovala silný symbolický zážitek: “Víte jak jsem Vám vyprávěla o tom spáleném kostele? Tak jsem tam zase šla. Musela jsem tam. A bylo to tak silný! Jiný, než minule. Stála jsem tam a nemohla jsem odejít. A pak mi to došlo, on neskrývá svou bolest! Teď jsem mu rozuměla. Je jak otevřená rána a zároveň tak tichej … a hlavně, on dál existuje! Má novou střechu, opravili ho a je tak krásnej! Teda je děsivej, hrozně je ta bolest vidět, ale to je to, co mě přitahuje. Zároveň je tak tichej, nese si to, zvládá to a lidi tam pořád choděj! Dřív jsem si myslela, ze je víc zničenej, teď jsem ho procházela, viděla jsem že má různý zákoutí a andělíčci tam jsou, sice ohořelý, ale jsou tam. Byla jsem fascinovaná tím, že to funguje. Pro někoho je třeba ošklivej, ale pro mně je krásnej! A minule, když jsem tam byla, tak jsem byla jenom fascinovana, v hrůze, tentokrát už ne. Viděla jsem, jak je krásnej! Žije.”

Opětovná návštěva spáleného kostela byla pro klientku silným prožitkem. Na našem sezení pak krásně reflektovala, jak je nyní mnohem více, než dřív, schopná vidět a hlavně přijímat svou bolest, svoje zranění, všechno, v čem se cítí špatná a nedostatečná. Vnímá sama sebe mnohem komplexněji a uvědomuje si, že jí její bolest už tolik neděsí. Je schopná se na své zranění dívat a vydržet ten pohled. A i přes svá zranění nebo právě s nimi se vnímá jako hodnotná. Jako někdo, kdo žije plně svůj život, má blízké vztahy, je krásná. Dívá se na svá zranění, je s nim v kontaktu, propojuje je s tím ostatním v sobě a sleduje, jak to společně funguje.

Když člověk sestoupí k sobě do hlubin, potká se s tím, co ho bolí a nechá se bolestí proměnit, v ten moment roste. Uvolňuje se energie, která byla dříve potřeba na udržení zranění pod kontrolou a objevuje se živná půda pro to nové v nás. Obraz spáleniny, který klientku provází, je tak výstižný. Ze spáleného, z p***la, může vstát nový život. Oheň spálí to staré, co už neslouží a jeho p***l je hnojivo, které vyživuje to nové.

Je ale nutné dodat, že je to proces průběžný neustále se opakující. Není to ani tak hrdinský čin, kdy projdeme branou s velkou slávou a všechno je dobré. Spíše se jedná o postupné otevírání se své křehkosti a zranitelnosti. Prožíváme stále stejné bolesti, stejným tématům čelíme znovu a znovu, opakovaně se vracíme do stejných situací. V terapii to chce čas a prostor, kdy truchlíme, pláčeme, stěžujeme si, máme vztek, cítíme bezmoc. Často se zdá všechno marné. Potkáváme se se svou bolestí, omezením, se vším tím, co je nám na nás odporné a zdá se nepřijatelné stále znovu a znovu. Je to proces, postupný, opatrný s respektem k tomu, kam člověk může v danou chvíli zajít. Hledáme kořeny pocitů frustrace, smutku, vzteku a beznaděje, propojujeme je se zážitky z minulosti. Postupně uvolňujeme možnost cítit to, co jsme kdysi dávno cítit nemohli nebo nesměli. Nacházíme obhajobu pro vlastní pocity, pro všechno to zdánlivě nepřijatelné a neadekvátní. Odkrýváme střípky bolestné zkušenosti, které je možné postupně odtruchlit a přijmout.

Pokud máme dostatek odvahy a trpělivosti a bolestným zážitkům se otevíráme a postupně je zpracováváme, působí na nás stále méně intenzivně a destruktivně. Ano, zůstává nám jizva, víme o své bolesti (tak, jak to krásně popsala klientka symbolem spáleného kostela), ale už jí nejsme vlečeni. A pokud jí postupně dokážeme přijmout jako naší součást, stáváme se zas o něco celistvějšími a svobodnějšími a více schopnými milovat.

Mgr. Lucie Kubelíková

11/09/2018

TO JE TERAPIE!

Právě odešel klient a já si užívám tu příjemnou atmosféru, kterou tu po sobě zanechal. Po dlouhé době, kdy byl k sobě až enormně kritický a stále jsme se potýkali s jeho odsuzujícími vnitřními hlasy jsme dnes zažili úplně jinou hodinu.

Tento muž ke mně chodí asi rok a půl a máme za sebou už spoustu práce, kdy jsme řešili jeho neustále kritizující mysl, problémy s autoritativním otcem a nejistotu, jestli je dost dobrý a další témata s tím spojená. Poslední dobou se začal objevovat i vztek, což jsem vítala, jako postupné otevírání jeho autentičnosti a cesty k jeho podstatě. S tím jsme se setkávali i s neustále narůstající touhou po svobodě a možnosti být sám sebou bez ohledu na to, co si myslí okolí.

Dnes jsme se dostali k tomu, jak ho vlastně baví bavit lidi, jak si dokáže stoupnout na pódium, otevřít se, napojit se na publikum a mluvit. Má pocit, že to ani není on (přitom právě je) a všechno tak přirozeně plyne a je vtipný a je mu tak dobře... Mluvili jsme o tom, jak rád pomáhá druhým a jak ho hřeje, když vidí radost, kterou díky němu druzí zažívají, jak díky tomu zažívá harmonické setkání s druhými. Vlastně je to trochu jedno, o čem jsme mluvili. Krásné bylo, jak se proměnila atmosféra v místnosti. Jak jí naplnila taková lehkost a radost a uvolnění. A klient odcházel rozzářený.

Na odchodu si trochu posteskl: “No, dneska to teda nebyla žádná terapie!” Myslel tím, že jsme neřešili žádná tíživá a “dostatečně vážná” témata. Já jsem ale v tu chvíli cítila, že právě tohle je ta terapie! “Tohle jste také vy nebo spíš tohle jste právě vy,” říkám a uvědomuji si, že momenty jako tento jsou pro mně jedny z nejsilnějších a že v nich vidím hlavní smysl psychoterapie. Moci zažívat sama sebe ve své úplnosti, všímat si, objevovat a posilovat to, co je v nás živé, tvořivé, to, co nám přináší radost, to, kde se nejvíc cítíme sami sebou.

Mgr. Lucie Kubelíková

04/05/2018

STRACH A DŮVĚRA

Strach nevítáme. Máme tendenci se ho zbavit, necítit ho, udělat všechno proto, aby zmizel tak rychle, jak přišel. Tak je to přirozené. Strach k nám ale neoddělitelně patří. Je tedy k něčemu dobrý a jak na něj?

Jako malá jsem se bála hodně a téměř všeho, cítila jsem se kvůli tomu provinile, bylo mi to vyčítáno. Měla jsem strach z neznáma, ze tmy, z cizích lidí atd. Dnes už vím, že se na tom podílelo to, že jsem byla vedená být hodná holčička a že mě strašily hlavně moje potlačené temnější stránky jako vztek atd., které jsem měla tendence externalizovat, vidět venku.
I teď ho mívám poměrně často. Uvědomuji si, jak mě odděluje, ale jen, když se nechám a když se vyhnu. Když se ale na něj blíž podívám, tak se dějí zajímavé věci. Můžu se nechat vést, k sobě, ke svým stínům, ale také skrytým potenciálům, k mé autenticitě.

O strachu se mluví v souvislosti s jeho ochranou funkcí, strach nás chrání před nebezpečím (vnějším nebo vnitřním), ale můžeme jít dále. Co když se rozhodneme neutíkat, dívat se na něj, být s ním. První,co se začne dít, je proces dezidentifikace. Pocítíme, že náš strach nejsme my a to samo o sobě přinese úlevu.

Pak s ním můžeme pracovat dál. A nejde ani tak o jeho překonání, ale spíše dát strachu prostor a dívat se, kam nás zavede. Právě toto je to jedna z důležitých funkcí strachu, zastaví nás, abychom viděli to, co vidět máme, abychom si všímali. Pak je možné ho vnímat jako jeden z obrazů duše, který je také naší součástí. Když to dovolíme, strach přináší obrazy duše, která tak vyjadřuje své potřeby a témata, která jsme potlačili. Například mým velkým tématem je obrovský strach z bezpráví a bezmoci a já postupně přicházím na to, jak mě učí o mých tendencích zneužívat moc a nerespektovat. Už se nemusím cítit jako bezmocná oběť, mohu se dívat na to, že je ve mně obojí, oběť i pachatel a tím, že to zvědomím, strach slábne (nemá tendence mě strašit zvenčí) a ve mě sílí důvěra v sebe i ve svět.

K tomu, abychom se mohli setkat se strachem je potřeba odvaha a alespoň trochu důvěry. Důvěry v sebe, ve svět možná i v to, co nás přesahuje...ta nemusí být vždy přítomna. Když to ale riskneme, důvěra se posílí. Vidíme, že všechno má svůj smysl, že pro to, co cítíme máme své důvody, můžeme pocítit svou skrytou sílu, která je s tématy strachu spojena. Setkání se strachem nám pomáhá spojovat protichůdné obsahy duše a tak se stáváme celistvější. Strach a důvěru je pak možné vidět jako opačné póly toho samého.

Mgr. Lucie Kubelíková

21/11/2017

CO JE HLUBINNÁ PSYCHOTERAPIE?

Lidé se mě často ptají, co že to ta hlubinná psychoterapie vlastně je. Tak se to tu pokusím nastínit.

Hlubinnou psychoterapii nenajdete jako oficiální psychoterapeutický směr. Když jsem přemýšlela, jak nazvat způsob, kterým pracuji, připadal mi tento název nejvýstižnější. A to proto, že při řešení problémů, s kterými za mnou klienti přicházejí, se noříme do hloubky jejich témat a vynášíme na povrch to skryté, co volá po pozornosti a léčení.

Hlubinná psychoterapie vychází z kořenů hlubinné pychologiie (psychoanalýza, jungiánská analytická psychoterapie, individuální psychoterapie atd.), která pracuje s nevědomím, vlivem minulosti na člověka a usiluje o hluboké a trvalé změny v osobnosti klienta a jeho rozvoj.

Hlubinná psychoterapie je přirozeným výsledkem mého profesního vývoje. Mám za sebou dlouhodobé vzdělávání v psychoanalytické psychoterapii, kde mi byla blízká vztahová větev. V posledních letech procházím procesem osobnostní proměny (tak jako většina z nás :) ) a v jejich rámci jsem se vrátila k jungiánské analytické psychoterapii, která mě zajímala kdysi na vysoké. Kruh se uzavřel, já jsem se ocitla tam, odkud jsem přišla, je to trochu jako návrat domů.

Ale i přesto, že si nesmírně cením svých psychoanalytických základů a rozvoje v jungiánské psychoterapii, nemohu říct, že bych byla absolutním zastáncem nějaké teorie nebo metody. Ve své práci se snažím být především otevřená individualitě a potřebám klienta. Zároveň ale vycházím z určitých principů, které plynou z mé podstaty a zkušenosti.

Zde jsou některé z nich:

- prostor pro volné vyjádření klienta bez hodnocení, aby mohlo zaznít všechno důležité a často nikdy nevyřčené
- poznávání a rozplétání systémů komplexů (jakýchsi subjektivních filtrů, přes které vnímáme svět)
- navazování kontaktu s nevědomím (práce se sny, obrazy a jiným symb. materiálem) a integrace těchto obsahů
- postupné otevírání prožívání
- práce se stínem (s vlastními nepřijatelnými a potlačenými stránkami)
- péče o zranění
- objevování touhy, tvořivosti a síly klienta
- sebeuskutečnění

Hlubinná psychoterapie je především o prožitku. Klient většinou přichází s nějakým trápením, kde nás prožitek bolesti nebo frustrace vede k hledání cest, jak se s ním vyrovnat. A nejde o to se trápení zbavit, ale spíše ho naplno prožít, procítit, uznat všechno, co s sebou nese, otevřít se tomu, co bylo po dlouhou dobu v nás uzavřené a potlačené. A s tímto otevřením postupně objevovat, kdo doopravdy vlastně jsme, po čem toužíme, v čem je náš smysl a co nás naplňuje. Prožitek bolesti a omezení nás nakonec vede k našim možnostem a síle...a o tom je hlubinná psychoterapie.

15/11/2017

EMOCE HLUBOKO ULOŽENÉ V TĚLE

Myslím si o sobě, že jsem člověk, který se nevyhýbá těžkým pocitům, neutíká před tím negativním v sobě, nesu svůj smutek, úzkost, strach, vztek, bezmoc i závist. Vnímám je jako ukazatele na cestě. Ukazatele do míst, kde je třeba něco změnit, rozvinout se. A někdy nemůžu vůbec nic a tak jen dýchám a čekám až se ta vlna přese mě převalí a já se budu moct opět nadechnout s vědomím, že to je přirozená součást mě a že prožívám ve vlnách a cyklech.
Považuji se za celkem ostřílenou zastánkyni stínu v nás. Jsem nadšena, když ve své praxi s klienty procházíme procesem postupného sbližování se stinnými stránkami a když v tom všem tíživém a bolavém nakonec objevujeme jejich sílu, tvořivost a novou svobodu. To mě na mé práci nesmírně baví.
Před nedávnem jsem vyrazila na seminář Lilie Khousnoutidinové Emoční detox, kde se pracuje s emocemi na úrovni těla. Byla to síla. Nebyla to moje první zkušenost tohoto typu, ale tentokrát jsem, také díky skvělému, pevnému a bezpečnému vedení Lili, měla silný zážitek kontaktu s emocemi, prožitky a vzpomínkami uloženými hluboko v těle. Byla jsem překvapená intenzitou, hutností a slova překračující naléhavostí, která ve mě dřímá. Uvědomila jsem si, že žiji a prožívám v jakési horní vrstvě vědomí a jak hodně je toho pod povrchem. Tak prožitkově mi došlo, že když mám pocit, ze cítím opravdovou hloubku emocí, tak jsem ještě hodně vzdálená té skutečné hloubce a své podstatě. A uvědomila jsem si, že vím, že nic nevím:)
Jsem za tuhle zkušenost moc vděčná, posunula zase mé vnímání sebe sama i ostatních dál. Jsem od té doby více v kontaktu se svým tělem a hledám stále nové cesty, jak v něm žít s větším vědomím. Těším se na další objevování v mém soukromém životě i v práci s klienty.

Mgr. Lucie Kubelíková

08/11/2017

Jak je léčivé navázání vztahu s vlastní bolestí, se svou syrovou pravdou...

Psychologie, Psychologické Testy, Grafologie, Umění, Filozofie, Archetypy, Astrologie, Typologie, Vztahy

24/10/2017

To byl velmi silný výcvikový víkend, moc děkujeme Martin Skála !

24/10/2017

Zajímavý článek o stínu. Co se stane, když přestaneme před svým stínem utíkat...

Stín je výslednicí předchozích snah člověka. Pronásleduje nás právě to, před čím utíkáme.