02/11/2025
OBRANA PROTI MATCE A VYSTUPŇOVÁNÍ ERÓTU K OTCI
Tři extrémní typy, o nichž jsem právě pojednával, jsou propojeny mnoha mezistupni, z nichž bych se chtěl zmínit pouze o několika hlavních. U tohoto středního typu jde méně o vystupňování nebo ochromení ženských instinktů; jde spíše o obranu proti přesile matky, která převažuje nad vším ostatním. Tento případ je vzorovým příkladem pro takzvaný negativní mateřský komplex.
Jeho hlavním motivem je: Všechno, jen ne jako matka! Jde na jedné straně o fascinaci, z níž se ale nikdy nestane identita, na druhé straně o vystupňování erótu, které se ale vyčerpá v jistém žárlivém odporu vůči matce. Tato dcera sice ví, co všechno nechce, ale většinou nemá jasno v tom, co si vlastně představuje jako svůj vlastní osud. Její instinkty se ve formě obrany všechny koncentrují na matku a nedaří se jim proto vybudovat vlastní život. Jestliže k tomu přece dojde, dcera se například vdá, je manželství buď využito jen k tomu, aby unikla od matky, nebo jí osud přinese muže, který má s matkou společné hlavní charakterové rysy.
Všechny instinktivní procesy a potřeby se setkávají s nečekanými obtížemi; buď nefunguje sexualita nebo jsou nevítané děti nebo se mateřské povinnosti zdají být nesnesitelné nebo tato dcera na požadavky manželského soužití odpovídá netrpělivostí a podrážděností. To všechno nějak nepatří ke stěžejním životním skutečnostem, protože nejvyšší smysl života tvoří jen a jen stálá obrana proti matčině moci v každé formě. V takových případech můžeme často vidět vlastnosti archetypu matky ve všech jednotlivostech. Matka jako rodina nebo klan například způsobuje prudký odpor proti všemu nebo nezájem o vše, co představuje rodinu, společenství, společnost, konvenci a podobně.
Odpor proti matce jako uteru se často projevuje v menstruačních potížích, v obtížích s početím, v odporu k těhotenství, v krvácení během těhotenství, v předčasných porodech, ve zvracení během těhotenství a podobně. Matka jako hmota je příčinou netrpělivosti s předměty, nešikovnosti v zacházení s nářadím a nádobím a také přehmatů v oblékání. Z obrany proti matce příležitostně plyne spontánní rozvoj rozumu za účelem vytvoření sféry, ve které se matka nevyskytuje. Tento rozvoj probíhá z vlastní potřeby, nikoli snad z úcty k muži, kterému by žena chtěla imponovat nebo předstírat duchovní přátelství. Má sloužit k tomu, aby zlomil matčinu moc iintelektuální kritikou a převahou vědění nebo aby jí mohl předhazovat všechny její hlouposti, logické chyby a mezery ve vzdělání. Ruku v ruce s rozvojem rozumu jde i jisté vystupování mužských zvláštností vůbec.
Dostáváme se nyní ke druhému typu ženského mateřského komplexu, totiž k nadměrnému vystupňování erótu. Načrtl jsem velmi nepříznivý portrét tohoto případu, pokud se s ním setkáváme v oblasti patologie. Avšak i tento tak málo lákavý typ má pozitivní aspekt, který bychom sociálně neradi postrádali. Vezmeme-li právě nejhorší účinky tohoto zaměření, tj. bezohledné ničení manželství, spatříme za ním smysluplné a účelné opatření přírody. Tento typ vzniká, jak jsem popsal, často z reakce na toliko přírodní, ryze instinktivní, a proto vše pohlcující matku. Tento archetyp matky je anachronismus, návrat do temného matriarchátu, kde muž jako pouhý oplodňovatel a nevolník pole vede bezduchý život. Reaktivní vystupňování erótu u dcery je, zaměřeno na muže, který má být vymaněn z převahy mateřskosti- ženskosti.
Taková žena se bude instinktivně angažovat všude, kde bude provokována neuvědoměním manželských partnerů. Narušuje mužské osobnosti tak nebezpečnou pohodlnost, v níž muž rád spatřuje věrnost. Tato pohodlnost vede k neuvědomění vlastní osobnosti a k oněm údajně ideálním manželstvím, kde on není nic než „táta" a ona nic než „máma" a kde se tak manželé také vzájemně oslovují. To je šikmá plocha, kde je manželství snadno degradováno na nevědomou identitu partnerů. Žena našeho typu zaměřuje vyzařování svého erótu na muže ve stínu mateřskosti a vyvolává tím morální konflikt. Bez něj ale není uvědomění osobnosti.
„Proč však," bude se jistě každý ptát, „má člověk, á tort et á travers` (slepě) dospět k vyššímu uvědomění?" Tato otázka míří do ohniska problému a odpověď na ni je poměrně obtížná. Mohu zde namísto skutečné odpovědi vyznat jen jistou víru: Zdá se mi totiž, jako by v tisících milionů let konečně někdo musel vědět, že tento podivuhodný svět hor, moří, sluncí a měsíců, Mléčné dráhy, hvězdného nebe, rostlin a zvířat existuje. Když jsem, stoje na malém pahorku na Athi Plains ve východní Africe, viděl, jak se tisícihlavá divoká stáda pasou v naprostém tichu, jak to dělala vždy od nepředstavitelně dávných dob, měl jsem pocit, že jsem první člověk, první bytost, která jediná ví, že to všechno je. Celý tento svět kolem mě byl ještě v tichu počátků a nevěděl, že byl. A právě v tomto okamžiku, protože jsem to věděl já, vznikl svět a bez tohoto okamžiku by nikdy nebyl. Tento účel sleduje celá příroda a jeho naplnění nachází v člověku, a to vždy pouze v nejvíce vědomém člověku.
Každý nejmenší krok kupředu na cestě uvědomování tvoří svět. Není uvědomění bez rozlišování protikladů. To je otcovský princip logu, který se v nekonečném boji prvotního tepla a prvotní temnoty vysvobozuje z mateřského klina, tedy z neuvědomění. Nelekajíc se žádného konfliktu, žádného utrpení, žádného hříchu, usiluje božská zvědavost o zrození. Neuvědomění je prvotní hřích, pro logos přímo zlo. Jeho činem osvobození, tvořícím svět, je však vražda matky a duch, který se odvážil do všech výšin a hlubin, musí, jak řekl Synesius, vytrpět trest bohů, přikování ke kavkazským skalám.
Neboť nic nemůže být bez druhého, protože obojí bylo na začátku Jedním a na konci bude opět Jedním. Vědomí může existovat pouze za trvalého uznání a respektování nevědomí, stejně jako veškerý život musí projít několikerou smrtí. Vyvolání konfliktu je luciferská ctnost ve vlastním smyslu slova. Konflikt vytváří oheň afektů a emocí a jako každý oheň má i tento dva aspekty, spalování a vytváření světla.
Emoce je na jedné straně alchymický oheň, jehož teplo probouzí všechno k projevu a jehož žár „omnes superfluitates comburit", spaluje všechny přebytečnosti - na druhé straně je emoce oním okamžikem, kdy kosa padne na kámen a vykřeše jiskru; EMOCE je totiž hlavní příčinou veškerého uvědomění. Bez emoce není proměna temnoty ve světlo a netečnosti v pohyb.
C. G. Jung
