25/08/2025                                                                            
                                    
                                                                            
                                            "Jak skvělý by byl svět, pokud by fungoval tak jednoduše, jak se domnívají ti, podle jejichž názoru stačí k ponaučení pár tvrdých lekcí. Pokud by tomu tak skutečně bylo, zely by prázdnotou všechny fast-foodové restaurace, gauče před obrazovkami televizí, sály kasin..." 
(Gabor Maté)
Gabor v jediné větě vystihuje celé to normalizované pokrytectví, s nímž přistupujeme k našim menším i větším hříškům (guilty pleasures), hříchům a... ano, až samotným závislostem, jejichž „vlastnictvím“ hazardujeme se svými životy. Ve skutečnosti je to ale naopak – ony vlastní nás.
Workoholismus? „Závislost“ společensky oceňovaná.
Mobil? Tak rozšířený návyk, že nad ním jen mávneme rukou – vždyť to dělají všichni, ne?
Kompulzivní jezení pro rychlé snížení stresu (na rozdíl od váhy) už zábavné není – přináší i snížení vlastní atraktivity, což může ovlivnit přijatelnost na seznamovacím trhu. Zdraví? To už je až vedlejší efekt.
A pak tu jsou cigarety (či vapování), p***o, alkohol... Návyky a látky, které skutečně začínají ovládat nejen naše životy, ale i životy našich blízkých. Alkohol, ač patří mezi nejtvrdší drogy, je přitom naprosto legálním únikem.
Únikem – od bolesti, prázdnoty a děr hluboko uvnitř nás. Drogy tohle umí nejlépe. To se jim musí nechat. Jsou „jedničky“ v otupení emocí, problémů, strachů, nepřijetí, světa i traumat.
Kdybyste se ale někdy přestali štítit drogově závislých a zeptali se jich na dětství, pravděpodobně by vám při jejich vyprávění naskočila husí kůže. A právě proto my všichni – ať už závislí na čemkoli nebo komkoli – neumíme jinak.
Náš vlastní svatý grál je přece to „ono“!
Ta jediná jistota, ta naše meducínka na bolístku. Proč se jí vzdávat? Problém přece nemáme. Tedy ne tehdy, když funguje. Problém nastává až tehdy, když ji nemáme po ruce.
A proto bažíme, běžíme, sháníme, navykáme si. Nechceme si odvyknout. Proč taky? Lidi kolem nás začnou moralizovat? Dobře, dáme si pozor, aby to neviděli.
Anebo – co je jim vlastně do toho?! Je to přece náš život!
Cože? Jde nám o život, řekli doktoři? Bojíme se smrti! Tak si dáme ještě jednou, naposled, ať ten šok zažehnáme. A tak:
„Du dolů, du hloub, du sám...
Je čas, čas,“ recitují PSH.
Dokud ale srdce bije, naděje existuje. Prosím, nenechávejme si své těžké příběhy pro sebe.
🫶 Moje terapeutka