16/10/2025
Co když dřív
bývalo trauma menší?
Málo výzev, moc bezpečí.
A amygdala plaší.
Potřebujeme výzvy.
(aneb jak se dneska bojíme, že jsme moc vystrašení)
Čtete někdy knížky o tom, jak někdo přežil vyvraždění vesnice, ztratil rodiče, psa i poslední botu, ale stejně jde dál a zachraňuje svět?
A pak si povzdechnete:
„Hele, já dneska nemůžu ani do sprchy, natož bojovat s osudem...“
No... nejspíš je to tím, že jsme zchoulostivěli.
A tím „my“ myslím samozřejmě většinu dnešních lidí žijících v bezpečné bublině.
(A pokud si právě říkáš: „Já teda rozhodně zchoulostivělý nejsem!“, buď jsi výjimka... nebo jenom zatím.)
-----
>>>> ☠️ Středověk: trauma nebylo problém, ale norma
Víte, jaké trauma měli lidé ve středověku?
– Umřelo ti dítě? Smutné, ale běžné.
– Vesnicí projela banda vojáků? No, to víš, časy jsou zlé.
– Nemáš čím sekat dřevo, protože sekera stojí prachů stejně jako kráva? Tak si obrus pazourek.
– A co večeře? No, třeba nebude.
Neříkám, že lidi necítili bolest. Cítili ji podobně jako my.
Ale... neměli očekávání, že všechno bude v pohodě.
Přežívali a byli houževnatí. Netrápili se tolika prkotinami jako my.
Tohle je jenom moje hypotéza:
Řekla bych, že cítili velkou bolest s otupělostí a nutností zachránit sebe a ostatní. Nebo naopak nepřežili, protože je to semlelo.
A nutnost přežít spolu s běžností utrpení mohly zmírnit tu urputnost neustále se vracejících traumatických vzpomínek.
Že je mechanismus přežití do určité míry mohl chránit.
Tehdy totiž nebyl Google, Facebook, nebyly online petice, žádný terapeut ti neřekl: „Důležité je, jak se cítíte.“
Důležité bylo, jestli neumrzneš.
Dneska máme úplně jiné problémy.
-----
>>>> 🧠 Příliš moc bezpečí
Skoro žádné osobní ohrožení. Civilizace a bezpečnostní předpisy.
(A já to bezpečí rozhodně schvaluju.)
Ale když není nebezpečí, tak si ho naše amygdala vyrobí sama.
Ano, ta slavná amygdala, náš detektor ohrožení a hysterický alarm:
– Dřív: „Hej, medvěd!“
– Dneska: „Hej, neotevřel mi zprávu a už je to 7 minut!“
A tak žijeme v relativním bezpečí, ale náš mozek z přívalu povinností žije v módu přežití (uteč/bojuj/zamrzni).
Civilizace toho na nás valí moc.
Předkové neuklízeli domácnost s desítkami tisíc krámů. Syslili jídlo a nástroje. A netopili se v byrokracii a produktivitě.
-----
>>>> 🧠 Záplava negativních zpráv
Čtete zprávy? Co Vám servírují novináři a algoritmy vybírající obsah?
Samá koťátka, nebo ekologickou úzkost, politické boje a katastrofy z druhého konce světa?
Novináři hodně píšou zavádějící i lživé titulky. Proč?
Všechno je cíleně zaměřené, aby to vyvolalo kliknutí, reakci, sdílení.
Je úplně jedno, co někdo natočí nebo napíše, hlavně když mu na to kliknete, dáte tomu lajk a zuřivě to pošlete co největšímu počtu lidí, aby se mohli vztekat spolu s vámi.
Nejvíc se šíří blbá nálada, drahota, katastrofy, nadávky, lži a všechno negativní – protože to vzbuzuje negativní emoce a aktivuje touhu něco s tím dělat.
Přece když to budou vědět i ostatní, někdo s tím něco udělá, že jo?
Ne, neudělá. Jenom se geometrickou řadou šíří ten vztek a zoualství.
Já to pošlu deseti lidem, každý deseti dalším, každý deseti dalším... a je z toho tisíc. Pak deset tisíc.
A každá tahle zpráva ťukne na naši amygdalu a roztřese ji.
Nejsme sice ohrožení hned... Neutečeme, nespotřebujeme stresové hormony a neoddychneme si potom v bezpečí.
Každá kapka zvyšuje stres a stresové hormony.
A není to jenom pár kapek. Je to vodopád.
Vodopád, co krmí amygdalu strachem a bolestí.
-----
>>>> ➡️ Důsledek přílišného bezpečí
– Amygdala je plašan
– Nadměrná úzkost (umocněná ADHD)
– Nadměrná reakce na kritiku (RSD, umocněná ADHD)
– Nadměrné řešení věcí, které dřív ani nebyly věcmi (Kam jsem si, sakra, dal ten šroubek?)
A naše ADHD tomu stresu nasazuje korunu. Psychicky i fyziologicky.
-----
>>>> 😅 Jsem vinna ve všech bodech obžaloby
Ano, taky mám přecitlivělou amygdalu.
Když si představím „Pustím se do projektu, získám na něj dotaci a rozjedu to“, číhá tam na mě obrovská nejistota.
– Netuším, co všechno za papíry budu muset vyplňovat, jak je vyplnit, koho oslovit, jak ty lidi přesvědčit, že je to potřeba.
– Argumentů mám spíš nadbytek, ale co když narazím na popírače ADHD?
Takže moje amygdala hned zařve:
„PRŮŠVIH! KONEC! BĚŽ!“
A já se místo akce radši zavrtám do psaní článků, což považuju za strašně důležité. Fakt je to naprosto nutné. Nemůžu dělat vůbec nic jiného.
Spustí to ve mně posedlost psaním, abych náhodou nemusela čelit realitě a vážně se pustit do shánění fondů a organizaci lidí, co nutně potřebuju.
Utíkám. Prchám. Jenom v emocích, ale stejně.
-----
>>>> 😅 A pak píšu články o tom, jak si máme dávat výzvy, že?
Protože jsem statečná!
..ehm, teda na papíře.
Ve skutečnosti bych nejradši žila ve vyhřívaném pelíšku s knížkou a čajem, Googlem, YouTubem, ChatGPT a Facebookem.
A jakákoliv výzva, která není „Najít novou příchuť jogurtu“, mě docela děsí.
Ne rozumem, rozum se toho nebojí.
Ale amygdala vyděšeně kvičí a buduje kolem mě emoční bloky, abych se náhodou nepustila do něčeho neznámého.
-----
>>>> 🪖 Tak co s tím? Výzvy, výzvy, výzvy
✅ Výzvy. Takové, co nepřekračují morální a bezpečnostní protokol (vlastní ani obecný). Maličké. Větší. Ještě větší. Velké.
✅ Eustres. Pozitivní stres, který tě nakopne, ale nesežehne.
✅ Obnovit přizpůsobivost. Přestat čekat, že všechno půjde hladce. A připomínat si, že malé nepohodlí neznamená, že svět končí. A že nesplnit výzvu patří k životu stejně jako zvítězit.
✅ A ano, i výzvy pro děti. Ty dnešní to mají těžší – nejen že se bojí, ale jejich amygdala je online 24/7. (Občas je třeba je nechat padnout na zadek – ale s návodem, jak se zvednout.)
-----
>>>> 🧩 A pointa?
Z dlouhodobého hlediska je těžké přežít stres.
Ale z ještě delšího hlediska je daleko těžší přežít příliš dlouhý klid.
Nebo dokonce oboje dohromady. Ono se to sčítá.
Zchoulostivělý mozek totiž vyletí z kůže z každé drobnosti.
A jak jinak ho zocelit, než tak, že mu jemně, s úsměvem a porozuměním, připomeneme, že...
..nemusí hned panikařit.
Stačí krok po kroku.
Posilovat jako svaly postupným přidáváním zátěže.
A když už nic jiného – můžeme se u toho aspoň zasmát nebo zapotit. Nebo radši obojí.
