09/10/2025
JSI PŘECE MŮJ SYN
Bylo mi deset, když na konci prázdnin za mnou přišel otec a řekl, pojď se mnou. Vzali jsme na vodítko našeho Brita a šli dolů na zahradu. Tam jsme vykopali hrob, Brita jsem přivázal k tyčce zabodnuté do země, otec vzal kulovnici a přede mnou ho střelil. Pak jsme ho pohřbili a šli domů.
Bylo to těžké.
Strašně těžké.
Nemohl jsem večer usnout, vracel se mi obraz našeho starého Britka, jak už měl bílé psí vousy, jaký měl měkoučký pohled, jak ztěžka na tu zahradu šel. A že s tím už nic nemohl dělat. Prostě přišel konec. Bylo to silné a neodvratné. Celé mě to přemohlo. Můj táta má dneska přes devadesát. Asi před pěti lety jsem se ho ptal: pamatuješ si na to? To víš, že pamatuju. A nepřehnal jsi to trochu? Překvapeně se na mě podíval.
Ne.
To byl náš pes a ty jsi přece můj syn.
Jak jinak jsem to měl udělat?
Když jsem jel zpátky domů do Prahy, mlelo se mi v hlavě všechno páté přes deváté. A vzpomněl jsem si přitom na jeden neuvěřitelný výzkum. Když Němci během druhé světové války, jak smyslů zbavení bombardovali Londýn, Britové začali statisíce dětí evakuovat na venkov. Do bezpečí. Ale bez rodičů. Ti museli zůstat v Londýně. No a výzkum, který se dělal po skončení války ukázal, že evakuované děti, sice byly v bezpečí, že fyzicky válku přežily, ale že měly vyšší míru deprivace a úzkostí. Zatímco děti, které zůstaly v Londýně a dennodenně zažívaly ty šílené nálety, tak ty byly odolnější. Méně deprivované. Měly prostě méně poškozený mozek. Sirény, útěky do bunkrů, padající bomby, přespávání v podzemí, hořící domy, a hlavně každodenní strach ze smrti… všechny tyhle hrůzy londýnské děti zvládly.
Zvládly, protože zůstaly s rodiči.
Dovolil jsem si z toho pro svůj život udělat závěr: mami tati, zvládnu všechno, jen když budeme spolu. Ať to bude cokoli, projdu tím, zpevní mě to a dám to, protože budete u mě. Nepotřebuju dokonalou mámu. Ani bezchybného tátu. Ani prachy. Ani dovolené. Ani hračky. Ani sračky naší Kačky. Jenom buďte se mnou. Zdá se, že to je ten klíčový algoritmus života. Že to je ta dřeň.
Všechno zvládneme, když budeme spolu.
Tak jsme ustrojení.
Píšu to jako výčitku všem novodobým inženýrům výchovy, kteří by děti nejraději nastrkali do jeslí a jejich matky nahnali do práce. Idiotům, kteří vyrábějí případové studie o kolik by vzrostl hrubý domácí produkt, kdyby české mámy začaly své děti dávat do školek dříve než ve třech letech. Potrhlým hysterickým feministkám, které nepochopily podstatu úžasné myšlenky feminismu a já pořád přemýšlím, jestli jsou jenom blbé nebo i navedené. Eurohujerkám z Bruselu, které prostě ne, a ne pochopit naši tříletou mateřskou. Co tady jako pořád blbnete? Nechcete už konečně slézt ze stromů? Protože v Evropě se ženy vracejí do práce co nejdřív a je naprosto běžné, že malé děti nastupují do jeslí od tří měsíců. V některých zemích je to od šesti. A někde, představte si tu nádheru vyspělých skandinávských zemí, někde až od devíti.
Prý je to normální.
Tak já říkám že není.
Není to normální
Je to nemocné.
Přece si nepořizujeme děti, aby se nám pak o ně staral někdo cizí.
Jaký by to proboha vůbec dávalo smysl?
Letos se nám narodil vnuk Jáchym. Před sebou mám fotku, jak ho moje dcera drží v náručí v době, kdy měl šest měsíců. Včera už měl osm, roste jako z vody. Ale pořád je to jenom uzlík. Malé bezbranné miminko. Křehké. A závislé na svojí mámě. Nic a nikoho na světě nepotřebuje teď víc než svoji mámu. Právě teď se mezi nimi dvěma utváří naprosto unikátní a vzácná věc: bezpečná vazba. Jáchym se učí důvěřovat sobě a světu. JE TO NEJVĚTŠÍ ÚKOL JEHO ŽIVOTA. Když se to podaří, vznikne mezi nimi tzv. Most důvěry. A Jáchym ho pak bude používat jako vzorkovnici pro všechny vztahy se všemi lidmi ve svém životě. A já si neumím představit, že bych ty dva teď vyrušil a maličkého Jáchyma odvedl do jeslí. To jako proč? Aby nám v České republice vzrostlo to podělané HDP? Vážně? Neumím si to představit. Opravdu neumím. Naštěstí ani moje dcera si to neumí představit. Ten malý chlapeček teď patří do její náruče.
Je to přece její syn.
Jak jinak by to měla udělat?
zdraví vás
Marek Herman
