20/02/2025
Smutek není okamžik. Není to něco, co mizí jen proto, že čas běží kupředu. Přetrvává, přetváří se a stává se tichým společníkem těch, kteří ztratili někoho, koho milovali. Svět možná očekává, že zármutek bude mít datum vypršení platnosti, že to bude něco, co nakonec zmizí, ale pravdou je, že ztráta nebere jen člověka - bere kousky života, který kdysi existoval, a přepisuje samotné základy toho, kým jste.
Když někdo odejde, svět se nezastaví. Čas běží dál, lidé pokračují, roční období se mění. Ale pro ty, kteří zůstali, se všechno mění. Místa, která kdysi naplňoval jejich smích, se nyní ozývají nepřítomností. Chvíle, které kdysi sdíleli, se nyní zdají být neúplné. Netruchlí se jen nad jejich nepřítomností - je to ztráta toho, co bylo, ztráta toho, co mohlo být.
Někdo se může zeptat: *"Ještě truchlíte? “*, jako by plynutí času mělo zmenšit tíhu lásky, která kdysi existovala. Ale smutek není něco, co by se dalo překonat, ani něco, co by se dalo měřit podle kalendáře. Je vetkán do struktury duše, je odrazem hloubky lásky, která byla kdysi dána a přijata.
Přesto i v hloubce zármutku existuje odolnost. Je v něm tichá síla, která se skrývá v nošení vzpomínek, v učení se žít ve světě, který je jiný. Smutek neznamená uvíznutí na mrtvém bodě - znamená to uctít to, co bylo ztraceno, a přitom jít dál. Je to důkaz, že láska nemizí. Proměňuje se.
Nechte tedy smutek být. Nechte ho existovat bez studu. Není to slabost, je to láska, která pokračuje i po ztrátě. Někteří to možná nechápou, ale ti, kteří to chápou, vědí, že zármutek není známkou odmítání jít dál - je to svědectví o lásce, která nikdy nezmizí.
Text: autor není uveden, přeloženo z veřejné skupiny Silent Tears)
Art: Lisa Aisato