29/01/2026
Když jsem jela v sobotu na speciální trénink - viz předchozí příspěvek ;-) - sedly si vedle mě na peroně metra dvě paní. Ta jedna vypráví vesele, barvitě a s velkým smíchem té druhé: "Představ si, co se mi tuhle stalo: Celá udýchaná jsem dorazila na hodinu Dějin evropského umění, s indexem v ruce, a pan profesor mi říká: Ale paní Mráčková (jméno změněno), Vy tady dnes nemáte být! A já na to: Jak to? Vždyť je pátek! a On na to: To ano, ale hodina začíná až příští týden!" A paní se směje na celé kolo, že tohle se jí tedy ještě nestalo. Podívám se se zájmem jejich směrem, protože ta energie je nakažlivá, a s překvapením vidím, že to vypráví malinkatá paní kolem padesátky, se slepeckou holí. Jedno oko zcela slepé, druhé viditelně poškozené. Vedle ní sedí stejně malinká, podobně stará kamarádka, možná asistentka. A dialog pokračuje vesele dál, s velikou energií, nadšením, paní vypráví, jak se dnes těší, až uvidí toho svého kamaráda a rozebírají choreografii baletu, na kterém byly. A další zážitky. Baví se o tom, jak se těší, až půjdou tam a zažijí to a tamto, koho tam potkají a o čem si budou povídat.
A já se zahledím v dál a vzpomínám na období, které začalo před 25 lety a trvalo 3 roky, kdy jsem dělala asistentku slepým a těžce zrakově postiženým lidem. Většina z nich byla tak plná života, chtěli se vzdělávat, nasávali informace, živě se zajímali o svět kolem sebe, chtěli být co nejvíce soběstační, rádi si povídali o všem možném a byli tak vděční za život. Celé 3 roky jsem doprovázela pana V. V. byl muž tehdy kolem 45 let, romského původu, velice slušný a stále veselý. Těšil se na každou cestu, na které ho něco potká, i když se šlo jen do obchodu nebo na kontrolu k lékaři. Moc rád si povídal o spoustě témat, vše ho zajímalo. V. oslepl proto, že mu žárlivý bývalý přítel tehdejší jeho přítelkyně přeťal sekerou zrakový nerv. Ji zabil a zabil i sebe. V. přežil a trvale oslepl. Přes hlavu nosil speciální helmu, aby neděsil lidi okolo - protože jeho následky opravdu vypadaly děsivě - ránu mi ukázal - chyběl mu kus lebky. Měl obrovské štěstí, že sekera nezasáhla důležitá mozková centra. Přesto měl částečně poškozené centrum řeči, hůř hledal slova a zakoktával se. Byl rád za asistenci, protože prožíval ne vždy fajn reakce na to, že je Rom a lidé neměli trpělivost s tím, jak dlouho mu trvalo, než třeba v obchodě vyjádřil, co si přeje. Za ty tři roky jsme byli pěkně sehraná dvojka. Za svůj úkol jsem pojala podpořit ho v sebedůvěře a pomáhat mírnit reakce některých lidí. Vždy jsem mu dala podporu, že to dokáže říct, i když se někdy bál. Učila jsem ho zpomalit tempo, aby se mu mluvilo lépe. Moc rád vtipkoval a nikdy jsem neviděla, že by prožíval vztek nebo zášť vůči někomu. Byly chvíle, kdy mu to bylo líto, ale já mu vysvětlila, že to není o něm, jaký je, že lidé prostě někdy neví, jak reagovat. Moc ho bavilo číst v Braillově písmu, byl skvělý muzikant, skládal svou hudbu, vystupoval a byl na sebe pyšný za každý pokrok.
A tak mi přišlo, že by tady ten zážitek s paní v metru, který přivolal moje staré vzpomínky, stál za sdílení. Pro inspiraci a k zamyšlení. Jak zacházíme se svými životy, jak trávíme volné chvíle. Abyste si mohli přečíst, že to není o tom být nutně vděční za to, co je, jak to je, když to není to, co si přejete, protože je v pořádku plnit si své potřeby - to, co Vám scházelo. Přesto i ten vděk je důležitý - především vůbec za život - za možnost tu být a prožívat. Za to, co máte. A že to může být skvělý podnět, jak se zamyslet, zda ten život opravdu žijete naplno nebo se jen protloukáte a trávíte čas aktivitami, které vám nic moc nepřinášejí. Aby vás to povzbudilo a probudilo chuť do života :-) Krásný večer! 💜
