Monika Kirmanová - řekněte životu „SVÉ" ano

27/08/2025

Kamenjak Istrie. Paráda 🏖️

26/08/2025

Zkuste se vžít do mojí situace. Unavená po dlouhé cestě, natěšená na pláž a moře a bum 🫣

26/08/2025

Přeju všem krásné ráno ❤️. Piju kafe a kochám se krásným výhledem z mé terasy a nasávám ten klid a pohodu 🦋. A představte si, před chvílí tu lital kolibřík. Teda aspoň jsem si to myslela, ale po debatě s AI prý šlo o čmelakodlaka 🤣. Nevadí 😇. Viděli jste někdy kolibříka?

25/08/2025

Šplouchy, šplouch ❤️. Úžasné parádní. Věřím, že jste věřili, že dojedu v pořádku. Nicméně můj příjezd nebyl úplně podle mých představ. Bylo to trochu tragikomické? Zítra vám o tom podám report, dnes užívám a po dlouhé cestě odpočívám 🌞 Mějte se ❤️

24/08/2025

05/08/2025

Dneska jsem dostala od klientky nádhernou kytici, jako poděkování za podporu, pomoc, vedení, na její cestě k přijetí sebe sama a tím většímu sebevědomí 😍. Jsem dojatá 😍

31/07/2025

,,Způsob tohoto léta, zdá se poněkud podivný" 🦋.
Kde, nebo jak, čerpáte energii? Já v přírodě 😍. Je tam klid, žádné hodnocení, přítomnost.

03/07/2025

„RŮST NEZASTAVÍŠ. I KDYŽ TO TAK NĚKDY VŮBEC NEVYPADÁ.“
Všichni kolem mě hodně mluvili o tom, jak důležité je ŽÍT VĚDOMĚ, BÝT VDĚČNÝ, ZASTAVIT SE, DÝCHAT, BÝT TADY A TEĎ.
Tak jsem si jednou řekla, že zítra konečně začnu i já. Že přece nebudu pozadu. Že si ráno vstanu dřív, zacvičím si, zapíšu si vděčnost, uvařím si kafe a chvíli jen tak budu. Vědomě. Vděčně. Vyrovnaně.
No a ráno?
Syn se vzbudil s teplotou a silnou bolestí v krku.
Narychlo oblíkání, volání klientům, čekárna plná lidí, fronta v lékárně, do toho smsky, telefonáty a celý den vzhůru nohama.
Na vděčnost jsem úplně zapomněla, když jsem v autě nadávala na dopravu a zoufale hledala kapesníky. Momenty „tady a teď“, jsem nestihla ani zaznamenat a dýchání? No coment.
A večer, když můj kritik začal vystrkovat růžky: „ kam že se poděla vděčnost, vědomé dýchání a další, tak jsem se rozesmála.
Smála jsem se té absurditě, jak moc jsem se snažila být lepší, vědomější, klidnější, té snaze mít všechno pod kontrolou. Té představě, že růst vypadá, jako dokonalé ráno se zápisem vděčnosti.
A v tom mi došlo:
Že přece zdraví mého dítěte je v tu chvíli důležitější, než všechny sešity vděčnosti světa.
A moje zdraví psychické i fyzické taky. Protože růst není o tom, jak si krásně naplánuju ráno.
Je o tom, jak se zachovám, když všechno vypadá jinak
Růst prostě někdy vypadá, jako přežitý den, kdy jsem se nesložila.
Jako klid uprostřed chaosu.
Jako vědomí, že můžu začít znovu.
Zítra. Nebo klidně za pět minut. Tohle je ten opravdový růst!
Takže děcka klid. Nikdy není pozdě

02/07/2025

NEJSI JEN TO, KOLIK MÁŠ NA ÚČTU ❗
Někdy se cítíme méněcenní, když nemáme „dost“.
Dost peněz. Dost jistoty. Dost na to, abychom si mohli DOVOLIT NECÍTIT VINU.
Ale peníze nejsou měřítkem tvé hodnoty.
Ani tvých schopností. Ani tvé dobroty.
Ano, žijeme ve světě, kde peníze znamenají svobodu.
Ale i tak:
TVŮJ ČAS MÁ CENU, I KDYŽ HO PRÁVĚ NIKDO NEPLATÍ.
TVÁ LASKAVOST MÁ HODNOTU, I KDYŽ NENÍ NA FAKTUŘE.
TVÁ SNAHA NĚCO ZMĚNIT MÁ SMYSL, I KDYŽ VÝSLEDEK JEŠTĚ NENÍ VIDĚT.
Možná nemáš „víc“.
Ale možná už děláš maximum s tím, co máš.
A to se počítá. Více, než si myslíš.
Jak můžeš posílit svou sebehodnotu?
Začni v malém, třeba:
Mluv k sobě laskavě, jako bys mluvil/a ke svému nejlepšímu příteli.
Neporovnávej svůj život s tím, co jiní sdílí veřejně. Vidíš jen to, co chtějí ukázat, pár vybraných momentů, ne celý příběh.
Piš si, co se ti povedlo, klidně malé drobnosti. Mozek si toho začne všímat.
Buď vděčný/á za to, co už zvládáš. To není samozřejmost.
A klidně si řekni o pomoc, hodnotu ti to neubírá. Právě naopak.
A až si začneš věřit, budeš v klidu, protože budeš znát svou hodnotu a zmizí tvá potřeba jí někomu dokazovat.

01/07/2025

Sebekritika! Disciplína, ve které jsme všichni přeborníci!
Sebekritika se u nás pěstuje s takovou vervou, že to skoro vypadá, jako bychom se s ní narodili.
Ozývá se kdykoliv a kdekoliv. Ráno u zrcadla, při jízdě v autě, při psaní emailu, když jsi s lidmi, když jsi sama, prostě kdykoliv. Co je na tom nejhorší? Že jen stěží jí dokážeš vypnout, zcela tě pohltí a VĚŘÍŠ jejímu úsudku. „Ježíš Marja, co si o mě pomyslí?“ „ Pane bože já to vážně nedám“ „ Jsem nemožná“ „tlustá“ „nestojím za nic“ „mohla jsem to udělat lépe“ „ať se snažím, jak se snažím, stejně je to k ničemu“ „na co si to jen hraju?“ „ no jo ostatní jsou daleko lepší“ „ radši se na nic neptat, ať nevypadám, jako debil“ „ proč jsem to jenom udělala? Proč jsem nedala na rady druhých?“ „měla jsem se připravit lépe“ „ měla jsem vědět, že to takto dopadne“ „měla jsem, mohla jsem, kdybych“ a tak dále a tak dále.
A když náhodou nemáš nic, za co by ses mohla kritizovat, vytáhneš tlustou knihu hříchů a zapíchneš prst na průšvih starý snad dvacet let a pokračuješ „jo kdybych já to tenkrát udělala jinak“ a kritika si jede dál svou.
Kde ses to jenom naučila?
Možná v tvé původní rodině, kde „moc chvály člověku stoupne do hlavy“.
Možná ve škole, kde se opravovaly chyby červeně, ale dobré věci se přešly, jako by nic.
A pak jsi uvěřila tomu, že když na sebe budeš tvrdá, budeš lepší a výkonnější člověk.
Jenže ve skutečnosti tě tahle tvrdost spíš vzdaluje od klidu a sebevědomí.
Co s tím?
Ten šílený nátlak v hlavě nezmizí lusknutím prstu. Zkus toho vnitřního hlasitého kritika přeškolit.
Občas se mu postav a třeba mu řekni:
„OK, tohle nebylo ideální. Ale nejsem tady, abych byla bezchybná. Jsem tady proto, abych se učila, a abych rostla.“
„Hele, chápu, že chceš, abych byla lepší. Ale zkus mě motivovat jinak než tím, že mi večer v posteli pustíš scenérii všech životních selhání.“
„A možná mi občas připomeň něco, co jsem zvládla. A když se tak na to podívám, tak nakonec toho bylo celkem dost.“ Prostě to zkus.
Sebekritika nemusí být nepřítel.
Stačí ji naučit mluvit tak, aby tě nepřesvědčovala, že za NIC NESTOJÍŠ, ale připomněla ti, že jsi na cestě, a že dokonalost neexistuje.
Jak jsi na tom ? Potřeboval by tvůj vnitřní kritik dovolenou, ale nevíš, jak na to? https://kirmanovi.cz/objednej-se-na-konzultaci/

25/06/2025

KDYŽ SE TI I SEMAFOR SNAŽÍ NĚCO ŘÍCT !
„Tak jo,“ řekla jsem naštvaně, když asi na čtvrtém semaforu svítila zase červená.
„Prostě to nestihnu.“
Tlak mi vyskočil snad na dvě stě.
„Možná bych to stihla, ale to by se všichni nesměli ploužit snad dvacítkou.“ A jako bonus? Rozkopané cesty na každém rohu. To se snad dopravní odbor, dělníci, navigace a samotný vesmír domluvili na tajném spiknutí, jehož jediným cílem bylo: „Zpomal ji za každou cenu?“ Začala jsem se v duchu hádat s realitou. Se vším. Se světem. Se sebou.
Všechno mě tlačilo. Termín. Kalendář. Dokonce i moje očekávání, jak by to mělo jít.
A pak v té vteřině, kdy jsem měla nutkání si to celé „zaslouženě“ vyčítat mi blesklo hlavou:
„Kam vlastně tak pořád spěcháš?“
Ticho.
Nad kterým nešlo mávnout rukou.
Až se mi udělalo špatně.
Najednou jsem si uvědomila, že se už ani nedívám kolem. Že vůbec neposlouchám sebe.
A že jediné, co doopravdy nestíhám, je být „tady“.
Někdy nejde o to být všude včas.
Někdy jde o to přijít včas k SOBĚ.
A víš co? Svět se nezboří, když něco nestihneš.
Ale když pořád jen spěcháš, můžeš se ztratit na cestě do svého nitra.
Zpomal. Důvěřuj.
Možná právě tahle červená byla v plánu.