15/04/2025
STÁLE BYCH JEDLA A UŽ MĚ TO ŠTVE - NADVÁHA
Naproti mně sedí slečna, která chce řešit svoji váhu a uvědomuje si, že je to proto, že furt jí. Ona použila jiná slova, ale nechci být vulgární. Sama říká, že to vlastně nechápe, je přejedená a neustále by do sebe něco dávala. Ptala jsem se jí, jak jí během dne. Říká, že ráno když vstane, tak si dá většinou něco sladkého, pak dlouho jíst nemusí, nemá hlad, práce v kanceláři jí zaměstná a pak když přijde odpoledne z práce, tak jí.
„Já prostě nechápu, že i když jsem najedená, tak se cpu dál.“
Dají se tam vidět určité návyky, které kdyby dodržovala, tak by mohl problém sám ustoupit. Ale není to tak jednoduché a to je přesně to, co vám na tom chci ukázat.
Regrese:
První událost pár dní zpět.
Trvá to celý den, neustále mám chuť něco jíst. Začínám ráno, dávám si donuty a už přemýšlím co si dám k obědu. Uvědomuji si, že jsem ještě nedojedla a už myslím na to, co budu jíst k obědu. Během dopoledne jím ještě nějaké krekry. K obědu si dělám řízek. Nandám si to na talíř, je toho hodně. Už když to jím, tak nemůžu, ale je mi líto to tam nechat, tak to do sebe nacpu. Jdu ven se psem a je mi blbě od žaludku, jsem přejedená. Nicméně, furt mám na něco chuť, ale nevejde se to tam. Večer si dávám jen chleba s něčím. Je čerstvý, je dobrý a nechci ho tam nechat jen tak ležet. Jsem těžká a nacpaná.
Při druhém průchodu, aby si více uvědomila chuť jídla, co jí to přináší pozitivního mi říká, „když mám před sebou ten talíř, cítím radost na hrudi“. Jsou tam ale i jiné pocity, jakýsi strach z hladu.
Další událost je už minulý život.
1450 - Žijeme s tátou, máma tam už není a táta má málo práce, je špatná doba. Dostává zprávu, že by s ním chtěl mluvit král. Jsme pozvaný na zámek, jsme chudí a táta v tom vidí příležitost, jak nám zlepšit situaci. Jdeme na zámek, půjčují nám lepší šaty. Tak jak jsme, nemůžeme před krále ke stolu.
Vidím ten stůl plný jídla, ovoce, maso, pečivo. Neznám to. Nikdy jsem ty věci neviděla a dostávám chuť úplně na vše. Všechno chci ochutnat. Říkají nám, že můžeme sníst vše co vidíme. Já vlastně nevím co táta, ale já se soustředím jen na to jídlo. Jím stehno, je to tak strašně dobrý a šťavnatý a nemůžu se zastavit. Je mi líto něco nesníst a tak to do sebe cpu. Už nemůžu, ale jím dál. Všechno chci ochutnat. Táta mezitím dohodl práci. Král chce novou postel a pokud tato zakázka dopadne, tak jak král chce, bude nám dobře zaplaceno. Jejich pohostinnost nekončí jen jídlem, můžeme tu i přespat.
Ležím v nějaké komnatě, je mi špatně, ale ten pocit, že bych měla jít zvracet mi vadí. Je to škoda, přece se toho jídla, které bylo tak dobré zbavit. Motá se mi hlava, je mi horko, musím se jít vyzvracet. Je mi to líto. Pak nějak usínám. Ráno vracíme šaty a jdeme domů.
Doma je to teď takové ponuré a zase chudé. Máme co jíst, ale,,,, Máme ale naději, že když uděláme tu postel, tak se budeme mít zase dobře. Vzpomínám na ten večer u krále.
Postel máme v termínu a vezeme ji tam na povoze. Pomáhám tátovi, složíme ji na místě.
Král nás posílá domů, „můžete odejít“. Nedali nám nic za tu postel. Výplata prý byla to pohoštění a přespání na zámku. Táta se naštve a chce si něco vzít, nějaký svícen. Chytnou nás a hodí někam do sklepení.
Drží nás tu o vodě. Začínám mít hlad, jsem unavená. Je tu tma, chladno, vlhko. Je to nějaká díra. Pár dní tu jsme, ale splývá to. Máme hrozný hlad oba, táta mě utěšuje, že to nějak zvládneme, ale mně dochází, že tu umřeme. Nikdo sem už nechodí, už nemáme ani vodu. Mám žízeň, hlad a je mi zima. Chce se mi spát, usínám. Najednou se vidím a vidím i tátu. Odcházíme pryč, umřeli jsme.
„Zajímalo by mě, proč nám nezaplatili.“
Je rok 1230 - jsem zase s tátou, ale jsme tu kamarádi. Jezdíme na koni a máme hlad. Nemáme peníze a jdeme do nějakého hostince se najíst. No jo, nemáme na zaplacení a rozhodneme se utéct. Utíkám a on na nás pustí psy. Jeden mě dostane, hodně mě pokouše a já pak umírám na otravu.
Obě události jsme procházely opakovaně. Během těch průchodů odezněly všechny pocity a myšlenka „je mi líto to tu nechat“, „musím to sníst“, radost z jídla se postupně uvolnily.
„Po sezení nastala změna v tom, že klientka nemusela vše dojídat, neměla potřebu se přejídat a sama říká, že má teď pocit kontroly. To jídlo už jí neovládá. Nicméně říká, ještě to není ono a budeme pokračovat.“
Potřebujete vyřešit nadváhu, nebo nepřiměřený příjem jídla, které Vám ve vašem životě vadí?
Nemusí to být na jedno sezení, ale může to být Váš začátek, jak na tom pracovat.
