11/05/2026
Je mi nekdy smutno z toho, kam spejeme jako lidstvo.
Kdy posloucham ty pribehy lidi, kteri se mi sveruji a trapi je samota, to ze si nemaji s kym povidat, ze jsou na to, co citi sami, kdy to, co rikaji me by meli probrat s temi, kteri by to meli slyset.
Rada vzpominam na dobu, kdy jsme chodili do baru na party, kde jsme pili alkohol, tancili a bavili se bez koukani do svych osobnich krabicek, kdy jsme se nastvali, pohadali a pak se zase usmirili z oci do oci. Seznamovali se s neznamymi lidmi, prohodili par slov, nezavazne si uzili jakymkoli zpusobem. Kdy jsem se podivala lidem do oci a citila spojeni, citila ze tam neco je, ze zijeme, i kdyz to neni idealni, kdy byla radost v pritomnosti.
Ted se podivam a vsude vidim v tech ocich prazdno a zvlastni smutek. Taky casto slycham, ze s nekterymi lidmi uz neni mozne se spojit, bavit se, pritom pred par lety jste toho schopni byli, ale najednou ta snura se pretrhala. Je ticho.
Chybi naplneni, pritom mame takovou hojnost.
Myslim, ze mi muzete potvrdit, ze vetsina citime, ze se neco dost zasadne zmenilo ve spolecnosti. Ze koukame do techto krabicek a hledame tam to naplneni, kde kazdy na tech sitich projevi svuj nazor a komunikuje skrze telefon, ale pritom by to rad sdelil osobne z oci do oci, tak jako kdysi, ale uz to nejak jde hur.
Potkavam se s lidmi, kteri se citi sami hlavne uvnitr, hledaji vztahy, ale jakoby se neco zmenilo. Jako kdyby chybelo to spojeni, jako bychom byli spojeni s tim telefonem, s tim co se tady vytvari. Jak uz ani kolikrat neumime komunikovat, jak se stale vsichni kontroluji a jsou uzavreni v sobe, aby nahodou nebylo neco lidskeho videt. Projevi se to na sitich, ale ne navenek. Mame prece AI a telefony tam je dnes ta zabava vseho. Miliony informaci a pribehu, ktere po sekunde zapadnou a uz ani nevite.
Jdeme nakoupit a uz ani nemusime nikoho pozdravit, protoze si to napipame sami bez toho dobry den, dekuji a nashledanou. System nas nuti, abychom se oddelili, abychom se nebavili a nekomunikovali spolu, abychom se u toho nedivali do oci. Vsichni se najednou moc chranime, ztracime lidskost a jeho podstatu. Chodime po svete jako mrtve schranky, ve kterych neco zasadniho chybi. A pritom chybi jen ten kontakt, usmev, pochopeni, sdileni, ale osobni. Kdyz se chcete neco naucit, tak si zaplatite kurz, ktery si pustite v pohodli sveho domova, uz nikam nemusime, nemusime se ani zvednout zajit si pro jidlo, ale vsichni vsechno vime, jake jsou priciny vztahu, kde je jaky problem a proc, koukame na videa, kde si rekneme aha, tak takhle to je, ale to vse z pohodli postele prostrednictvim jednoho kliknuti na telefonu.
A jedine, co vzdy spojilo lidi byly krize a to jakekoli, valky, chudoba, nemoci... V krizi jsou si lide totiz bliz a proto musi zase nejaka prijit. Rada bych to zakoncila tim, ze na to mam recept. Ano, pojdme se vice potkavat bez telefonu, ale pritom pisu tento prispevek a delam to same. 😅Je to takovy zacarovany kruh, ze ktereho snad jednou vyjdeme. A klidne napiste, ze to tak neni. Treba je to skutecne jen muj dojem.
