29/02/2024
Opět sedím jako klient já. Sezení trvalo 2:10:13 hod. Řeším si pocit nesvobody v životě, pocit, jako bych byla ve vězení.
První průchod je velmi nesmělý. Je rok 1864. Vidím tržiště a slyším hluk tohoto místa, jak se každý překřikuje, hlučí. A co dál? Nevím, asi nic. Dobře, tak o 2 hodiny dál.
Vidím se jako žena v krásných krémových přiléhavých dobových šatech až po kotníky a se stylovým kloboučkem na hlavě. Jedu vlakem, ale celou dobu stojím u schodků v nástupní části. Držím se za nějakou tyč. Nepřítomně se dívám před sebe a vůbec nevnímám své okolí. Přichází ke mně průvodčí, něco mi říká, ale já ho stejně nevnímám, ani si ho zřejmě nevšimnu a dál nepřítomně stojím. Najednou skočím z vlaku a kutálím se dolů přes ostré kamení, když se náhle silně udeřím do obrovského kamene a ztrácím vědomí. Mé tělo se ještě setrvačností valí dolů a pak už tam leží jen nehybné zkrvavené tělo s otevřenýma očima a stejným nepřítomným výrazem jako ve vlaku.
Ve druhém průchodu se vracím o den zpět. Vidím zvláštní tmavou místnost, téměř bez oken, je oddělená pouze zdí s kuchyní. Vůbec se mi tam nelíbí, působí to tam na mě fakt hodně depresivně. Držím v náručí malé miminko, ve tváři nepřítomný výraz a naproti mě můj manžel despota. Šíleně po mně řve, nadává mi. Nejvíc se bojím těch jeho nepříčetných očí. Choulím v náručí to malé dítě, bráním ho svým tělem. Jakmile se ten chlap vyřve, odchází z domu. Napadne mě myšlenka na útěk. Zběsile a zmateně pobíhám po místnosti, vůbec nevím, co mám dělat, co si mám vzít s sebou, ani to, kolik mám na případný útěk času. Najednou mi ale dochází, že vlastně ani nikam odejít nechci, protože jsem v šíleném amoku, jen tam pobíhám. Odmítám převzít zodpovědnost za svůj život a život toho dítěte. Utíkám s dítětem v náručí ke dveřím a zjišťuji, že jsou zamčené. Dokonalé vězení. Nemůžu ven, nemám nad ničím kontrolu a jen jako bezvládná loutka přežívám. Dítě odložím do postýlky a sednu si na postel. Ve tváři mám opět ten nepřítomný výraz, vůbec nevím, co se děje a přestanu vnímat čas a okolí. Po pár hodinách v nějakém tom „deliriu“ procitám a uvědomuji si, že neslyším dítě. Zmateně vyběhnu k postýlce a vidím tam to bezvládné tělíčko ležet. Je úplně fialové. Nejspíš se udusilo pláčem, který jsem bohužel nevnímala, nevím. Vyhrknou mi slzy. Takový pohled nechce vidět žádná matka. Utírám si oči kapesníkem a kamarádka terapeutka mě pobízí, ať pokračuji dál. Se sevřeným hrudníkem slyším, jak najednou cvakne zámek ve dveřích a v ten moment mi bleskne myšlenka, že už stejně není o co bojovat a že to všechno skončím. Popadnu do rukou obrovský nůž a přitisknu se ke stěně v místě, která propojuje tuto ložnici s kuchyní. Všude je nesnesitelné ticho, jen tlukot mého vyplašeného srdce a kroky manžela despoty se neskutečně ozývají. Vchází do místnosti. Je to silný a statný chlap a vzepřít se mu jen tak by pro mne znamenalo jednoznačný konec. Jeho převaha nade mnou je zřejmá. Využívám momentu překvapení a vrhnu se na něj. Pořádně se napřáhnu a bodnu jej do krku. Všude stříká krev, on jen chrčí, padá na kolena. Já se svým nepřítomným výrazem chladně přecházím k posteli, kde si zase sednu a díváme se vzájemně do očí. Vidím tam šílený zmatek, překvapení, protože něco takového rozhodně nečekal. Já mu pohled opětuji silným opovržením, nenávistí a pocitem zadostiučinění. Pak zase upadám do toho svého vnitřního světa a přestanu vnímat okolí. Procitám až ráno, kdy zase slyším každodenní rachot tržiště. Uvědomím si, co se vlastně stalo a že ačkoliv jsem sice volná, stejně by mne za dvojnásobnou vraždu pověsili. Těžko by mi věřili, že jsem na své dítě ruku nevztáhla. Odcházím do koupelny, kde ze sebe smyju krev a oblékám se do těch krásných krémových šatů, nasazuji na hlavu klobouček. Odcházím z toho domu. Procházím tržiště, ale nikdo si mne ani nevšímá. Všem jsem lhostejná. To mě ještě více utvrdí v tom, že můj život je zcela bezcenný. Najednou přede mnou zastavuje vůz tažený dvěma nádhernými hnědými koňmi. Nasedám na vůz a jedeme. Ocitám se na nástupišti a nasedám do vlaku…
Pochopila jsem, že v tomto životě jsem vlastně byla mrtvá již za života. Tuto myšlenku mi na konci symbolizují dokořán otevřené oči se stejně nepřítomným výrazem jako v celém příběhu, přestože tělo je již mrtvé. Pochopím, že pocit vězení a i vězení samotné jako takové si člověk ve svém životě vytváří sám svým jednáním, rozhodováním a odmítáním převzít zodpovědnost za svůj život.
