14/12/2025
Někdy se mě lidé ptají,
co vlastně vidím, když na ně položím ruce na konci masáže.
Není to nic dramatického.
Není to žádné „kouzlo“.
Je to ticho.
Ve chvíli, kdy se dotknu těla a zároveň se přestanu snažit něco dělat,
jen v sobě tiše poprosím…
ať už tomu říkáš Bůh, Zdroj, Vědomí, Světlo, Láska,
aby se stalo přesně to, co je teď potřeba.
Ne víc.
Ne míň.
Jen to pravdivé.
V tom tichu často vnímám světlo.
Někdy jako jemnou jiskru.
Někdy jako proud, který prochází skrze mě od srdce, až do rukou.
To světlo nic netlačí.
Nic neopravuje násilím.
Jen harmonizuje.
Jako když si tělo samo vzpomene,
jaké to je být v rovnováze.
U někoho se uvolní napětí.
U někoho přijde klid.
U někoho emoce.
U někoho jen hluboký nádech, který dlouho chyběl.
Já do toho procesu nezasahuju.
Jen ho sleduju.
A držím prostor.
Věřím, že uzdravení není o tom, že někdo někoho „spraví“.
Ale o tom, že si každý z nás v bezpečí a klidu
znovu dovolí slyšet sám sebe.
Odpustit to, co už dosloužilo.
Pustit to, co už není potřeba nést.
A uvidět to, co bylo dlouho schované pod stresem, bolestí nebo strachem.
Tenhle obraz je jen náznakem toho,
co se v takových chvílích odehrává uvnitř.
Pokud cítíš, že by sis i ty potřeboval/a na chvíli jen lehnout,
zavřít oči
a dovolit si být…
možná je to pozvání.
A možná jen připomenutí,
že světlo tu bylo vždycky.
Jen někdy potřebuje ticho, aby bylo vidět.
✨
