20/12/2025
Ticho svátečních chodeb – mezi řádky skutečnosti
Město bylo v ten den ponořeno do onoho zvláštního, lepkavého ticha, které nazýváme sváteční atmosférou. Je to ticho, které není prázdnotou, ale spíše nátlakem; imperativ, který nám přikazuje být šťastní, být doma, být spolu. Zdravotní sestra, říkejme jí třeba Jana, kráčela tímto tichem a cítila se v něm jako cizinka.
Její rozhodnutí vzít službu právě dnes nebylo vedeno jen křesťanským milosrdenstvím, jak by si mohl myslet náhodný pozorovatel dojatý kýčem Vánoc. Kýč jak víme je snaha vyloučit ze života vše, co je na něm znepokojivé a tělesné. Jana však šla přesně opačným směrem. Šla tam, kde tělo selhávalo, kde se nemocí rozpadala důstojnost a kde sváteční koledy zněly jen jako ironická ozvěna z jiného světa.
Zazvonila u dveří. Ten zvuk prořízl vzduch ostře a věcně. Když vstoupila do bytu pana K., ovanul ji pach nemoci a léků – pach, který nemá kalendář a neuznává svátky. Pan K. ležel na lůžku, redukován na pouhou biologickou existenci, na křehkou schránku čekající na úlevu.
Jana se nad ním sklonila. V tom pohybu, v tom prostém gestu, kdy mu upravovala polštář a chystala infuzi, nebyla žádná sentimentální tíha. Byla v tom zvláštní, profesionální lehkost. Pro svět tam venku by byl tento obraz – sestra sklánějící se nad nemocným u rozsvíceného stromečku – vrcholem dojetí. Slza by skanula po tváři senátora i vraha. To je to, co nazýváme druhou slzou. První slza říká: „Jak je to smutné, že ten pán je nemocný.“ Druhá slza říká: „Jak je to krásné, že jsme dojati tím, že je ten pán nemocný a někdo se o něj stará.“ Právě tato druhá slza dělá z kýče kýč.
Pro pana K. nebyla Jana andělem. Byla technikem jeho bytí. V okamžiku, kdy se jehla dotkla kůže, zmizel celý svět s jeho stromečky a dárky. Zůstala jen pravda těla a okamžik sdílené samoty, která byla paradoxně tím nejupřímnějším dárkem, jaký si mohli ti dva navzájem dát.
„Šťastné a veselé,“ řekla automaticky Jana, protože slova jsou jen zvukové clony, kterými zakrýváme trapnost ticha. Pan K. neodpověděl. Věděl, že v tu chvíli se odehrává něco mnohem důležitějšího než svátky. Odehrával se rituál údržby života, který je ve své podstatě nudný, opakující se a zcela zbavený poezie. A právě v té absenci poezie, v té syrové nahotě jejich setkání, byla jediná skutečná krása toho dne.
Krása bez diváků.
