14/04/2026
Jsou to tři měsíce, co mi zemřela mamka. Kdykoliv si na ni vzpomenu, přepadne mě smutek, kterej jsem doteď neznala.
V knihách se o něm píše jako o žalu. Bolest, která mě bodne do srdce a oči zaplaví horkými slzami, tichá a silná, co ve vteřině zastaví, paralyzuje, popře všechny radosti a libý pocity, který do mýho života doteď patřily. Vzpomínka na mámu, vědomí, že odešla a už se nevrátí, má sílu rozbíjet mě na kusy. Vnímám, jak její smrt jitří moji hluboko ukrytou úzkost z vlastní smrtelnosti. A vracet se zpátky, složit se do celku, hmoty, vykonat pohyb, vstát, pracovat, žít, vyžaduje úsilí, který se na mně týdny podepisuje. Od jejího odchodu jsem nemocněla, prala se se zablokovanými zády, jaro mi po letech nadělilo slušnou pylovou alergií. A do toho úraz našeho psa, situace, která zamávala s rodinnou konstelací dokonale. Došla jsem do bodu, kdy jsem sotva stála na nohách. Aniž by okolí tušilo. Zredukovala jsem proto povinnosti, zařadila neutrál, pozornost mám jen pro nezbytnosti a i tak to není dost. Vyčerpání par excellence.
Je Velký pátek, velikonoční čas, sedím na balkóně penzionu na Istrii, kam jsme na pár dnů s rodinou zmizeli. Nejlepší nápad mého muže. Zůstat doma a barvit vejce, zkolabuju. Od moře fouká studenej vítr, jsem sama, každý si šel po svým… Je mi samotný hezky. Cítím, že přesně tohle teď potřebuju jako sůl. Být sama, v tichu, spočinout v sobě. Jen nastavit tvář větru a jarnímu slunci a být… Nechat stékat slzy po tváři, když mě zčistajasna smutek navštíví.
Zavírám oči a sama sebe se ptám, co všechno teď kromě ticha potřebuju......
🆕Celý článek nově na mém blogu.
Jsou to tři měsíce, co mi zemřela mamka. Kdykoliv si na ni vzpomenu, přepadne mě smutek, kterej jsem doteď neznala.