24/07/2025
Konopí, zelená nit českých dějin
Konopí může na první pohled působit jako moderní záležitost, ale ve skutečnosti má dlouhou historii, sahající do starých lékopisů. Vždy mělo trojí využití – kromě psychoaktivního čili požitkového to bylo především léčebné a hospodářské. Zatímco v mnoha kulturách hrála požitková stránka významnou roli, u nás byla tato linie téměř neznámá a konopí se používalo převážně pro léčebné a hospodářské účely. Rozhodli jsme se vyzpovídat historiky Miroslava Nožinu (dále MN) a Miloše Vaněčka (MV), kteří ve svých knihách odhalují méně známé příběhy spojené s konopím a zkoumají, jak se jeho význam a vnímání měnily v průběhu staletí.
Jak tomu vlastně říkají historici? Je to konopí, tráva, nebo ma*****na?
MN: Chápu, kam tím míříte. Dnes v tom lítají různé pohledy a emoce. Samozřejmě záleží na platformě a kontextu, ve kterém se o tom bavíte. My jsme praktici a mezi sebou často používáme hovorový termín tráva.
V neolitu bylo konopí využíváno nejen k výrobě textilu, provazů a pytloviny, ale pravděpodobně i k léčebným nebo rituálním účelům.
V odborných nebo historických souvislostech používáme termíny cannabis nebo konopí, protože to odpovídá botanickému pojetí. Pro nás je to normální. Marihuanu vnímáme jako výraz historicky spojený s americkým prostředím a s konzumací konopí k požitkovým účelům.
Jaké názvy se v minulosti používaly pro konopí v českém prostředí?
MN: V minulosti se pro konopí používaly různé názvy, které často odrážely jeho využití nebo vlastnosti. Pro konopí seté to byly například semenec, bláznivá konopě, hlavatice, konopice nebo ptačí zob. U konopí indického se objevovaly názvy jako americký hašiš, budič smíchu, indické seno, marijánka nebo hašiš.
Kdy se objevilo konopí v českých dějinách?
MN: Podle botanika Aloise Pokorného (1826–1886) se konopí objevilo v našem prostoru už v neolitu. Zpočátku rostlo jako plevel v blízkosti pravěkých osad, ale brzy ho lidé začali cíleně pěstovat.
Nálezy konopných semínek v neolitických lokalitách potvrzují, že tato rostlina byla využívána nejen k výrobě textilu, provazů a pytloviny, ale pravděpodobně i k léčebným nebo rituálním účelům. Dokonce existují teorie, že se u nás v té době i inhaloval kouř konopí.
Kdy se objevují první písemné zmínky o konopí v českém prostředí a v jakých souvislostech?
MN: O konopí se psalo například v českém překladu Mattioliho herbáře z roku 1562, který obohatil svými poznatky Tadeáš Hájek z Hájku. Připisuje se mu známý výrok: „Pak nemá být ten národ blbý, když pořád jí tu kaši ze semence.“ Jedna kapitola herbáře popisuje konopí jako rostlinu užitečnou pro různé lidské potřeby, často srovnávanou se lnem. Herbář byl v té době pro běžné lidi cenově nedostupný. Ručně kolorovaný exemplář stál až 2 400 grošů, což bylo jmění. Proto vznikly kratší a levnější výtahy, jako například Apatéka domácí, která zprostředkovala znalosti o léčivých rostlinách i do lidového prostředí. Těmto léčitelským příručkám se říkalo „verbáře“. Konopí bylo tehdy známé nejen pro praktické využití v kuchyni a průmyslu, ale i pro své léčivé účinky.
Jaké léčebné metody v souvislosti s konopím jsou uváděny v lidovém léčitelství na našem území?
MN: Konopí mělo jednoznačně léčebné využití. Požitkové využívání jeho psychoaktivních vlastností zcela chybělo. Lékopisy často varovaly před vnitřním užitím konopí kvůli možným nežádoucím účinkům. Do popředí se tak dostávaly zejména mastičky, obklady a další formy zevního použití, které byly hojně využívány při léčbě kožních problémů, jako byly vyrážky nebo lišej, a také při bolestech svalů a kloubů.
Dětské vyrážky nebo lišej se léčily omýváním vodou, ve které bylo máčeno konopí.
Konopí mělo široké využití, což skvěle dokládá kniha Lidové lékařství v Československu. Na Slovácku se například při zánětech vyplachovala ústa odvarem z blínu, šalvěje, nezralých makovic a konopného semene. Dětské vyrážky nebo lišej se léčily omýváním vodou, ve které bylo máčeno konopí. Při bolestech na prsou nebo katarech pomáhal chléb pomazaný česnekem a konopným olejem. Na Hané zase lidé polykali konopná semena na pálení žáhy.
V knize uvádíte, že konopí hrálo důležitou roli i při porodech.
Můžete nám přiblížit, jakým způsobem se používalo?
MN: Konopí se při porodech používalo různými způsoby. Potlučené a ve mléce vařené semeno se přikládalo na břicho rodičky, aby zmírnilo porodní bolesti. Pokud se porod protahoval, používal se konopný olej. Buď se podával přímo, nebo pomáhal urychlit porod ve spojení s dalšími metodami. Na Slovensku se šlo dokonce ještě dál: konopí namočené ve vodě bylo využíváno k vyvolání potratu.
Kdy se začaly objevovat první informace o omamných účincích konopí v českých zemích?
MN: Do českých zemí přicházely první zmínky o užívání konopí spíše přes latinské a německé spisy nebo prostřednictvím obchodníků a cestovatelů v 16. století, kdy se díky kolonizaci a rozvoji obchodu začaly objevovat exotické produkty jako koření, o***m a hašiš. Přesto zůstávalo požitkové užívání konopí omezené na úzký okruh vzdělanců a lékařů, na rozdíl od jižní Evropy, kde byly orientální drogy více rozšířené.
J
aký vliv měly orientální kultury na šíření znalostí o psychoaktivním konopí a hašiši?
MN: V první polovině 19. století vzrostl v Evropě zájem o Orient, což se projevilo i v popularitě hašiše a konopí.
Při bolestech na prsou nebo katarech pomáhal chléb pomazaný česnekem a konopným olejem.
Pařížský psychiatr Jacques-Joseph Moreau experimentoval s kanabinoidy při zkoumání halucinací, a právě on podával hašiš členům uměleckého Klubu hašišínů, kam patřili Théophile Gautier, Charles Baudelaire, Victor Hugo nebo Honoré de Balzac. Seance probíhaly ve stylu orientální estetiky a hašiš byl servírován na porcelánových mísách.
Projevil se zájem o Orient a užívání hašiše i v českém literárním prostředí?
MN: Ano, promítl se i tam. České země nebyly vůči těmto vlivům imunní, zvláště od 19. století, kdy se lidé vraceli ze zahraničí s poznatky a zkušenostmi, které získali během cest po Středomoří, rakouské monarchii nebo ve Francii. Informace o drogách se sem dostávaly i prostřednictvím knih a časopisů.
Výraznou postavou byl Gustav Meyrink, pražský německý spisovatel a autor románu Golem. Meyrink se zajímal o indickou mytologii, parapsychologii, a dokonce experimentoval s hašišem, což popsal ve svém článku „Hašiš a jasnozřivost“ (v roce 1993 byl opět vydán v rámci stejnojmenného souboru povídek, pozn. red.).
A co výtvarné umění?
MN: Bezesporu, nejvýraznější český počin inspirovaný Orientem a hašišem představuje obraz Hašiš od Karla Záhorského. Záhorský byl jedním z mála českých umělců, kteří Orient skutečně navštívili – konkrétně Cařihrad a Smyrnu. Obraz samotný však známe jen z dobových kritik, podle nichž šlo o scénu z orientálního interiéru, kde se dvojice hurisek (neboli krásných, věčně mladých dívek, jež na věřící čekají v ráji) zjevuje hašišem opojenému synu Mohamedovu v kouři jeho nargily čili vodní dýmky. Recenzent Karel Matěj Čapek-Chod obraz ocenil za jeho malířskou kvalitu, a přesto dodal ironickou poznámku: „Jen kdo kouřil hašiš a četl korán, může po autoru Hašiše hodit kamenem.“ Záhorský touto malbou bezpochyby přenesl svůj kult orientální krásy do českého uměleckého prostředí.
Existují ještě další zajímavé spojitosti mezi hašišem a uměním?
MN: Ano, najdeme je například v tanečním umění. Balet Hašiš na hudbu Karla Kovařovice a choreografii Václava Reisingera měl premiéru 19. června 1884 a stal se prvním baletem uvedeným na scéně českého Národního divadla. Libreto, inspirované baletem La Péri od Théophila Gautiera, bylo však kritizováno jako slabé a nekompaktní. Kritici nešetřili ostrými slovy, například o nejapném aranžmá tance, jako je šťouchání mandolínou do sedícího Turka.
První vědecké výzkumy s drogami realizoval Jan Evangelista Purkyně na sobě. Hašiš vyzkoušel jeho žák. Můžete nám přiblížit, o co šlo?
MN: V drogových experimentech Jana Evangelisty Purkyně pokračoval jeho žák a pomocník Julius Sachs (1832–1897), vynikající fyziolog rostlin a pozdější profesor na významných německých univerzitách. Sachs se zaměřil na výzkum účinků hašiše, kterým se zabýval s vědeckou precizností.
Své poznatky prezentoval 11. října 1855 na přednášce v Přírodovědeckém sboru Musea Království českého a téhož roku je publikoval v českém časopise Živa. Při svém bádání postupoval podle vzoru svého učitele – srovnával vlastní výsledky s poznatky zahraničních vědců, čímž přispěl k rozvoji farmakologického výzkumu v českém prostředí.
Jak to bylo s konopím po první světové válce?
MV: Po první světové válce se konopí vyskytovalo ve společnosti, ale spíše okrajově. Policie tomu nevěnovala přílišnou pozornost. Občas se pašovaly takzvané „cannabis cigarety“ nebo hašiš, ale to nebylo plošné, spíš šlo o určité kruhy. V této době převažoval kokain, který měl tehdy větší potenciál zneužívání. Konopí bylo chápáno jinak než například morfin nebo právě kokain, protože jeho riziko bylo vnímáno jako nižší.
Kdy dochází ke změně vnímání konopí?
MV: Po druhé světové válce.
A čím bylo způsobeno, že se téma konopí začalo řešit až tehdy, na rozdíl od Ameriky, kde se tato otázka řešila už dříve?
MN: V Československu to nebylo součástí subkultury jako v Americe. Konopí je úžasná rostlina s mnoha pozitivními vlastnostmi, ale vždy se najde někdo, kdo ji začne zneužívat. A v ten moment na to reagují policejní a zdravotní orgány.
V první polovině 19. století vzrostl v Evropě zájem o Orient, což se projevilo i v popularitě hašiše a konopí.
MV: U nás to ale nebylo tak významné. Na rozdíl od Ameriky, kde se téma spojovalo se vznikem FBI a politiky, kteří si na něm budovali kariéry – mnohdy s rasistickými podtexty.
Kdy se u nás poprvé objevily problémy s nelegálním konopím?
MV: První signály přicházely ze zahraničí. V sedmdesátých letech došlo k zachycení 260 kilogramů hašiše na hranicích mezi Německem a Rakouskem. Tento náklad prošel přes Československo.
Jak se českoslovenští uživatelé v osmdesátých letech vypořádali s obtížemi kolem pěstování a získávání konopí, když bylo tehdy legálně nedostupné?
MV: Uživatelé byli tehdy mimořádně vynalézaví. Využívali průmyslové konopí seté, které mělo sice nízký obsah THC, ale věnovali hodně úsilí jeho šlechtění a zlepšování účinků. A překvapivě s tím měli docela dobré výsledky. Ještě zajímavější bylo, jak dokázali získat semena kvalitního indického konopí. Jedním ze způsobů bylo vybírání semen z ptačího zobu, který se prodával v běžné maloobchodní síti. Kromě toho se semena občas dostávala do Československa přes polské kamioňáky, kteří projížděli naším územím.
Jak je možné, že se konopná semena dostala mezi lidi třeba přes ptačí zob? Nebylo to kontrolované?
MV: Tehdy to byl chytrý způsob, jak obejít restrikce. Semena indického konopí se do směsí pro ptáky dostávala jako běžná součást dovozu z Indie, kde bylo konopí velmi rozšířené. Nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost, takže si lidé kupovali ptačí zob, ručně semena vybírali a sázeli je. Nebylo to jednoduché, ale někteří měli úspěch a dokázali vypěstovat kvalitní rostliny s vysokým obsahem THC.
Můžete uvést i nějaký dobový případ z archivu?
MV: Jako příklad můžeme uvést případ z října 1981, kdy policie objevila, že jistý M. P. z Tábora přechovává doma marihuanu. Při výslechu přiznal, že ji kouří v cigaretách, používá ji jako koření do jídel a sdílí ji se svými známými. Při domovní prohlídce u něj našli 304 gramů sušené marihuany (Cannabis indica), tři injekční stříkačky, 31 injekčních jehel a 33 tablet léku Trisedyl, který užíval, protože mu „dělal dobře“.
Za socialismu lidé získávali semena kvalitního indického konopí tak, že je vybírali z ptačího zobu, který se dovážel z Indie.
Zajímavé je, že část marihuany údajně získal z pozemků Psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích, kde se konopí indické pěstovalo jako podsev pod okurky. Vedoucí zahradníků tam na půl hektaru skutečně konopí vysel. M. P. tvrdil, že to místo navštívil náhodou, ale odmítl prozradit, od koho měl o této praxi informace. Soud v Táboře jej nakonec odsoudil k jednomu roku nepodmíněného trestu a nařídil ústavní ochranné léčení.
Jak to bylo s pašováním hašiše?
MV: V té době se hašiš pašoval především z Afghánistánu, protože jsme měli kontakty s východem. Byla to tehdy nejčastěji pašovaná droga. Na hranicích se objevovaly hlavně jednotkové případy, například pašování v osobních zavazadlech. Někteří pašeráci převáželi hašiš přímo na těle, ve speciálně upravených vestách.
Objevily se i informace o pašování letadly. Je to pravda?
MV: Ano, linka Praha–Kábul byla v tomto směru důležitá. Lidé cestovali například charterovými lety, což tuto praxi usnadňovalo.
Za socialismu bylo Československo jednou z průkopnických zemí ve výzkumu léčivých vlastností konopí. Tento výzkum je neodmyslitelně spjat se jménem profesora Jana Kabelíka.
Mohli byste přiblížit, jaké byly hlavní oblasti jeho výzkumu?
MN: Profesor Jan Kabelík byl jednou z klíčových osobností československé vědy, zejména v oblasti mikrobiologie, sérologie a imunologie. Po návratu z exilu během druhé světové války, kde mimo jiné pracoval s léčivými rostlinami a studoval tradiční léčitelství v Latinské Americe, byl povolán na Univerzitu Palackého v Olomouci. Právě zde začal v roce 1946, spolu se svými kolegy Zdeňkem Krejčím a Františkem Šantavým, systematický výzkum léčivých rostlin, včetně konopí.
MV: Jeho výzkum se soustředil na rostliny s antibakteriálními a anestetickými účinky, což ho přivedlo k druhu Cannabis indica. Extrakty z této rostliny vykazovaly výrazné antibiotické a analgetické vlastnosti. Konopí se proto stalo předmětem testování v různých lékařských oborech, například stomatologii, gynekologii či dermatologii. Kabelíkův tým využíval své odborné znalosti a výsledky experimentálně ověřoval ve spolupráci s klinickými specialisty.
Jaký byl konkrétní přínos tohoto výzkumu? A proč se jeho výsledky nedostaly více do povědomí veřejnosti?
MN: Významným přínosem výzkumu bylo nejen potvrzení antibakteriálních vlastností konopí, ale také izolace a identifikace kanabinoidních kyselin. V roce 1955 olomoucký tým vedený Františkem Šantavým jako první na světě izoloval kanabinoidní kyselinu. Později Šantavý určil i absolutní konfiguraci CBD (kanabidiol) a THC (delta-9-tetrahydrokanabinol), což byly objevy, které by za jiných okolností mohly mít celosvětový dopad. Bohužel kvůli izolaci Československa za železnou oponou se tyto objevy do mezinárodního povědomí nedostaly a bývají přisuzovány jiným zahraničním vědcům, kteří své výsledky publikovali později.
MV: Dalším problémem byl nedostatek extraktů z konopí. Ústav vedený profesorem Kabelíkem nebyl schopen vyrábět dostatek materiálu pro širší klinické testování. Navíc se nepodařilo prosadit výrobu konopí ve větším měřítku v rámci tehdejších státních podniků.
Jaký byl osud tohoto výzkumu po odchodu profesora Kabelíka?
MN: Výzkum léčivých vlastností konopí v Československu pokračoval až do demokratické revoluce v roce 1989. Jedním z pokračovatelů této tradice byl například profesor Lumír O. Hanuš, který se konopím začal zabývat na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde významně přispěl k dalšímu rozvoji výzkumu v této oblasti.
Zdroj: www.magazin-konopi.cz
Autor: Dominika Kleinová
