28/11/2025
Říkáš ano všem. Ne z lásky k lidem - ale ze strachu z jejich odmítnutí.
Pomáháš. Vycházíš vstříc. Bereš si míň místa. A myslíš si, že jsi "hodný člověk".
Nejsi. Jsi vyděšený.
People-pleasing je obranný mechanismus.
Dítě, které se naučilo: "Když budu hodný, možná mě budou mít rádi. Když budu užitečný, možná nezůstanu sám."
Winnicott to nazval falešné self: Verze tebe, která se naučila být tím, co druzí potřebují - protože být sebou bylo příliš rizikové. Protože pravé self bylo odmítnuto, ignorováno, nebo napadeno.
A tak jsi vytvořil masku. Ne ze zlosti - ale z přežití. Dobrota jako pojistka proti opuštění.
A tady je past:
Čím víc říkáš ano druhým, tím víc říkáš ne sobě. Čím víc se přizpůsobuješ, tím víc ztrácíš kontakt s tím, co skutečně chceš, cítíš, potřebuješ.
A pak přijde den, kdy nevíš, kdo vlastně jsi. Protože celý život jsi byl někým jiným - podle toho, kdo zrovna stál vedle.
Gestalt to nazývá confluence: Splynutí s druhým. Ztráta hranic. Už nevíš, kde končíš ty a kde začíná on - protože ty jsi se stal jeho potřebou.
Terapie není naučit se být sobečtější. Je naučit se rozeznat: Kdy pomáhám, protože chci - a kdy proto, že se bojím odmítnutí?
IFS (Internal Family Systems) by řekla: People-pleaser je část tebe, která kdysi zachránila tvůj život. Ale teď pracuje přesčas. A možná je čas ji poděkovat - a říct jí, že už nemusí.
Zkus tohle:
Až příště budeš chtít říct ano, zastav se. A zeptej se:
"Chci to opravdu?"
"Nebo se bojím, co se stane, když řeknu ne?"
A pokud je odpověď druhá - zkus říct ne. Jen jednou. Jako experiment.
A zjistit, že svět se nezhroutil. Že tě neopustili. Že jsi přežil.
Lidé, kteří tě chtějí jen když říkáš ano - tě nechtějí. Chtějí tvou funkci.
A ty si zasloužíš být chtěný ne za to, co děláš - ale za to, kdo jsi. Včetně svého "ne".
Dobrota není survival strategie.
Je svobodná volba.
Ale k té se dostaneš, až přestaneš mít strach.
