04/04/2020
Přináším Vám přepis životopisu, který se mi nedávno dostal do ruky. Jedná se fascinující životopis člověka, který se dožil 97 let. Tento životopis je nejen užasným příběhem, ale zároveň dokumentem popisující dějiny naší republiky z pohledu obyčejného člověka. Autor žil 1916-2013. Myslím, že obzvláště v dnešní době, kdy lidstvo směřuje do pr... ehm špatným směrem, je tento příběh úžasný k zamyšlení se nad životem a postojem k němu. Se souhlasem rodiny jsem tento životopis přepsal, jen nejdůležitější jména a místa, které autor popisuje jsem označil pouze počátečním písmenem. Zároveň se těším na další rukopisy, kde autor popisuje detailněji některé ze svých zážitků. Přeji všem příjemné počtení.
Životopis O.S. nar. 28.5.1916
Narodil jsem se 28.5.1916 v H. Otec T. se narodil v roce 1858 v Š., jako syn havíře T.S. Z prvního manželství měl 9 dětí, 8chlapců a 1 děvče. Otec se oženil podruhé. Vzal si vdovu M.H.. která měla 6 dětí, 4 chlapce a 2 dívky. Já jsem se narodil z tohoto manželství. Po otci jeho děti byli moji nejbližší sourozenci. Všichni již byli ženatí, tak nebyly žádné problémy. Rodina H mě moc ráda neměla. Když přišli otcovi synové, se svými dětmi za dědečkem, tak tyto děti byli starší jako já, tak jsem svým bratrům říkal strýčku a tak bývalo u nás veselo.
V rodině, kde jsem vyrůstal, tak to v pohodě nebylo. Žili jsme na státním statku N asi 5 km od H. Otec zde pracoval jako panský kočí. Tenkrát byla doba zlá. Dětí moc, peněz málo. Hladu jsme zažili dost.
V L., které byly vzdáleny od N taky skoro 5km, byly sklárny. Byla to rakouská firma "S. a syn". \zároveň tu byly lignitové doly, které patřily taky této firmě. Uhlí bylo potřeba k taveni skla. Do těchto skláren chodili bratři H a již byl náš život veselejší.
Já jsem chodil do obecné školy v H. Začal jsem v roce 1922. Každý den 5km tam a 5km zpět.
V roce 1925 jsme dostali od sklárny byt a ihned jsme se stehovali do L. V L. jsem dokončil 3.třídu a pak ještě 4.třídu. Jelikož jsem byl výborný žák, tak třídní učitel p. K. a ředitel školy mě doporučili na zkoušky na 8 třídní reálnégymnázium v H. Zkouška dopadla dobře a já jsem byl přijat.
Otec již nepracoval a důchod skoro nic. Při studiu nebylo překážek. Pobíral jsem stipendium a tak se mně pomalu plnil můj dávný sen - stát se kantorem. Toto se všakk nesplnilo. Když jsem chodil do 4.ročníku, tak moji nevlastní bratři si mysleli, že spím a nebo chtěli, abych to slysel. Tak nejstarší F. řekl: "my budeme dělat a tady pán si bude studovat? To teda ne." Já jsem to všechno slyšel. Když jsempřišel do školy, hned jsem šel za třídním profesorem a hlásil jsem mu, že končím se studiem. Byl velice překvapen a říká, u vás není překážek, berete krásé stipendium. Když jsem mu řekl, co jsem slyšel, tak řekl:"to je velká škoda". A bylo po pánovi.
Nastoupil jsem ve sklárnách v roce 1930. Nejdříve jako každý učeň jsem odnášel hotové výrobky na balení. Po 2 letech jsem byl pomocník při výrobě sklářských výrobků. V roce 1933 zastavili provoz sklárny i doly v L. a bez práce bylo mnoho lidí. Nastala velká pracovní krize nejen u nás, ale i v so**edních státech. Najednou přišla zpráva z Prahy, že v Egyptě městě Kairu si postavil sklárnu Fassin Bay a že shání skláře. Kdo má zájem o tuto práci, aby se ihned přihlásil. Do 3 týdnů odjela do Egypta první parta sklářů i s vedoucími ze sklárny v L. V Egyptě byli srdečně přivítáni maajitelem sklárny Fassinem Bayem a jeho 2 syny. Tento dobrý vztah trval mnoho let až do odjezdu posledního skláře z Egypta.
Sklárna byla postavena asi 6km od hl. města Kaira ve čtvrti Soubrah-Vilage-dobré ubytování v pěkné nové 1patrové budově. Skláři se brzy zabydleli a za svoji práci byli velice dobře placeni. Z počátku to měli těžké. Arabové odnášeli sklářské výrobky a poěvadž nebyli zvyklí na řádnou práci, tak nadělali víc škody než užittku. Proto za práci dostali malou výplatu. Vyplácelo se 1x za týden. Arabové již trochu zapracovaní, jak dostali výplatu 50 piastrů, v pondělí do práce nepřišli. A nastalo zase trápení učit nové "pracovníky". Jednat se s nimi muselo jako v rukavicích. Byli nebezpeční. Jednou si na ně otevřel pusu pan S . sprostě jim arabsky nadával a nějak si zjistili, že večer pojede do Kaira taxíkem a on se vrátil pouze v trenkách a bez botů. Více nenadával. Asi po 1 roce se arabové začínali v továrně dobře chovat. zapracovávat a velice nás překvapilo, jak brzo se stávali dobrými skláři. Teď jsou pány na svém.
Odměny: Pro pochopení uvádím výplaty v Kčs: Mistr pobíral za měsíc 2400,-Kčs, pomocník mistra 1800,-Kčs, baňkař 1200,-Kčs, Arabové 200,-Kčs.
A po pul roce odcestovala do Egypta druhá parta sklářů. ve ktere jsem byl i já. Než jsem odjel, celá rodina H. si založila rodiny a rodiče mně zůstali na starost. Tenkrát jsem měl potíže se srdcem a proto mě okresní lékař p. N. cestu do Egypta nedoporučoval. Když jsem mu řekl, že mám na starosti staré rodiče a nemám práci, tak cestu povolil.
Cesta do Egypta: Jeli jsme mezinárodním rychlíkem přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a z řeckého přístavu Tirea přes středozemní moře do Egypta přístav Alexandrie. Cestou přes moře jsme stáli na přídi lodi a stále pozorovali moře, které jsme viděli poprvé. Kolem dokola jenom voda a zase voda. Pozorovali jsme život v moři. Nad vodou vyletovaly krásné zbarvené rybičky a padaly zpět do moře. O bok našeho parníku se třely velké ryby. Byla to nádhera. To jsme měl 17. roků.
Po příjezdu do Alexandrie, kde nás očekávali naši přátelé, kteří nás vlakem dopravili do Kaira. Z Kaira pak autama do sklárny, kde jsme byli přivítáni majitelem továrny a jeho 2 syny. Cesta do Egypta trvala 5 dní.
Ještě jeden zážitek z parníku. Západ a východ slunce. Sluníčko před námi stále svítilo a pomalu zapadalo. A najednou hop a viděli jsme jenom vodu a trochu stínu ve vodě. A východ se zdál ještě hezčí. Ráno jsme viděli odraz slunce ve vodě a najednou hup a bylo nad vodou jako klubíčko.
Kolem továrny v povodí Nilu byly velké půdy, které se zavodňovaly z řeky Nilu (pramení v Sudánu - nejdelší řeka Afriky). Z Nilu byly prokopány járky, které vedly až do prostřed lánů. Zde se vykopaly velké studny. Z těchto studní byly vykopány járky, kterými tekla voda do polí. Ve studni bylo velké kolo a na něm připevněny kýblíky. To kolo roztáčel gumuz (t.j. jako u nás na statcích byli volové, se kterými se vykonávala těžká práce.) Tito gumuzové měli na očích šátek, chodili stále kolem dokola, točili kolo a z kýblíků se vylévala voda do járků a zavlažovala celé lány půdy. Na těchto polích se pěstovala i jatelinka pro dobytek, která byla sladko kyselá. Arabové, když šli do sklárny, natrhali si trochu té jatelinky, k tomu černou placku a měli na celou směnu o jídlo postaráno.
Nám vařili Arabové pod vedením naší kuchařky, terá pocházela ze St. Města u Uh. Hradiště. Vařila se naše jídla.
Jak již shora uvedeno, na zavlažované půdě při teplotě až 50 stupňů horka, byla zde úroda 2x do roka při malých deštích. Pěstilo se i obilí a proto píši, jak se tam mlátilo. Obilí se svezlo a z něho se udělal velký kruh. Obilí se uložilo klasem dovnitř. Za chvíli přijela "mlátička". Dřevěné saně jako u nás v zimě s nimi jezdili koně. Na saních sedělo 6 Arabů a 10 Arabů s nimi jezdilo po klasech až bylo vymláceno. Sláma se odklidila, obilípři větru se očistilo a obilí mohlo do mlýna. To bylo v roce 1934. Ještě v roce 1990 jsem četl, že všechno je pořád stejné.
Jak již bylo uvedeno, ubytování bylo výborné. Z rovné střechy bylo vidět na NIl a vesničky za NIlem. Bylo to rušné místo a proto tady nebyli krokodýli. Na druhé straně byla vidět poušť Sahara. Na Nilu u továrny byl malý parník, na kterém bydleli naši vedoucí. Předpověď mého lékaře se splnila. Po jeden a půl roce jsem ze zdravotních důvodů musel Egypt opustit.
Cesta z Egypta již byla rušnější. Když bylo oznámeno, že musím opustit Egypt, tak bylo velké rušno v celém závodě. Jak jsem již uvedl, všichni skláři měli výborné platy a tak se domluvili, že by mohli pro své rodiny poslat nějaké cenné dárky. Přišli za mnou a ptali se, jestli jim to vezmu. Když jsem souhlasil, tak jsem nevěděl, že nastanou velké potíže. Do bloku jsem si všechno značil, co komu mám předat. A skláři nosili cennosti, až toho byl plný kufr. Ve druhém kufru byly moje věci a věci mojich mladých přátel, ty ovšem nebyly tak cenné.
Přišla doba odjezdu a loučení. Zavezli mě do přístavu Alexadrie a odtud sám zpět do řeckého přístavu Tirea. A tam to začalo. Při výstupu z lodi ke mně přistoupili 2 Řekové - financi. Odvedli mě kousek dál a ukázali, abych otevřel kufr. Nejdřív jsem otevřel svůj kufr. Trochu to tam přeházeli a pak ukázali na druhý. Když jsem otevřel druhý kufr, tak se dívali jeden na druhého, pak zase na mě a spustili nejdříve řecky. Já nic. Německy. Já zase nic, jenom jsem kroutil ramenama. Pak zase arabsky - já nic. Chvíli se po sobě dívali, něco breptali a jeden přistoupil ke kufru, třískl víkem a ukázal, abych šel. Tady to dopadlo docela dobře. Dále to bylo horší.
Když jsem šel asi 300m mezi loděmi, najednou ke mě přistoupil nějaký Řek, který měl i káru a ukazoval, že mi ty kufry zaveze na nádraží. Kufry byli těžké a já jsem si vzpomněl, že nádraží je dost daleko a tak jsem ukázal, že ano. On dal kufry do káry a jeli jsme. Ujeli jsme asi 200m a já vidím, že proti nám jde nějaký člověk, který je oblečený po našem. Přichází blíže a najednou jsme se poznali. Byl to pan F.K. můj so**ed. Po přivítání se se dívá na kufry a Řeka a ptá se, to je Tvoje? Když jsem přisvědčil, tak se obrátil na Řeka a začal mu nadávat a Řek skočil mezi lodě a nechal tam i káru. Pan K. mi říká: "já se jdu projít a vidím tam 5 Řeků. Ti čekali na toho, co Ti vezl kufry. Tam by Tě hodili do moře a nikdo by se nedozvěděl, kde jsi zahynul. Takových případů je tu dost, ale to víš Orient, tu se na to moc nehledí." Pan K. byl zaměstnaný ve sklárně v Pireu. Kamarádi skláři mě po pohoštěni usadili do mezinárodního rychlíku, který mě dovezl až do B. a pak už osobním vlakem domů. Tento příběh jsem pak napsal do místního zpravodaje s ukončením: "Náhoda???"
Přivezené drahé věci jsem předal na správné místo a tak cesta z Egypta dopadla dobře.
Z Egypta jsem pravidelně posílal dost peněz, aby staří rodičové měli dost na svoje žití. Ale někteří členové H. rodiny chodili jako na návštěvu k rodičům a doslova, jak uvádím, kradli rodičům peníze a Ti pak nakupovali na dluh u obchodníka B. Když jsem přijel, přišel ihned B. a ukazoval mě, kolik rodiče projedli propili. Když jsem mu řekl, že jsem řádně posílal peníze a kdo mu dal povolení, aby jim dával na dluh a když mu neplatili, proč jim stále prodával. Nastal spor, který jsem vyhrál.
Po příjezdu domů nastaly krušné dny. Nebylo práce, stří rodiče, otec důchod malý, matka nic. Každý si může představit, jak se nám žilo. To byl život za prezidenta Masaryka, kterému se říkalo ve školách "tatíček" Masaryk. Teď se na školách vypráví, co všechno pro národ udělal.
S odstupem času, přemýšlím, jak to vlastně bylo. Masaryk byl prvním prezidentem naší republiky po dlouhé nadvládě rakouské říše, která se v roce 1918 rozpadla. Tehdejší vláda byla složena z bohatých statkářů a prezident je asi musel poslouchat. Za jeho vlády se konaly demonstrace nezaměstnaných, kteří žádali podporu, aby mohli žít jako lidé.
Když zemřel president Masaryk,tak já jsem již jako voják sloužil vlasti. Tak vlastně jsem přečkal všechny naše presidenty. O každém by se dalo napsat mnoho, co pro národ udělal. Toho horšího bylo hodně.
Když píšu můj život, je naším presidentem Klaus. Po pádu komunismu, který byl u vlády a dá se říct kruté vlády, která nemá obdoby, v roce 1989 - založil si nynější presiden stranu ODS, což znamená "Občansko demokratická strana." Jak krásný název. Tato strana zvítězila v roce 1989 a hned se ukázalo, jak bude vládnout. Předseda ODS Klaus se postaral, aby bylo zrušeno zvýšení důchodu a ještě něco navíc. trhávání více peněz z výplaty, když prohlásil "Však berou důchod."
Dlouho jsem hledal nějaké zaměstnání, až konečně jsem byl přijat do Akciových cihelen v H. Zde jsem pracoval jako dovažeč materiálu do pecí. Tak jako skladač materiálu do pecí. Tato práce byla slušně placena. Zde jsem pracoval 9 let, zde jsou započítána léta vojenské služby a příjezdu z Egypta.
V roce 1937 jsem naruoval na vojnu do Opavy a po výcviku do Hlučína k hraničářskému pluku. Zde jsem sloužil v opevnění (v bunkru) jako miřič u děla. Všechny zbraně v bunkru byly zaměřeny na německé hranice. Služba zde byla těžká. Ve dne to nebylo tak zlé. V noci jako ve dne musel strážný opustit bunkr, který byl rychle uzavřen a strážný se musel po dobu své 2 hod. služby starat jen o sebe, poněvadž dříve se mu pevnost neotevřela. Naše pevnost byla na Lukách. Tma - samé keře. Strážného sledoval z kopule bunkru zase strážný, který tam měl službu. V případě napadení ihned telefonem hlásil dole do pevnosti stav a nastal poplach. Často jsme měli cvičné poplachy.
Situace v Německu se stále zhoršovala. Hi**er obsazoval naše so**edy, ale my jsme cítili, že přijde i na nás. Měli jsme takový zákaz střelby a v případě zjištění cizího vojáka v našem pásmu, jsme měli jen upozornit že překročil demarkační čáru. Opevnění hranic bylo podle francouzské Maginotové linie. Toto opevnění nebylo dostatečné na naši obranu. Pevnosti byly vzdáleny od sebe 1000m Spojení pevností nebylo provedeno. To se provádělo, až nás měli obsadit Němci.
Jak již bylo uvedeno, stříly z pevností byly zaměřeny jenom na německé hranice. Po mnoha letech vysílala naše televize, že jsme se mohli bránit. Byla to jenom propaganda. Najednou přišel rozkaz, abychom do určeného času opustili pevnost a vše zanechali neporušené, tak jsme a nestydím se za to, všichni plakali i s velitelem, který řekl: "hoši, němčůrům tu nenecháme nic." Noc nebyla dlouhá. Všechno, co se dalo, tak se pálilo a rozbíjelo. 50ti členná posádka udělala "pěkný pořádek" v celém bunkru.
Ráno, po nástupu roty, zavolal velitel pevnosti poslední rozkaz: "Pevnosti na Lukách ZDAR". ZDAR, zahřmělo z našich úst a dali jsme se na pochod směr Hlučín, kasárna. Nad námi již létala německá letadla, která nás doprovázela. Z dálky jsme viděli, jak nad celým Hlučínem vlají hitlerovské vlajky. Vojáci z Ostravy to nevydrželi a házeli do oken ruční granáty, tam kde byli německé vlajky.
Ihned jsme se stěhovali do Ostravy. Zde jsme byli asi 3 dny a pak jsme jeli na Podkarpatskou Rus do Svaljavy. Určitá část Podkarpatské Rusy byla naše. Ve Svaljavě bylo již ubytováno velitelství 12.divize, kde velel brigádní generál O.S., který tu měl i svoji rodinu. Byli jsme sem posláni na pomoc proti Polákům a Maďarům, kteří byli spojenci Němců. První dy jsme byli ubytováni ve stodolách.
Bylo pěkné počasí a poněvadž jsme ještě nebyli rozděleni, tak jsme nečinně seděli na mezi. Najednou přišel z velitelství štábní rotmistr, který měl v rukou papír a pero a každý se musel podepsat. O co se jedná to nikdo nevěděl. Na druhý den přišel rotmistr znovu. Po nástupu mužstva volá:"vojín O.S. ke mě!" Když jsem se ohlásil ta mi řekl: "půjdete se mnou na velitelství 12. divize. Veškeré svoje věci si vezměte sebou." Rozloučil jsem se s kamarády, kteří mi jistě záviděli. V kanceláři mi byl přidělen psací stůl a psací stroj, který jsem dobře ovládal. Měl jsem tam i lůžko na spaní. Když se páni odebrali do svých bytů, tak jsem zůstal sám. Zamknul jsem si kancelář a vzpomínal na své rodiče a svoji dívku F., která pracovala v továrně na čokoládu v H. a často mě posílala balíčky čokolády.
Ostatní vojáci byli přiděleni k četám a chránili hranice od Polska a Maďarska. Při přestřelce s Maďary byl zastřelen vojín Kopeček, který pocházel z Mistřína. Byl to vynikající boxer, který boxoval za národní mužstvo.
Všechno probíhalo rychle. Němci zabrali Čechy a pak se připojilo Slovensko a my jsme museli opustit Podk. Rus a vrátit se domů. Když jsme přijeli do Prešova, tak Slováci nás nahnali do sklepů jako zajatce. Nehleděli na nás jako na lidi. Sprostě nám nadávali, strhávali z čepic lvíčky a šlapali po nich. Garda Hlinkovců ukázala pravou lásku Slováků k Čechům.
Ještě než jsme odjeli ze Svaljavy, přišel za mnou velitel brigádní generál Oleg Svátek a velice mě žádal, jestli bych nemohl doprovodit jeho rodinu do Prahy a pomoci při stěhování,On zde bydlel s manželkou a dcerou. Byl to velice dobrý člověk, lidový, milý. Byl velice smutný, když jsem se omluvil, že nemůžu jeho rodinu doprovodit, že na mě čekají staří rodičové. Pak ve zprávách jsem uslyšel, že po příjezdu do Prahy byl jako č.1 zastřelen brigádní generál Oleg Svátek i s rodinou. Doposud mám na mysli, co by se stalo se mnou.
Nás vojáky dovezli do do kasáren v Olomouci. Všechny nás dali do velké místnosti a já jako písař na velitelství divize jsem měl místnost, kde jsem psal propouštěcí listy všem vojákům. Toto trvalo skoro 2 dny. Před dveřmi stála německá hlídka a bez propouštěcího listu nikdo nesměl opustit moji "slavnou" kancelář. Poslední propouštěcí list zněl na moje jméno O.S. Jako poslední jsem opustil Olomoucká kasárna.
Při mém návratu domů bylo plno radostí, poněvadž zde byla fáma, že vojáci 12. divize se spojili s vojáky generála Trebaly a jsou v Rumunsku. Toto však nebyla pravda.
Z vojy jsem se vráti v dubnu 1939 a 12.listopadu 1939 jsem se oženil s F.B., dcerou J.B. a C.B.rozené P. Moje manželka měla sestru Marii, která byla v den naší svatby již v Argentině. Na návštěvu do vlasti přijela až za 41 roků. To již rodičové nežili.V Argentině dosud žije její jediná dcera Libuška 73 let. Stále si píšeme.
Byl jsem zaměstnán v Akciových cihelnách v H. Zde jsem pracoval 9 let. Práce byla těžká a srdce stále zlobilo. Proto jsem dal výpověď a byl jsem přijat na dráhu. Po jednom měsící povinné práce v četě, mě bylo nabídnuto místo skladníka v impregnačním závodě Rohatec. Impregnační závod byla soukromá firma a ČSD tam měla svoji kancelář. Do závodu byly dováženy pražce: dubové, bukové, borové, modřínové a smrkové. Zde jsme měly vymezený prostor pro tyto pražce. Po určeném čase byly impregnovány. Já jsem měl na starosti četu, která tyto pržce ukládala do štosů a pak druhou četu, která je po vyschnutí nakládala na speciální vozíky na impregnaci. Pak byly zasílány do stanic po celé republice. Vzhledem k tomu, že byla velká spotřeba dřeva, začaly se stavět betonárky. Zde se vytvářely pražce železobetonové, které měly i větší trvanlivost. Impregnační závody byly zrušeny. Já po zkouškách na ministerstvu dopravy jsem prováděl příjem těchto pražců po celé republice, pod titulem inspektor kontroly.
V roce 1960 při příjmu na Slovensku mě přišlo nevolno a museli mě ze závodu odvést domů. V nemocnici zjistili srdeční infarkt. To mi bylo 44 let. Po 1 roce marodování jsem byl dán do plného invalidního důchodu. Po 1 roce důchodu jsem se přihlásil do závodu Igla v L. jako strážný. Tuto službu jsem dlouho nekonal. Bylo mi nabídnuto místo - požární a bezpečnostní technik závodu. Práci jsem ukončil v závodě Igla, když mi bylo 76 let.
Babička F. zemřela v 85 letech. 12.listopadu 2004 jsme slavili 65 roků pěkného společného života a pak 1. května 2005 zemřela. Byl to nejsmutnější den mého života. Babička byla dobrá žena. Měla ráda svoje děti i svoje vnuky a pravnuky. Dobře o ně pečovala.
Měly jsme 2 syny:
Poznámka: V tento moment přepisu životopisu přeskakuju 2 strany autorova rukopisu, na kterých vyjmenovává všechny své potomky, včetně jejich manželek a manželů, včetně toho, co dělali za povolání, co měli rádi, atd. I z těchto popisů je cítit, že měl autor celou rodinu skutečně rád.
Závěr:
Všichni mě stále navštěvují a já jsem ve svých 91 letech spokojený. Dosud pracuji na poli dle možností, protože mě to baví a zatím můžu. Nikdo mě nenutí. Z rodiny S., které uvádím na začátku, již všichni zemřeli. Jedinná dcera po bratru R., Zdenka 74 roků, žije v Praze. Často ji navštěvuji a nebo volám mobilem, který mi koupila k mojí 90.
Z rodiny H., s kterými jsem žil, zemřeli všichni.
Já svoje stáří prožívám u svého syna O., jeho ženy a syna. Mám svůj velký byt ve dvoře a jsem velice spokojený.
Toto je můj poslední zápis z mého života, již nemůže přijít zpráva, která by o něčem hovořila.
Svým potomkům přeji, aby svůj život prožili v lásce, porozumění a dobré pohodě. Mějte se rádi a milujte se. Mějte úctu k lidem a važte si starých lidí. Než se nadějete, budete taky staří a bezmocní.
Krásný život
Vám všem přeje
Váš otec, děda a praděda
(osobní podpis)
poznámka: Celý životopis napsal autor ručně krásným tiskacím až zdobivým písmem.
